Anna: Petře, jak dlouho vlastně Nový Prostor prodáváte?
Petr: Já už prodávám s přestávkami od roku 2002, to byla první čísla – 13, 14, 15. Teď už je 646.
Anna: Vidíte, to jsem vůbec nevěděla, že už to funguje tak dlouho! Já si ho kupuju tak od roku 2010. A kde jste?
Petr: Teďka na Florenci. Ale já už chodím i do práce a po práci chodím ještě na dvě hodinky prodávat, protože mám dluhy a chci se toho nějak zbavit. Za dva roky už by mohl bejt konec a mohl bych bejt čistej.
Anna: To je super, to vám moc přeju!
Petr: Tak teď bych se možná mohl začít ptát já? (smích)
Anna: Ptejte se! Já jsem hrozně zvědavá, takže se často na něco ptám. (smích)
Petr: My jsme se potkali u vás ve studiu na Letné. Máte tu teď nějaké nové projekty?
Anna: Já mám většinou projekty docela dlouhodobé. Teď jsme třeba v procesu přípravy lanovky na Petřín – už se vyrábí. V podstatě už se takříkajíc řeže plech, ale pořád dořešujeme nějaké věci se švýcarskými inženýry. To je pro mě nová zkušenost, protože jejich mentalita je trochu jiná než ta česká.
Petr: V čem?
Anna: Oni hodně jedou na čas a na budgety (rozpočty, pozn. red.) a jsou velmi korektní. Češi, když jsem třeba potřebovala něco změnit, tak sice prskají, ale nakonec to nějak udělají. Švýcar, když řekne ne, tak přes to většinou nejede vlak, nebo to přinejmenším stojí hodně energie navíc.
Petr: Takže je pravda, jak se říká, že si Čech umí poradit za všech situací?
Anna: Já myslím, že jsme skvělí improvizátoři a jsme dobří v řešení problémů. S tím ale asi souvisí i to, že jsme dobří třeba i v očůrávání zákonů – umíme hledat skulinu v místech, kde to někoho jiného ani nenapadne. Nicméně v některých povoláních je to velká výhoda. Ale to už jsem trošku odběhla od otázky.
Petr: Jednou z vašich výrazných aktivit je také výroba intimních pomůcek pro ženy Whoop∙de∙doo, o kterých ještě budeme mluvit později. Věnujete se teda aktuálně víc ženským záležitostem, nebo techničtějším projektům? (smích)
Anna: Tak půl na půl. Ale ta moje role je ve výsledku hodně podobná. Když jedete do továrny, tak je prakticky jedno, jestli řešíte vibrátor, nebo lanovku. Na druhé straně s vámi v obou případech jedná inženýr a řešíte technické věci. (smích)
Vždycky se snažím dělat to s pokorou k tomu, aby tu ten prostředek mohl být co nejdéle.
Petr: Já jsem o vás četl, že jste v životě ale nedělala jen technické věci, věnovala jste se i umění – pracovala jste třeba jako asistentka kouzelníka.
Anna: Jé, vy jste informovanej! (smích)
Petr: No já jsem divadelník, takže teď zabrousíme do toho, co mě baví. (smích)
Anna: To byla moje brigáda. Než jsem začala studovat design, tak jsem dělala produkční v oblasti hudby a třeba i na Shakespearovských slavnostech. Jednou mi kamarádka, co má agenturu na tanečnice, řekla, že pro mě má job. Myslela jsem, že to bude nějaká produkce, ale ukázalo se, že jeden americký kouzelník v Praze hledá drobnou blondýnku jako asistentku. Já jsem chodila pro zábavu tancovat, tak jsem šla na konkurz a vybral si mě. No a tak jsem s ním tři roky jezdila po světě, přeřezával mě na půl a podobně. Byli jsme spolu dvakrát v Číně, v Izraeli, ve Francii, v Maďarsku, v Německu. K tomu jsem normálně chodila do práce, brala jsem si na to dovolenou. Pak jsem si uvědomila, že to umělecké vystupování není úplně moje parketa a že se chci věnovat škole. Ale byla to hrozně zajímavá zkušenost!
Petr: Vraťme se zpátky k petřínské lanovce. Ty kabinky na sebe mají nějak blikat? Nebo jak to je?
Anna: My jsme měli v zadání, že bychom tam měli dodat nějakou emoci, protože Petřín je kopec lásky. Já nemám moc ráda nějaké přidané doplňky, takže jsme s tím pracovali tak, aby to na designu té kabiny nebylo moc znát. Takže když se potkají, jedna kabina mrkne jedním světlem a ta druhá se jako zastydí a zčervená. Je to naprogramované tak, že nikdy nebudete vědět, která bude mrkat a která blikat.
