Historie tetování na území současné České republiky se začala psát až na počátku dvacátého století. Vůbec první českou umělkyní, která se nechala potetovat, byla slavná operní pěvkyně Ema Destinnová, jež měla na své noze zvěčněný obrázek hada. Při svých zahraničních výjezdech se nechával tetovat i následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d’Este. V roce 1937 vydal český doktor Otakar Nováček knihu Tetování a tetování, v níž popisoval dobové metody, ale i důvody, které lidi ke zdobení kůže vedly. Nováček v knize zmiňuje i některé bizarní případy z té doby. Píše například o ženě, která si nechala na svá záda vytetovat závěť o 500 slovech. Možný vzestup tohoto trendu však zastavila druhá světová válka, během níž se tetování stalo symbolem zla a lidského utrpení, neboť tímto způsobem označovali nacisté vězně v koncentračních táborech.
V poválečných letech začala v Evropě popularita tetování jakožto uměleckého projevu rychle stoupat. To však nebyl případ komunistického Československa, kde byl tento obor oficiálně zakázán. Možná i s ohledem na válečné hrůzy se začalo na osoby s „kérkou“ automaticky pohlížet jako na jakýsi cizorodý živel. Prostředí diktatury zároveň obecně nepřálo žádným projevům odlišnosti. V očích lidí se tak tetování stalo spíše symbolem exhibicionismu a duševního onemocnění. To však nezabránilo v seberealizaci tehdejším amatérským tatérům, kteří museli kvůli nedostatku profesionálního vybavení značně improvizovat. Místo dnes běžně používaných strojků a jehel tak často sahali po různých předmětech denní potřeby, jako byly tužky, šicí jehly nebo žiletky. V pozdějších letech se k tetování používaly dokonce i součástky z walkmanů. Ve druhé polovině 20. století se u nás navíc nenacházela žádná oficiální studia, a tatéři tak často pracovali v domácích podmínkách.
Vězeňský trend
Tetování se však u nás za minulého režimu mezi běžnou populací provádělo spíše zřídka. Mnohem více se tento fenomén týkal skupin obyvatelstva, které byly z většinové společnosti nějakým způsobem vyloučeny. Ve velké míře se tak objevovalo například ve věznicích, kde se postupem času stalo běžnou součástí tamní subkultury. Samotní vězni ho využívali nejen jako estetický prvek, ale také jako metodu vzájemné komunikace, symbol rebelství či prostředek k zastrašení. Na tělech vězňů se v té době objevovaly opakující se motivy, z nichž každý měl svůj pevně daný význam. Například vyobrazení pavouků či pavučin symbolizovalo drogovou závislost, zatímco hvězdami pokrytá ramena dávala najevo, že daný člověk se ve vězeňské hierarchii těší vysokému postavení. Naopak slza pod okem naznačovala, že její nositel v minulosti někoho zabil nebo přišel o blízkou osobu. Vězni však nebyli jediní, u nichž se tetování jakožto projev kultury objevovalo. Oblibu si našlo i mezi Romy, kteří tetovací techniky během totality udržovali při životě. Z romského jazyka navíc také pochází již zlidovělé slovo kérka. Popularitě se tetování těšilo také v řadách armády.
Éra komunistického režimu a jeho represí vedla k tomu, že zejména starší generace dodnes pohlíží na tetování s nelibostí. Změna nastala až na přelomu 80. a 90. let, kdy díky otevřeným hranicím masivně pronikla do Československa západní kultura. S příchodem profesionálních nástrojů postupně vznikala také první tetovací studia. Namísto tradičních vězeňských vzorů se na kůži Čechů a Češek začala objevovat spíše vyobrazení, která odrážela osobní identitu. Obliba tetování v České republice navíc stále roste – podle výzkumu agentury Nielsen Admospherez roku 2020 má na svém těle nějakou formu kresby přibližně 15 procent populace.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
