Kloboučníkovi došel čaj, teď má třas a skvrny na kůži
Postava bláznivého Kloboučníka se v literatuře poprvé objevila v roce 1865 v knize Alenka v říši divů anglického spisovatele Lewise Carrolla. Po světě tou dobou ale už pobíhalo šílených kloboučníků mnoho. Nebyli to však drobní rozverní mužíčci věčně srkající čaj, ale zoufalí, nemocní lidé.
Při výrobě plsti do klobouků se totiž tou dobou užívala směs obsahující soli rtuti. V menším množství byla sice neškodná, dlouhodobý kontakt s ní si však vyžádal daň, za kterou by se nemusela stydět ani dánská vláda. Skvrny na kůži, „kloboučnický třas“ a eretismus, tedy chorobně zvýšená dráždivost, byly jen některými ze symptomů, podle nichž jste tehdy na ulici mohli průměrného kloboučníka poznat i bez krejčovského metru. Od dobového rčení „šílený jako kloboučník“ už to byl k postavě Carrollova Kloboučníka jen malý krok.
Zelená à la Scheele
Když v roce 1775 vynalezl švédský chemik Carl Wilhelm Scheele nový sytě zelený pigment, znamenalo to přelom ve vývoji evropské módy. Do zelené se začaly odívat nejen šlechtičny, ale i pokoje nebo dorty. Oblečení, závěsy, hračky, jídlo – zelená byla náhle všude. A s ní i jedovatý arsen, jehož oxid společně se síranem měďnatým a uhličitanem draselným barvivo tvořil.
Přitom již tehdy vědci skrze noviny informovali o tom, že arsen škodí lidskému zdraví. Jeho vdechování, nebo dokonce požívání mělo totiž za následek celou plejádu symptomů, kupříkladu zvracení, křeče nebo vážné a potenciálně smrtící problémy s dýcháním. Komu by se však chtělo poslouchat pomatené spasitele v laboratorních pláštích, když by to znamenalo vzdát se těch ďábelsky stylových punčoch?
Půvab a útisk korzetů
Poctivě stažený korzet alias šněrovačka byl nezbytnou součástí šatníku každé počestné ženy od 16. do začátku 20. století. Ve společnosti totiž značnou část tohoto období platila paralela mezi ním a mravy. Kdo nosí korzet uvolněný, ten má i mravy rozvolněné. A kdo ho nenosí vůbec…
Šněrovačka byla zpravidla nejprve ušita z látky nebo z kůže a následně vyztužována kosticemi z velrybí kosti, rákosu, dřeva nebo později třeba i plastu. Hlavní úlohou korzetu bylo stáhnout pas ženy a zdůraznit tak její křivky. Bohužel se tak ovšem často dělo na úkor vnitřních orgánů nositelky, a běžnými následky nošení korzetu tak bylo špatné zažívání, deformace kostí nebo konstipace. Mezi utlačované orgány navíc patřily i plíce, a nebylo tak neobvyklé, že ženy z nedostatku kyslíku omdlely. Když pak jejich těla ležela v bezvědomí, někde u cesty mezi splašky, jejich podobnost s přesýpacími hodinami asi zajímala málokoho.
Benátská běloba aneb jak na šedou pleť
Držitelka Guinessova rekordu za nejtoxičtější líčidlo i oblíbený přípravek aristokracie 16. století. Popularita benátské běloby přežila oficiální prohlášení za jed i 300 let podezřelých úmrtí a údajně ji používala i královna Alžběta I. Jak už název napovídá, šlo o směs, kterou si zpravidla bohaté ženy nanášely na pleť, aby ji vybělily. Přestože v dnešní době je bílá kůže vnímána spíše jako doména mrtvých a nemrtvých, v období renesance značila mladistvost a plodnost.
Výroba benátské běloby byla vcelku jednoduchá, šlo o směs octa a uhličitanu olovnatého. Zatímco první ingredience pouze zapáchala, ta druhá zabíjela. Dlouhodobý kontakt kůže s olovem totiž vede ke zvracení, bolestem hlavy a padání vlasů. V krajních případech dochází k celkové paralýze, v těch nejkrajnějších ke smrti. Krutou hříčkou osudu bylo to, že i samotná pleť, kterou aristokratky tak zoufale chtěly přetřít na bílo, získávala v důsledku užívání benátské běloby trvale našedlý odstín.
Krinolína, klec na dámy
Krinolína, speciální vyztužený druh spodničky, je asi jedním z mála oděvů, který nemá za úkol siluetu nositele zúžit, ale naopak rozšířit. Populární zejména v 19. století, krinolíny byly nejprve jednoduchými škrobenými „sukněmi pod sukněmi“, vyztuženými pouze mašlemi nebo kusy látky. Kolem roku 1850 však prošly proměnou, která se stala nejedné dámě osudnou. K dosažení ještě většího objemu se totiž do tkanin začaly všívat ocelové nebo dřevěné obruče, což krinolíny oddálilo od oblečení a přiblížilo ke klecím.
Nasoukat se do krinolíny tak nebylo vůbec jednoduché a vysoukat se z ní bylo ještě těžší. A to i když látka sukní vzplála nebo se třeba zachytila ve stroji. Zvláště smrt uhořením byla ve viktoriánské éře poměrně obvyklá. Kvůli touze po kulatých bocích v plamenech zemřela například manželka básníka Henryho Wadswortha i ne jedna, ale hned dvě nevlastní sestry Oscara Wilda.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