Petr: (směje se) Ale překvapivě to není vaše jediná lanovka. Teď bude taky Ještěd?
Anna: Už vybrali projektanta, takže to vypadá, že se bude realizovat.
Petr: Tam má být nějaká speciální lanovka se dvěma závěsy, ne?
Anna: To se jmenuje funifor a má dvě ramena. Díky tomu je stabilní a bezpečná. Já jsem byla nejdřív fanouškem dvou kabinek, ale po té tragické události (jedna z kabinek původní lanovky se v roce 2021 zřítila, pozn. red.) mi přišlo, že je skvělý směr, aby byla jiná než ta původní. Ale už vidím ta možná úskalí! (smích) Ale těším se na to, to určitě zvládneme!
Petr: Očekáváte opět dohady s inženýry? (smích)
Anna: Tak to vždycky záleží na tom, kdo je na druhé straně. Co mám třeba zkušenosti z příprav tramvaje T3 Coupé, tak její konstruktér Honza Cmíral, se kterým se dodnes kamarádíme, byl tak skvělý, že díky němu všechno šlo. My jsme na realizaci projektu dostali velmi málo času, takže jsme měli velkou časovou tíseň a spoustu věcí jsme řešili jen krok před výrobou. No a on i tak přicházel s návrhy opravdu s ohledem na ten design, čehož si moc cením.
Můj původní záměr byl vnést design do oblastí, kde bývá jeho absence.
Petr: Když navrhujete dopravní prostředek, přemýšlíte o něm spíš z pohledu cestujícího, designéra, inženýra, nebo s ohledem na místo, kde pak bude jezdit?
Anna: Já myslím, že to musí splňovat všechno, protože kdybych něco opomenula, tak to v nějakém momentu přestane fungovat. Takže na začátku je pro mě důležité najít správný estetický směr. A tím, že třeba obě ty lanovky už v těch místech dřív byly, tak mě to baví víc než začínat na zelené louce. I T3 Coupé mě bavilo právě proto, že se na něco navazovalo. Ten kontext je pro mě hodně důležitý. Pak samozřejmě musím dodržet celé technické zadání daného dopravního prostředku, ale důležitý je pro mě i uživatel – to znamená, že si představuju, jak mu bude, když v něm pojede. Vždycky se snažím dělat to s pokorou k tomu, aby tu ten prostředek mohl být co nejdéle. Říkám si, že když má sloužit nějakých 30 let, tak nemůže podléhat dočasným trendům, které po čase mohou začít vadit. Třeba ty T3 byly udělané úplně skvěle a doteď je ta tramvaj příjemná. Navrhl ji František Kardaus a je na ní hrozně vidět jeho přístup a pokora. Protože třeba na rozdíl od současných T15, které vypadají strašně mohutně, tak T3 působí užší, ale vevnitř je ve výsledku větší. Přijde mi skvělé s tou hmotou pracovat tímto stylem – že pro to město je ta tramvaj subtilní, ale pro uživatele je velkorysá. Takový přístup je mi strašně blízký.
Petr: Jak jste se vůbec k té veřejné dopravě dostala?
Anna: Já jsem dělala jako bakalářku návrh tramvaje pro Prahu, právě v reakci na to, že se mi hrozně nelíbily ty T15, které tu jezdí. Moje tramvaj dostala různá mezinárodní ocenění, ale měla krátký život, protože skončila rovnou v technickém muzeu. A asi o pět let později se mi ozval Dopravní podnik Prahy, jestli by mě nezajímal projekt výletní tramvaje.
Petr: No tak se teď zeptám –zmínili jsme, že se hodně zabýváte intimními pomůckami pro ženy. (nervózní smích) Můžete mi to jako chlapovi nějak představit?
