Alena: Nejdřív bych ráda navrhla – můžeme si tykat?
Matyáš: Určitě, rád!
Alena: Já jsem o tobě četla, že jsi dělal sportovní gymnastiku, dokonce i závodně. Co ti to dalo do života?
Matyáš: Úplně všechno. Dělal jsem ji patnáct let, začínal jsem v nějakých pěti letech. A tak do osmnácti jsem to nenáviděl, ale potom jsem za to byl moc rád. Bylo to pro mě hodně náročné, protože jsme měli tréninky šestkrát týdně skoro čtyři hodiny denně, všechny víkendy jsme byli pryč, na dovolené jsme nejezdili. Takže když kamarádi šli hrát fotbal nebo potom později na pivo, já jsem byl na tréninku. Proto jsem to chvilkami proklínal. Myslím, že ta závodní kariéra ovlivnila můj celkový přístup k životu.
Alena: Já jsem závodně nedělala nic, ale v mládí jsem se věnovala jazz gymnastice a modernímu baletu a hrozně mě to bavilo. Tréninky jsme měli tedy jen třikrát týdně…
Matyáš: Třikrát týdně to stačí! Všechno, co se dělá takhle intenzivně, je super.
Alena: No ty zbylé čtyři dny z týdnu mi zabírali koně (smích). Tak zpátky k tvojí gymnastice. Ty tréninky byly hodně tvrdé?
Matyáš: Já si to jako tvrdý trénink nepamatuju, protože jsme měli skvělého trenéra, takže pro mě ty vzpomínky jsou spíše na super partu a trenéra. Když se ale bavím s lidmi, kteří byli v té době okolo nás, tak mi říkají, že jsme ty tréninky měli vždycky náročnější. Já jsem si to ale nikdy neuvědomoval.
Alena: A proč jsi nakonec skončil?
Matyáš: Měl jsem takové horší zranění, po kterém jsem neměl morálku se do toho vracet. Když to člověk dělá na takhle vysoké úrovni a na tři měsíce z toho vypadne, tak se do toho šest měsíců zase dostává. A už to bylo ve fázi, kdy jsem končil na střední, chtěl jít na vejšku a neměl jsem morálku tam chodit tak často a na tolik hodin. Tak proto.
Alena: To znám. Když jsem jezdila na koních, tak přišel úraz kolene a už jsem se k tomu nevrátila. Už jen víkendově.
Matyáš: Chápu, už to moc bolelo.
Alena: Ano. A taky tam byl nějaký strach z dalšího úrazu.
Matyáš: To já asi takhle nedokážu říct, zpětně si to nevybavuju, ale určitě tam nějaký byl, protože jsem se k tomu prostě nevrátil.
Alena: Působíš v novocirkusové skupině Losers Cirque Company. Jak ses k novému cirkusu dostal?
Matyáš: Když jsem skončil s gymnastikou, tak jsem nevěděl, co dělat. Bavilo mě hýbat se, tak jsem začal s tancováním. Pak mi kamarád z gymnastiky řekl, že hledají nějaké akrobaty do divadla, konkrétně do muzikálu. Tak jsem to šel zkusit a strašně mě ta divadelní atmosféra chytla. Postupně jsem se od muzikálu dostal do divadla. Pak jsme se potkali s dalšími bývalými gymnasty a založili jsme Losers Cirque Company.
Alena: Co to vlastně nový cirkus je?
Matyáš: Pro mě je to akrobacie v divadle. To, co jsem dělal na závodech, tak nedělám v závodním dresu, ale dělám to pro diváka. Je to nějaká forma pohybu, cirkus bez zvířat. U mě to bylo hodně o tom, že jsem skákal, že mě házeli, chytali, hodně jsem na někoho lezl. Tyhle věci se přesunuly do divadla a přidal se k tomu příběh. To je nový cirkus.
Alena: Novodobé cirkusy jsou prý místem, kde končí spousta profesionálních sportovců. Je to tak i u nás?
