NP č.618 > Prodejci NPMám rád být ve smečce
Prodejce Marek versus Zdeněk PiškulaMonika Dvořáková

V prostorách pražského denního centra se prodejce Marek setkal s hercem Zdeňkem Piškulou. Kromě herectví přišla řeč třeba i na fotbal nebo na to, proč dal Zdeněk hudební kariéru k ledu.

Marek: Moje jméno je Marek a prodávám časopisy ve stanici Radlická. Nový Prostor je organizace, která pomáhá lidem bez domova. Ale to vy už asi víte, protože jsme si vás na rozhovor pozvali už v roce 2017.
Zdeněk: Jasně, Nový Prostor znám.
Marek: Tak já se vás už budu vyptávat. Do deseti let jste hrál fotbal. Jste fotbalový fanoušek? A komu fandíte?
Zdeněk: Nejsem a vlastně jsem nebyl ani tehdy. Mě totiž spíš bavilo fotbal hrát než se na něj koukat. Ale když už si mám vybrat tým, kterému fandit, tak je to Bohemka.
Marek: To je náhoda, naše sociální pracovnice jim taky fandí!

Zdeněk: Fakt? Já jsem za Bohemku hrál, začínal jsem tam. Je to takový dobrý lidový klub.
Marek: Slavil jste, když postoupila po tolika letech do evropské soutěže?
Zdeněk: No jasně, to bylo fajn. Bohemka to má navíc tak, že jeden čas byla v úplné krizi a fanoušci jí zaplatili, aby mohla pokračovat, tak v tom je mi to hodně sympatické.

 

NIKDY NEVÍM, KDY UKLOUZNU A ZLÁMU SI NOHY.

 

Marek: Sport vás kariérou provází – kvůli rolím jste musel zdokonalit nebo se naučit basketbal, hokej, horolezectví nebo jízdu na koni. Přirostl vám nakonec některý z těch sportů k srdci?
Zdeněk: Miluju basketbal, ten hraju dodnes. A co mám ještě moc rád, je jízda na koni. Ale tu nepraktikuju pravidelně, jen když mám natáčení. To z koně neslezu, jen na obědovou pauzu.
Marek: Řekl jste si naopak někdy, že je něco už moc, že to nedáte?
Zdeněk: Vlastně asi ne, jakékoli výzvy jsem přijal. Ty nejnáročnější byly ale vždycky asi na divadle. Třeba jedno celé představení hraju na metrových chůdách, dvě a půl hodiny. To je výzva při každém představení, protože nikdy nevím, kdy uklouznu a zlámu si nohy. Pak ještě jedno takové představení, Roberto Zucco, které je hodně pohybové a režisérovi v něm nešlo o nic jiného, než abych na konci představení byl úplně vyřízený. To ale koresponduje i s tou postavou v představení a tím, jak se vyvíjí.


Marek: V jednom z prvních rozhovorů, to vám bylo třináct let, jste řekl, že byste chtěl hrát všechny role, které půjdou. Změnila se ta preference za roky v hereckém oboru?
Zdeněk: To se změnilo. Už jsem na tom tak, že si role spíše vybírám a hledám takové, ve kterých vím, že dokážu vytvořit oblouk, nebo je ten oblouk u ní napsaný. Je spousta postav, kde takový oblouk není a už mám ozkoušené, že mě to nebaví. Když se furt vracím na ten jeden plac, kde říkám repliky, které mají posouvat jen děj, ale ne tu postavu, jsem z toho pak časem nešťastný.
Marek: Pohádka Tři bratři je už z roku 2014. Není občas unavující, že se vám zrovna tahle role stále připomíná?
Zdeněk: Spíš si říkám, že jsem teda asi dlouho nenatočil nic, co by bylo takhle poutavé. (smích) Svým způsobem to unavující je, ale zase lepší než drátem do oka. (smích)
Marek: Od dvanácti let děláte to stejné zaměstnání. Není to stereotyp?
Zdeněk: To je právě na mojí práci to úžasné, že není. Spadá do toho divadlo, film, rozhlas, dabing a není tam žádný jasně daný pracovní čas, je to rozmanité a to mi vyhovuje. V obsahu té práce to stereotyp je, ale s každým novým projektem máte jinou postavu, jinou lokaci, jiné prostředí, jiné lidi... I těmi lidmi se to hodně mění.