Anna: Já nemám ráda okázalé designy, vždycky mě zajímaly produkty denní potřeby, kam spadá i to MHD. Ale na diplomku jsem si chtěla vyzkoušet něco menšího, tak jsem začala s Whoop∙de∙doo. Byl to původně nápad mého kamaráda, ale já díky němu zjistila, že je to téma, které má hodně rovin. Třeba Venušiny kuličky jsou skvělé i na posílení pánevního dna a jsou doporučované gynekology. Takže jsem v nich našla smysl. Můj původní záměr byl vnést design do oblastí, kde bývá jeho absence. Intimita je nedílnou součástí lidského bytí, ale ten erotický průmysl má takovou vulgární prezentaci, je to takové hodně maskulinní. Takže jsem tomu chtěla dodat lepší vzhled. No a dostala jsem za to Národní cenu za studentský design, tak jsem začala pociťovat zodpovědnost, aby se to dotáhlo. Následně jsem měla spoustu schůzek s investory, což byly taky příběhy samy pro sebe. Všichni to chtěli vyrobit co nejrychleji a co nejvíc toho prodat, bylo jim vlastně jedno, jak to vypadá. To se mi nelíbilo, tak jsem se rozhodla projekt zrealizovat sama. Tady do té doby žádný výrobce intimních pomůcek nebyl. Našla jsem nakonec firmu, která dělá se silikonem, protože ty pomůcky jsou z lékařského silikonu. Do té doby vyráběla pacičky k brýlím a tohle bylo poprvé, co začala vyrábět takhle komplexní produkt. Takže jsem takovej magor, že to celý vyrábíme v Česku. (smích) V Evropě snad až na jednu výjimku neexistuje jiná firma, která by to tak dělala – všichni to vyrábí v Číně. Celé podnikání tedy začalo tak trochu nechtíc.
Petr: Co všechno vlastně vyrábíte?
Anna: Začali jsme těma kuličkama, pak přišel vibrátor. No, a protože jsem chtěla ukázat ženu jako celek, tak jsem přidala ještě menstruační kalíšek.
Petr: To jsou takový ty… (červená se)
Anna: Tak se pojďte podívat!
Petr: Ne, já ne… já už jsem to viděl… (smích)
Anna: Se toho bojíte? (smích)
Petr: Nebojím.
Anna: Tady máte, prohlídněte si ho. Já když jsem ho objevila, tak jsem zjistila, že je to geniální vynález, ale žádný mi úplně nevyhovoval. Navrhla jsem si ho teda tak, aby fungoval. Nabízím ho i v červené barvě, hlavně z důvodu udržitelnosti, protože často se dělají průsvitné, ale po pár použitích vypadají hrozně. Udržitelnost je totiž moje další velké téma, ten kalíšek díky tomu vydrží i několik let.
Petr: Podle vás má teda design tak trochu otevírat i společenská témata, jako je právě třeba intimita a udržitelnost?
Anna: Měl by, ale mám pocit, že to často sklouzává jen do navrhování pěkných věcí. Lidi mnohdy vnímají jako design jen vázy za statisíce. Přitom kupříkladu takový průmyslový design – třeba když se vyrobí pěkný traktor –, to je taky důležitou součástí. Ale o tom se moc nemluví.
Petr: Vy ale navrhujete i další věci – třeba menší nábytek nebo šperky.
Anna: Za tím je skoro vždycky příběh. Já jsem měla chuť udělat šperk, který vypadá jako z drátku na šampaňské. Ten mě fascinuje, protože udrží velký tlak, ale zároveň je velmi subtilní. No a asi jsem vyslala nějaký signál do vesmíru, protože o dva měsíce později se mi ozvali z české značky Mooyyy, jestli bych neudělala kolekci šperků. Tak jsem jim připravila různé návrhy a oni si vybrali právě tuto kolekci Champagne.
Nechci mít moc věcí, ale ty, co mám, pak ráda opečuju.
Petr: Pak máte ještě třeba lustry ze starých zkumavek… Jak si vybíráte projekty, na kterých budete pracovat?
Anna: Především mě musí bavit. Ono se ozývá dost lidí, ale ten nápad se mnou musí rezonovat. Zrovna ty zkumavky – na to jsem posléze psala disertačku, ale vzniklo to tak, že táta je fyzik a tenkrát v práci vyklízeli sklep a měli tam právě zkumavky. No a já jsem tehdy pracovala pro Lasvit a tam mě fascinovalo, jak se v lustrech opakoval pořád dokola jeden komponent. Tak jsem si říkala, proč podobným způsobem nevyužít staré zkumavky. Takže občas nás takhle napadne využít nějaký už existující materiál. Ve sklepě mám taky nasyslená různá stará křesla a další věci, které pak příležitostně využívám. (smích) Mám ráda staré unikáty. Jsem taková, že nechci mít moc věcí, ale ty, co mám, pak ráda opečuju.
Petr: Takže táta je fyzik a maminka výtvarnice, je to tak?
Anna: No, taková kombinace – a je z toho designér. (smích)
Nezkrácený rozhovor si můžete přečíst v nejnovějším vydání. Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