Matyáš: Asi jo. Ten sport vám dá tu techniku a základ, který pak můžete nějakým směrem posouvat. U nás ale ten nový cirkus není ještě tak zprofesionalizovaný, že by si mohl najímat bývalé profesionální sportovce. Je to spíš tak, že když se dotyčný sportovec nechce vzdát pohybu, ale už nemá na profesionální úroveň, tak přesně jako já hledá způsob, jak se dál hýbat, a tu cestu si k tomu najde. Je pravda, že třeba Cirque du Soleil záměrně vyhledává bývalé gymnasty a třeba dělá i konkurzy a castingy na Mistrovství Evropy v gymnastice.
Alena: S tím souvisí moje další otázka. Jak se tady u nás vychovávají noví akrobaté?
Matyáš: V Česku hodně funguje Cirqueon (Tréninkové a tvůrčí centrum nového cirkusu, pozn. red.), kde to vedou moc pěkně. Je to pro děti, aby se s tím sžily. Daří se jim předávat tu divadelní myšlenku nového cirkusu. My jsme se ji museli učit zpětně, vlastně se pořád učíme. Asi jim ale pak trošku chybí technika u těžších věcí – je to o balancu, kdy člověk musí dělat sport i divadlo. Na Jatkách (Jatka78, domovská scéna Cirku La Putyka, pozn. red.) mají teď také nové kvalitní kurzy, takže se taky snaží vychovávat novocirkusové performery. Věřím, že časem se to rozjede ještě víc.
Alena: Pořád se ale ještě asi nedá mluvit o české škole nového cirkusu, že?
Matyáš: Ne. Myslím, že v tuhle chvíli česká škola nového cirkusu ještě neexistuje.
Alena: Jak důležitá je v novém cirkusu týmová spolupráce?
Matyáš: Zrovna pro to, co dělám já, je nejdůležitější. Jsou profese nového cirkusu, kde je člověk úplně sám a má sólo. Ale disciplína, kterou dělám já, je spolupráce s dalšími akrobaty, takže ani sám nemůžu trénovat. Když jsem sám na tréninku, tak se můžu udržovat v kondici, ale nemůžu zkoušet jednotlivé věci, vždy potřebuju někoho, kdo mě hodí, chytí nebo na koho vylezu. To, jestli se známe, je strašně důležité. Když někomu stojím na ramenou, tak ten trik je v tom, že musím věřit tomu pod sebou. Při pádu musím věřit, že mě chytí nebo pode mě doběhne. Je to hodně týmové.
To, co jsem dělal na závodech, tak nedělám v závodním dresu, ale dělám to pro diváka.
Alena: Vystupovali jste někdy i v zahraničí?
Matyáš: S Losers jsme ze začátku docela jezdili. Všechno to bylo po Evropě – takže Německo, Itálie, Francie, Rakousko… Nejeli jsme vyloženě nikdy žádnou tour, to se nám nepovedlo. Nedávno jsem se potkal s Wolfgangem, promotérem, který nás před těmi deseti lety měl promovat v zahraničí. Od něj jsem se dozvěděl, proč to tenkrát nevyšlo.
Alena: No a proč?
Matyáš: On už byl teda trochu připitý… (smích) Pro kontext, Wolfgang má těch představení jen určitý počet, takže vždy rozhodují malé nuance, které určují, jestli si nás vezme pod sebe nebo si vybere někoho jiného. Konkurence je velká, protože ten, kdo se k němu dostane, jede roční tour po celém světě. On tvrdil, že jeho životní filozofie je, že když se někdo jmenuje Losers, tak že to v životě dál nedotáhne. Chtěl, abychom se přejmenovali, což se tenkrát nestalo, takže si pod sebe vzal někoho jiného.
Alena: Děláš také choreografii a režii. Dá se říct, jestli tě něco z toho baví víc?