Marek: Některým hercům a herečkám se stává, že se u publika dostanou do určité škatulky a podle ní třeba i dostávají role. Cítíte něco podobného u sebe?
Zdeněk: Cítím to tak. Snad už se z toho poslední dobou vymaňuju, protože mi začínají chodit i jiné typy postav, ale ano. Nejčastěji je to hodný, romantický a blonďatý kluk. To mi chodilo hodně často a stalo se i to, že jsem tyhle nabídky začal odmítat, protože jsem se chtěl z té škatulky vymanit. Teď jsem točil pro Českou televizi film, kde hraju takového kluka, který nabaluje všechny holky, není úplně věrný... Je to fajn, že mi chodí i něco jiného, ale snad se zase nedostanu do nějaké jiné škatulky, to by mě štvalo. (smích) Už se to sice mění, ale mám pocit, že u nás ti režiséři občas nechtějí riskovat a dávat hercům protiúkoly, že jdou spíš po tom prvním plánu.
Marek: Jasně, takže vysoký blonďák, který dobře vypadá, to bude náš romantický hrdina. (smích) Inklinujete spíš k divadlu nebo filmu? Od filmu jste si dával teď větší pauzu...
Zdeněk: Poslední čtyři roky, možná pět let, jsem hodně dělal divadlo, ale už mi začalo chybět natáčení a film.
Marek: Tak alespoň jde vidět, že to neděláte pro peníze.
Zdeněk: Divadlem se také dá uživit, ale ty platy jsou úplně jinde.
Marek: Asi je to těžké, když chcete hrát divadlo, ale kvůli penězům pak musíte natáčet i nějaké seriály a pak vás to třeba může zase omezit v hraní divadla.
Zdeněk: Kdyby to u nás bylo jako různě po světě, tak by divadlo mělo herci poskytnout takové prostředky, aby herec neměl potřebu přivydělávat si někde jinde. Pak je samozřejmé, že herec tam bude stoprocentně pro to divadlo. Ale takhle to není.
Marek: Pak se ti herci stahují do televizních seriálů...
Zdeněk: Jasně, jsou to dobré peníze a máte přesně určeno, kdy budete točit. Tyhle seriály navíc vychází divadlům vstříc.

 

CÍTIL JSEM, ŽE POTŘEBUJU ZMĚNU.


Marek: Láká vás i zahraniční angažmá? Je to něco, čemu se aktivně věnujete?
Zdeněk: Ne že bych se aktuálně úplně snažil, ale před dvěma lety jsem točil v koprodukci s Poláky jeden film, kde jsem byl jediný Čech. Bylo to fajn a uvědomil jsem si, že chci rozhodit sítě různě po Evropě. Ale člověk na to musí mít perfektní angličtinu, což asi nemám. Musíte tomu jít taky víc naproti, a tím, že jsem se dostal do Národního divadla, tak věnuju všechen čas tomu. Ale vím, že chci časem jít i do těch širších a větších vod, a vím i jak na to, jen musím sebrat odhodlání a najít si ten čas.
Marek: Byl jste v angažmá Městských divadel pražských, od loňského roku jste v angažmá Národního divadla. Proč ta změna?
Zdeněk: Odešel jsem, protože tam toho už bylo nějak moc, cítil jsem, že potřebuju změnu, tak jsem si dal na rok pauzu a pak přišla nabídka, abych zkoušel hru Nebezpečné známosti ve Stavovském divadle. Po tomhle zkoušení jsem se s šéfama dohodnul, že by obě strany zajímala další spolupráce, tak jsme si plácli na angažmá v Národním divadle. A taky mít v životopise napsané Národní divadlo, to je prostě fajn.
Marek: A máte radši velké scény nebo spíš komorní publikum?
Zdeněk: Oboje. Zatím tedy hraju jen ty větší scény a musím říct, že už jsem trošku vyždímaný a rád bych si zkusil něco malého.


Marek: Jste tedy stálý člen činohry Národního divadla, nezvažoval jste i přechod na volnou nohu?
Zdeněk: To je samozřejmě risk. Může to být rozmanitější, že létáte mezi různými divadly a různými scénami, ale vlastně mně v něčem vyhovuje to, že mám stálý soubor, se kterým se časem sžiju. Určitě je to pak i vidět, když jsou soubory sehrané. Jsem společenský typ, mám rád být ve smečce, takže myslím, že je pro mě teď angažmá nejvhodnější.
Marek: V dubnu bude mít premiéru inscenace Mefisto, kde ztvárníte roli Rolfa. Jde o psychologickou studii urputné honby za slávou. Neměl jste někdy vy sám nutkání honit se za slávou?
Zdeněk: Určitě, měl. Začal jsem natáčet ve dvanácti, bavilo mě být v tom prostředí, s lidmi z oboru a z části jsem to dělal i proto, že jsem chtěl být slavný. S postupem času a přibýváním věku se to přelilo v to, že mě baví být herec a nejde mi o to být celebrita. Chci to, co asi každý jiný – odvést dobrou práci, za kterou vás někdo poplácá po zádech a ocení. Herectví se dá dělat tisíce způsoby a najít ten správný je hrozně těžký. A já vím, že chci vždycky odvést stoprocentní práci a vím, že díky tomu, že to nebudu šidit, tak přijdou i nějaké výsledky. Vlastně bych se té slávy někdy i vzdal... Ale s touhle prací to přichází, jakmile začne být někdo úspěšný, tak si ho začnou lidé všímat.
Marek: Je to i příběh o tom, jak silný vliv může mít divadlo na společnost. V čem třeba vy sám ten vliv spatřujete?
Zdeněk: Divadlo vždycky mělo a má silný vliv na společnost. Je to silný pilíř kultury, ale nemám pocit, že divadlo může zachránit nebo radikálním způsobem změnit společnost. Může ale nastavit zrcadlo, klást otázky... Myslím, že nejlepší je to, když divák odchází z představení a ještě mu to šrotuje v hlavě. Nejdůležitější je, aby se to představení dotklo každého diváka zevnitř a aby si v tom našel ten svůj příběh, který se odráží v inscenaci, a když se ho to dotkne, může možná v sobě něco měnit. Je to ale vlastně velká otázka, jak by divadlo mělo sloužit společnosti.

