Antika
Stejně jako dnes, i v antice nitro coby motiv prostupovalo prózou, dramatem i poezií. Prominentní postavení v literatuře měla konkrétně duše, koncept s nitrem blízko spjatý, ne však totožný. Nebo snad ano? Na to, co vlastně tato „duše“ je, se napříč celou antikou snažili ve svých spisech přijít učenci i filozofové. A jejich závěry nemohly být rozdílnější.
Kupříkladu příslušníci mílétské školy byli materialisté a hlavním předmětem jejich bádání byla snaha o nalezení pralátky, tedy látky, která v různých svých podobách měla tvořit vše kolem, od člověka až po kámen. Na základě této logiky přemýšleli i o lidské duši. Zakladatel školy Thalés z Milétu například tvrdil, že pralátkou je voda, a tím pádem i naše duše musí být tvořena vodou, jen v jiné podobě, než jakou má v řece nebo v džbánu. Anaximenés pro změnu sázel na vzduch, Anaximandros přišel s konceptem apeironu, věčné, neomezené a neurčité látky. A právě věčnost apeironu znamenala, že nic na světě, tedy ani duše člověka, skutečně nezaniká. Pouze se navrací do svého původního stavu, z něhož časem vznikne něco nového. Možná další duše a možná také bota.
Pythagorejci si nikdy nemohli být jistí, že v těle slepice na jejich dvorku nesídlí jejich zesnulý předek.
I přesto, že se zbytek jejich teorií od těch mílétských radikálně liší, s nesmrtelností duše souhlasili i pythagorejci. Ti věřili, že každá duše je samostatným tvorem, který byl kdysi svržen z nebe a teď bloudí po zemi v cizím těle. Vždy když její hostitel skoná, najde úkryt zase v někom nebo něčem jiném. Pythagorejci si tak nikdy nemohli být jistí, že v těle slepice na jejich dvorku nesídlí jejich zesnulý předek. Z pochopitelných důvodů proto nejedli maso, a stali se tak průkopníky vegetariánství.
Jednou z nejznámějších antických teorií o duši je ta Platónova. Ten ve svém spisu Faidros píše, že existuje jakýsi svět idejí a že náš pozemský svět je jeho pouhou napodobeninou, stejně jako každá pozemská věc je napodobeninou nějaké ideje. A právě do tohoto světa plného nehmotných předobrazů umísťoval Platón lidskou duši. To v něm existuje a poznává jednotlivé ideje, mezi které patří stejně tak idea lásky jako idea jezevčíka, než sestoupí do své fyzické schránky v pozemském světě. Jen díky setkání duše s příslušnými idejemi se pak člověk na Zemi může naučit, co je to láska nebo jak poznat jezevčíka od dobrmana.
Středověká literatura a renesance
Když v roce 476 zanikla západořímská říše a s ní skončil starověk, zavládl na mnoha místech po světě chaos. Obchod upadal, přibývalo násilí, lidé se báli a chyběly jim jistoty. V tu chvíli ze zákulisí na scénu vystoupila katolická církev. Nejenže zafungovala jako pojidlo pro rozdělené obyvatelstvo, ale nabídla mu také víru a s ní i naději. Netrvalo dlouho a křesťanství překročilo práh kostelů a proniklo i do ostatních sfér středověkého života. Literatura nebyla výjimkou.
Jedním z nejznámějších středověkých textů, které v sobě kloubí motivy křesťanské víry a lidského nitra, je pozdně středověká a raně renesanční Božská komedie od italského spisovatele, básníka a filozofa Danteho Alighieriho. Přestože samotný Bůh v názvu údajně nemá s tím na nebesích nic společného a jde jen o přízvisko přidané nadšeným Boccacciem, báseň je nejčastěji interpretována jako metafora pro putování lidské duše z pozemského života do toho posmrtného. Příběh začíná ve chvíli, kdy se Dante, v rámci metafory protějšek samotné duše, ocitne v hlubokém lese, aniž by věděl, jak se do něj dostal. Zde se setká se svým průvodcem, antickým básníkem Vergiliem symbolizujícím veškeré pozemské vědění. Následuje dlouhá a strastiplná trasa Peklo–Očistec–Ráj, která Dantovi zabere týden a čtenáři jakkoli dlouho bude potřebovat na přečtení šesti set stránek. Nejenže je alegorií dílo jako celek, ale obsahuje také velké množství metafor a symbolů dílčích – ať už jde o divoké šelmy reprezentující smyslnost, pýchu a lakomství, nebo pekelné okruží představující jednotlivé smrtelné hříchy. Přestože tomu rozsáhlé popisy lidského utrpení nenapovídají, na středověké poměry se opravdu jednalo o komedii. Dante totiž v poslední části textu konečně vstoupí do Ráje, místo hříchů začne potkávat ctnosti, a báseň tak končí na optimistické notě.
