Petře, žijete od narození s vadou zraku a váš život následně výrazně ovlivnil úraz v dětství, kvůli kterému máte dodnes viditelné jizvy v obličeji. Můžete se s námi v krátkosti podělit o svůj příběh?
Je to už přes 30 let, co mám jizvy v obličeji a na rukou. Stalo se tehdy to, že někdo přilil do ohně hořlavinu, ten oheň se rozhořel a následně mi chytlo oblečení a pak i ruce a obličej. Měl jsem popáleniny třetího stupně, opravdu hluboké. Můžete si to představit tak, že kůže úplně zmizí, a jelikož se bez ní nedá žít, musí dojít k transplantaci.
Předpokládám, že to je období, které je spojené s bolestivými vzpomínkami. A to jak těmi fyzickými, tak i v rovině psychické. Vybavíte si, jak jste jako dítě celou situaci vnímal?
Co vím od rodičů, tak jsem tehdy chodil ještě do školky. Po úraze už jsem se tam odmítal vrátit a pak jsem nastoupil rovnou do první třídy. Já sám jsem ty vzpomínky určitým způsobem vytěsnil. Pobyt v nemocnici byl dlouhý, poprvé jsem tam strávil víc než měsíc a pak jsem se tam ještě vracel. Z tohoto období si nejvíc pamatuji, že jsem hned po probuzení měl obvázané obě ruce, ležel jsem v boxu intenzivní péče a všude kolem mě pípaly přístroje. Byl jsem izolovaný od rodičů a pamatuji si především samotu a bezmoc, které jsem cítil. Hodně mi pomohlo například to, že mi kamarádi poslali třeba nějaké vzkazy a obrázky, zkrátka že na mě mysleli. Na standardním oddělení nám psychicky pomáhala herna, ta byla takovým naším útočištěm a trochu nám vynahrazovala fyzickou bolest, kterou člověk zažívá při opakovaných převazech. Tuto bolest si teda pamatuji a hovoří o ní i další popálení, ať už děti, nebo dospělí. Ze školy už si vybavuji jen útržky – zvědavost ostatních dětí, občas i nějaké posměšky a titulování různými názvy, ale to až spíš v pozdějším věku.
Takže reakce lidí na váš vzhled se s věkem proměňovaly?
Určitě, nejvíc si to pamatuji v teenagerovských letech, kdy jsem sám sebe začal víc vnímat. Při nástupu na další vzdělávání a pak i do zaměstnání jsem se setkával s různými reakcemi a sám jsem se s tím úrazem teprve vyrovnával. Dnes bych řekl, že jsem tu svou zkušenost přetavil do pozitiva a začal díky ní s podporou ostatních v naší organizaci pomáhat druhým.
Zmiňujete, že jste při hledání zaměstnání narážel na nemalé problémy. Přitom ale máte i vysokoškolské vzdělání. Co konkrétně bylo největší překážkou?
Bohužel ve společnosti přetrvávají stále ještě i takové mýty, že například pokud máte odlišný vzhled obličeje, tak se to pojí i s mentálním postižením. Nebo jsem se dozvěděl, že nemám reprezentativní vzhled. Vy jste zmínila, že mám i zrakový handicap (se kterým souvisí např. obtížné udržení očního kontakt, pozn. red.), to byl možná pro mě větší problém než jizvy. Ale uvedu třeba situaci, kdy jsem šel na školní praxi do jednoho prestižního hotelu a chtěl jsem jít do obsluhy mezi lidi. No a jeden zaměstnanec mi řekl, že je překvapující, že si škola vůbec mohla dovolit mě na tuhle praxi poslat, protože hosty, kteří jsou tu ubytovaní za dost drahé peníze, by mohlo obtěžovat, že je obsluhuje zrůda. Vyloženě použil toto slovo. Můžeme si říct, že to je názor jednotlivce, ale bohužel takoví lidé mezi námi jsou a v nás to zůstává, dělá nám to jizvy na duši.
Je něco, co vám pomohlo sebe samotného přijmout?