Matyáš: To byl takový postupný přerod, kdy jsem se z toho akrobata dostal k choreografii a režii a chytlo mě to. Zároveň v projektu In Our Hands (inscenace Laterny magiky, pozn. red.) jsem byl znovu jenom performer a zjistil jsem, že mi to hodně chybělo (smích). Doufám, že dokud tělo ještě drží, tak budu moci být třeba ještě čtyři roky aktivní performer, a pak už se to asi otočí v choreografii a režii.
Alena: Je ta věková hranice ve vašem oboru hodně důležité téma?
Matyáš: Je a není. Oficiálně se neřeší, ale ty věci se pak učíte pomaleji, víc se bojíte… a bolí to. Takže věci, které umím, jsem schopný dělat pořád, klidně do pětačtyřiceti. Kdybych se ale měl učit úplně nové věci, tak dvacetiletý kluk to bude umět za dva týdny a já to budu trénovat dva měsíce.
Alena: Souvisí s tím věkem i jiná péče o tělo?
Matyáš: Ano (smích). Už musím chodit do sauny, přijít o hodinu dřív, abych se pořádně rozcvičil, nebo si mažu záda, což jsem v životě nedělal. Dříve jsem mohl vstát a skočit salto, teď už to nejde. Péče o tělo přichází, aniž bych chtěl (smích).
Alena: Existuje nějaké rozdělení triků na těžší a jednodušší?
Matyáš: Určitě. Triky jsou různě obtížné, některé se dají dělat ve stroboskopu a je vám jedno, co se děje kolem, ale někdy je potřeba nasvítit tu scénu tak, abyste přesně viděli, co se děje, a mohli se soustředit. Někdy dokonce musí být i hudba tišeji, abychom mohli komunikovat. Pak je na režisérovi a choreografii, aby vytvořili podmínky tak, aby byl trik bezpečný. Nikdy by to na pódiu nemělo být nebezpečné.
Alena: Myslíš si, že akrobacie v divadle může posouvat děj dopředu?
Matyáš: Myslím si, že ano. Ale je to strašně těžké, protože salto je pořád salto. Podle mě je málo představení, kde by akrobacie nebyla jen show a byla správně použitá tak, aby posouvala děj. Také s tím pořád bojujeme, abychom akrobacii správně použili.
Při pádu musím věřit, že mě chytí nebo pode mě doběhne.
Alena: Sešli jsme se tady na Nové scéně Národního divadla, kde má svůj domov Laterna magika. Tady se také snažíte akrobacii správně používat?
Matyáš: Rozhodně je tady tým lidí, který k tomu má správný přístup, a myslím, že to dělají dobře a z dobré strany.
Alena: Inscenace In Our Hands, o které jsi tady už mluvil, má být oslavou neverbální komunikace jako klíče k porozumění světu i sobě samým. Jak se ti líbí?
Matyáš: V ní působím jako performer. Režijně to dělal Darcy Grant, což byla neuvěřitelná zkušenost. Už v Losers jsme ho sledovali, má totiž svoji company Gravity & Other Myths a dělají něco, co frčí všude. Zkušenost pracovat s ním byla skvělá, zjistil jsem, že to dělá úplně jinak a že nejsou vlastně o tolik lepší, než jsme my. Výsledek nemůžu posuzovat, protože to nevidím, ale hraju to moc rád.
Alena: Ještě poslední otázka. Znáš Nový Prostor?
Matyáš: Trochu. Řekneš mi o něm něco víc?
Alena: Je to skvělý projekt, který nám moc pomáhá.
Matyáš: Co je na tom pro vás nejtěžší?
Alena: Asi když se potkám s lidmi, kteří se ke mně chovají sprostě a nadávají mi, ať tu nežebrám a jdu do práce. Těch lidí je ale určitě méně než těch milých. Teď na nové místo za mnou chodí spousta babiček a dědečků, kteří už třeba ani nikoho nemají a chtějí si povídat, tak si povídáme. Jsem ráda, že s mým zdravotním stavem můžu něco dělat.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