Romantismus
Jak tvrdil už Isaac Newton, každá akce vyvolá reakci. A tak stejně jako osvícenští autoři a filozofové zaútočili na temnotu baroka světlem rozumu, přišli za nimi o pár let později příznivci romantismu. Přišli jim říct, ať to světlo laskavě sklopí. Přišla totiž éra citů, snů a divoké přírody.
Typický romantický hrdina je sice společenským vyděděncem, ale zároveň silnou a výjimečnou osobností plnou lásky, vášně a snů.
Romantismus se vyvinul ke konci 18. století a brzy se rozšířil po Evropě i mimo ni díky jménům jako Poe, Dumas nebo Shelley. Pro vývoj zobrazení lidského nitra a pocitů je tento směr zcela zásadní, po delší době totiž právě je staví do popředí. Typický romantický hrdina je sice společenským vyděděncem, ale zároveň silnou a výjimečnou osobností plnou lásky, vášně a snů. K jeho smůle je ale populárním motivem romantismu střet vysněného a skutečného, a s největší pravděpodobností tak jeho příběh skončí tragicky. Příkladem může být mladý Werther a jeho utrpení. Přestože se totiž jeho stvořitel Goethe řadí spíše k preromantickému hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor), splňuje Werther všechna kritéria typického romantického hrdiny. Je citlivý, nešťastně zamilovaný, sentimentální a žije na venkově. Goethova schopnost dovést čtenáře k pochopení tak drastického východiska, jako je sebevražda, je jen dalším důkazem, že takovou sondu do lidského nitra, jakou uměli sestrojit romantičtí autoři, nedokázal sestrojit snad nikdo jiný.
Realismus
Během přechodu od romantismu k realismu, ke kterému došlo v polovině 19. století, autor utřel slzu a opustil příběh. Už nadále nebyl jeho součástí, ale pouhým pozorovatelem, což mu umožnilo se odosobnit a na postavy a jejich osudy nahlížet s odstupem. Svůj fiktivní svět proto vykresloval, jak už název směru napovídá, co nejrealističtěji, stejně jako lidi, kteří ho obývali, a příběhy, které se v něm odehrávaly. Upustil proto od idealizace a přehnaně uměleckého jazyka a do příběhů vkládal všechny ty nedokonalosti a chyby, které patří k životu na Zemi. Typickým hrdinou tak už není nešťastně zamilovaný, rozervaný mládenec, ale docela obyčejný člověk. Dost možná navíc pochází z chudších poměrů, což autorovi dává prostor pro tak oblíbenou kritiku společnosti a institucí. Myšlenky a cíle hrdiny jsou náhle mnohem komplexnější, dostává do vínku vnitřní život plný konfliktů, protikladů a pocitů, které v sobě nosíme všichni. Díkybohu však všichni nemusíme čelit Ibsenovým přízrakům ani ztrácet iluze po vzoru de Balzacova Luciena. A možná právě v tom je skutečný půvab realismu. Vcítit se do postavy, se kterou toho máte leccos společného, a prožít příběh, který by mohl být i ten váš. To všechno z pohodlí vlastní postele.
Literatura 20. a 21. století
Různých pojetí lidského nitra bychom v literatuře 20. století našli tolik, kolik v té době vybujelo literárních směrů a tendencí. Autoři už nebyli svázaní konkrétními styly jako v předchozích staletích, a rozmanitost literatury z tohoto období je proto bezprecedentní. Hrdina románu si tak už nemůže být jistý, co ho v ději potká, natož tušit, jak se u toho bude cítit. Například existencialisté by ho pravděpodobně vrhli do pocitů úzkosti a odcizení a u toho mu ještě sebrali víru i naději. Naopak v knize od beatníků by byl spíše bohémem revoltujícím proti většinové společnosti, žijícím život plný drog a nevázaného sexu. Surrealisté by ho zase ve svých dílech plných absurdity a fantasknosti nechali konat iracionálně a bez zjevné motivace. A ani u autorů „ztracené generace“ by nenašel útěchu, ale zklamání a životní nejistotu, pozůstatky 1. světové války.
Zatímco alespoň část autorů 20. století lze rozřadit do literárních směrů a hnutí, v tom 21. už je to takřka nemožné. Tisíce různých žánrů, a ještě mnohem více subžánrů, znamenají tisíce zobrazení lidského nitra a ještě mnohem více způsobů, jak si je interpretovat. Ať už však člověk chce číst o postavách sužovaných nešťastnou láskou, nebo environmentálním žalem, přijde si na své. Stačí být trpělivý. A taky mít trochu toho štěstí při výběru knihy. Brak byl brak už v antice a brakem je i dnes.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