Určitě lidé kolem mě – jednak rodina, sestra a rodiče, a pak přátelé. Zpětně si uvědomuji, že ač to v dětském věku třeba tolik nevnímáte, tak právě ten pocit bezpečí u rodiny a kamarádů, co vás mají rádi, je strašně důležitý, abyste se vyrovnali i s tím negativním. Obecně přinejmenším u nás popálených platí, že když svůj nový vzhled přijmete, tak se s tím úrazem žije lépe a snáz se vnímají třeba i negativní komentáře nebo pohledy ostatních. Nicméně i tak v člověku ty reakce zůstávají a ovlivňují ho.
Vy jste v rámci Popálek součástí iniciativy Rovnost tváří. V čem vidíte její největší sílu?
Popálky jsou součástí české obdoby toho projektu vlastně od začátku, tedy od roku 2019. Oslovilo nás to tím společným tématem sebepřijetí, které je například v případě jizev nejen v obličeji velmi důležité. Věříme, že aktivity, které Rovnost tváří dělá, mohou pomoci lidem s odlišným vzhledem zvednout sebevědomí a přijmout se.
Bohužel ve společnosti přetrvávají stále ještě i takové mýty, že například pokud máte odlišný vzhled obličeje, tak se to pojí i s mentálním postižením.
O jaké aktivity konkrétně jde?
Iniciativa Rovnost tváří organizuje každoročně piknik, který je vyvrcholením Mezinárodního týdne rovnocennosti tváří. Zároveň probíhá kampaň na sociálních sítích, která otevírá různá ve společnosti tabuizovaná témata. Během toho týdne tedy intenzivněji cílíme na veřejnost s konkrétními příběhy, ale fungujeme samozřejmě celoročně a usilujeme o reálné změny. Díky kontaktům se můžete například napojit na organizaci nebo jednotlivce, kteří vám skrze své zkušenosti opět mohou pomoci vaši situaci přijmout. Iniciativa se také snaží bořit mýty. Konkrétně třeba v případě nás popálených často dostáváme otázky, proč nejdeme na plastickou operaci. Ale takhle snadno to nefunguje a ta otázka už po čase může být obtěžující. Člověk se sám sebe ptá, co je s ním vlastně špatně, že by se měl nechat operovat? Nebo třeba bojujeme proti mýtu hororu – negativní postavy jsou ve filmech většinou zobrazeny s nějakou jizvou nebo jako psychicky nemocní. To pak ovlivňuje společnost. Už děti si v sobě od začátku vytvářejí obraz, že člověk s jizvou rovná se negativní postava. Rovnost tváří tedy vytvořila i materiály pro pedagogy, kde jim dáváme konkrétní návody, jak citlivě a bezpečně otevřít téma jinakosti a odlišnosti s dětmi. Když se děti například dozvědí, že lupénka není nakažlivá, tak se pak třeba nebudou bát chytit spolužačku za ruku. Podobné mýty totiž dokážou hodně ublížit a pak tu máme příběhy, jak někoho vykázali z bazénu, aby nenakazil ostatní…
Zmiňujete lupénku. Kdo všechno se tedy může do iniciativy zapojit?
Zapojit se může úplně kdokoliv, nejen lidé, kteří se cítí být odlišní. Chceme propojovat lidi mezi sebou. Ať už jde o dospělé a děti s odlišným vzhledem, jejich rodiče, nebo kohokoli, kdo si prošel úrazem, má vrozenou odlišnost obličeje či těla nebo žije s lupénkou, ekzémem či rakovinou, která v určité fázi léčby může změnit vzhled.
Letošní piknik proběhne 18. května. Můžete nám k němu říct nějaké podrobnosti?