 

TO BYLO OBDOBÍ, KDY JSEM TOUŽIL PO SLÁVĚ A NĚCO SI NALHÁVAL.


Marek: V roce 2015 vyšel na music serveru článek, podle kterého jste se chtěl pustit na sólovou pěveckou dráhu. I v roce 2017 jste mluvil o tom, že byste jednou chtěl zkusit vyprodat sál. Proč z toho nakonec sešlo?
Zdeněk: To bylo to období, kdy jsem toužil po slávě a něco si nalhával... V divadle něco zazpívám, mám takovou tu hospodskou toleranci. (smích) Ale rozhodně to není na to, abych vyprodával sály, to mi časem došlo. Přenechám to lidem, kteří mají ten dar od Boha a vlastně také dělají něco, čím můžou člověka vnitřně pozdvihnout. Když někoho slyším zpívat na koncertě nebo v divadle, úplně mě mrazí po zádech. A nemám pocit, že já tohle se zpěvem umím v druhých vyvolat. Na druhou stranu mě baví dělat elektronickou hudbu, kterou děláme doma s kamarádem.
Marek: Musel jste herectví někdy něco obětovat?
Zdeněk: Svým způsobem je to tak, jak říká Hynek Čermák, že herectví je duševní prostituce. Hledám v sobě ty emoce a snažím se je vytáhnout, aby to bylo pravdivé. A pak je to samozřejmě o časové náročnosti – není to jen čas před kamerou, ale třeba naučit se jezdit na koni, chodit na chůdách...


Marek: V lednu šel do kin film Aristokratka ve varu. Jaké bylo natáčení na zámku?
Zdeněk: Mnohem příjemnější než v zimě, kdy jsme točili první díl. To natáčení bylo fajn, točí se na zámcích a byly tam i dny, kdy jsem neslezl z koně.
Marek: Bavili jsme se o tom, že jste měl od natáčení pauzu a tenhle film je tak první po delší době, kde vás diváci uvidí.
Zdeněk: Teďka budeme točit ještě nějakou minisérii, takže už se do toho zase dostávám. Potřeboval jsem si odpočinout.
Marek: A je to teď těžší, dostávat se k nabídkám na role, když jste byl chvíli mimo?
Zdeněk: Já nejsem ten typ, který by volal režisérům a říkal, že má volno. Myslím si, že jsem se tomu filmovému světu otevřel tím, že jsem odešel z angažmá v Městských. Dal jsem tím najevo, že jsem připravený něco točit.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.


Monika Dvořáková autor / Monika Dvořáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

V lezení mi není nic cizí
Lezec Adam Ondra versus prodejce Michal / Monika Dvořáková
> NP č.620 > Prodejci NP S českým lezcem Adamem Ondrou se prodejce Michal setkal v kanceláři jednoho z prosklených pankráckých věžáků. Nad kávou a výhledem na Prahu si povídali o tréninku, slávě i olympijských hrách.
číst dále
Nastupovat, vyplouváme za zvířaty! / Monika Dvořáková > NP č.610 > Prodejci NP Když jsme se v létě na tradičním opékání špekáčků v Braníku s prodejci bavili o tom, že bychom mohli jet na výlet, ještě jsme netušili, jaké pozdvižení tím způsobíme. Vůbec jsme v tu dobu nevěděli, kdy a kam vyrazíme, ale jejich obrovské nadšení předpovídalo, že to bude stát za to. A taky že jo! číst dále Můj hudební vesmír
Zpěvačka Lenka Dusilová versus prodejkyně Alena / Monika Dvořáková
> NP č.609 > Prodejci NP Byl to jeden z těch rozhovorů, kdy téměř nepoznáte, kdo má být v roli novináře a kdo v roli zpovídaného. V jedné z pražských kaváren se obě dámy spontánně začaly bavit o tom, jaké mají léto. A zjistily, že je spojuje nejméně jedno krásné téma: vandr.
číst dále
Mám rád být ve smečce
Prodejce Marek versus Zdeněk Piškula / Monika Dvořáková
> NP č.618 > Prodejci NP V prostorách pražského denního centra se prodejce Marek setkal s hercem Zdeňkem Piškulou. Kromě herectví přišla řeč třeba i na fotbal nebo na to, proč dal Zdeněk hudební kariéru k ledu.
číst dále