Piknik je otevřený jak lidem, kteří se cítí být odlišní a chtějí najít bezpečné prostředí, tak i všem, které toto téma zajímá nebo si jen chtějí udělat příjemné odpoledne mezi úžasnými lidmi bez ohledu na vzhled. My tomu říkáme setkání tváří v tvář. Také je to příležitost informovat se o různých pomáhajících a pacientských organizacích. Letos bude piknik probíhat v parku Gutovka. Budou tam různé aktivity pro děti, chystají se edukativní workshopy jak pro veřejnost, tak i přímo pro lidi, kteří se cítí být odlišní. Chceme totiž, aby věděli, že v tom nejsou sami nebo jak se sebou mohou pracovat a ten život si nastavit, aby se cítili bezpečně a komfortně. Každý si může přinést nějaké jídlo a deku. A pak buď jen pozorovat, co se děje, nebo si za někým přijít popovídat. Můžete načerpat různé informace, užít si zábavy a odejít pozitivně naladěn.
Co může každý z nás udělat jinak, aby bylo v běžném životě víc respektu k různorodosti vzhledu a individualitě každého člověka?
Nedívat se na lidi s předsudky, protože mnohdy první dojem nevypovídá, jaký ten člověk doopravdy je. Vytváříme si jej totiž během pár vteřin a dost často ve velké míře podle toho, jak kdo vypadá. Nenechme se tím ovlivnit, ale vnímejme to, jak na nás ti lidé působí. Rád bych ještě dodal, že odlišnost pro nás není handicapem do té doby, dokud nás nezačne odsuzovat společnost. Když si kdokoliv uvědomí, že to může svým chováním ovlivnit, tak pro nás je to výhra. Někdy se lidé ptají, jak se k nám tedy mají chovat. Už jenom to znamená, že máme určité stigma. My nejsme nějací nadlidi, nebo naopak podlidi, jsme jen úplně obyčejní lidé jako všichni ostatní. Lidé, kteří jsou nějak odlišní vzhledově, chtějí, abyste se k nim chovala úplně stejně, jak chcete, aby se chovalo okolí k vám.
A jak třeba co nejlépe a co nejcitlivěji při kontaktu s člověkem s odlišným vzhledem reagovat na zvídavé otázky dětí?
Především je zásadní nezakrývat pravdu. Když někdo řekne, že pán má jizvy, protože se mu asi stal nějaký úraz nebo se popálil, tak mi to neubližuje. Vzpomenu třeba příběh Marušky, která se popálila ve třech letech, dneska už je to velká slečna a pomáhá ostatním popáleným skrze svůj příběh přijmout jizvy. A ona říká, že pro ni je nejhorší, když si někdo šeptá za zády, a že je určitě lepší za ní přijít a zeptat se jí, co se jí stalo. Ten, kdo se ptá, tak nechá na ní, jestli bude chtít odpovědět a co řekne. V Popálkách děláme i preventivní programy (nejen) ve školách, kde mluvíme o tom, co ti popálení zažívají. A podobné programy dělají i další organizace zapojené do Rovnosti tváří. Snažíme se tak zbavit děti ostychu se o tématu bavit.
Lidé, kteří jsou nějak odlišní vzhledově, chtějí, abyste se k nim chovala úplně stejně, jak chcete, aby se chovalo okolí k vám.
Chtěl byste vzkázat něco lidem, kteří se potýkají s nějakou odlišností vzhledu, a ještě svou cestu k sebepřijetí hledají?
Důležité je vyhledávat pozitivní situace, obklopovat se lidmi, kteří vás mají rádi, a zkusit vytěsnit to negativní. Vím, že to je těžké, ale nemůžeme chtít od společnosti, aby nás měla ráda, když nemáme rádi sami sebe. Já jsem měl po úraze dvě možnosti. Jednou z nich bylo zůstat doma, nechodit mezi lidi. A to jsem okamžitě zavrhl, protože jsem věděl, že bez lidí nedokážu žít. Druhá možnost je jít tomu naproti. A to je moje rada: soustřeďte se pouze na tu věc, kterou chcete, a zapomeňte na to, co nejde. Myslete naopak na to, co všechno pro to můžete udělat. Na druhou stranu v médiích se často hledají takové ty happy endy a všichni si potom myslí, že já to musím zvládnout stejně jako ostatní. Ale mně to třeba nejde, jsem jiný, tak je v pořádku si říct, že prostě na to dneska ještě nemám, ale příště to zkusím znovu. Nic se neděje, hlavně na sebe netlačit.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
