Až do 11. století tvořily velkou část naší krajiny hvozdy neboli hluboké a temné lesy. Podle odhadů jejich podíl kolem roku 1000 n. l. činil asi 80 procent rozlohy státu. Tyto lesy byly skutečně obrovské a dalo se v nich snadno ztratit, což mezi místními i cizinci vzbuzovalo pocit nebezpečí. Už Kosmas ve své kronice píše o českých lesích jako o hradbě, která naše území oddělovala od okolního světa. Kolonizace české krajiny však postupně měnila tvář zdejší přírody. Lidé zakládali vesnice a města a půdu na místě vykácených lesů začali využívat k zemědělským účelům. Trend odlesňování nabral za poměrně krátkou dobu velmi rychlý spád a již ve 14. století klesl podíl lesů na českém území pod polovinu.
Tento vývoj po stovky let neustával a s několika výjimkami pokračoval až do 19. století. Přestávku v procesu odlesňování znamenaly válečné konflikty, jako byly třeba husitské války nebo třicetiletá válka. Během nich zemřela značná část české populace, což způsobilo hospodářský propad a nedostatek pracovních sil, které by se mohly o úpravu krajiny starat. Člověkem vytvořený zemědělský prostor tak částečně zarůstal lesním porostem. Situace se vždy změnila ve chvíli, kdy tuzemská populace rostla. V těchto časech bylo odlesňování opět způsobem, jak uživit přibývající obyvatelstvo.
Císařská lesní politika
Prvním českým panovníkem, který udělal nějaký krok k ochraně českých lesů, byla Marie Terezie. Za její vlády totiž podíl zalesněné plochy v českých zemích dramaticky klesal. Lesy byly využívány často chaoticky, hlavně pro potřeby dolů, hutí, skláren či na stavbu domů a lodí. Císařovna proto v roce 1754 podepsala Císařský královský patent lesů a dříví, který zaváděl povinnost výsadby nových lesů po provedené těžbě, dal vzniknout lesní evidenci či doporučoval zemědělcům systematické a intenzivní smrkové hospodářství.
Prvním českým panovníkem, který udělal nějaký krok k ochraně českých lesů, byla Marie Terezie.
Právě v éře vlády Marie Terezie však u nás nastal posun, kvůli kterému neměl císařský patent žádné větší pozitivní dopady. Až do 18. století totiž české lesy tvořily především listnaté stromy, které jsou pro zdejší přírodní podmínky přirozené. Listnáče ale postupně nahrazovaly nevhodné jehličnany, hlavně smrky. Lesy tak z naší krajiny nadále mizely, až okolo roku 1850 jejich podíl klesl na historicky nejnižších 29 procent. Ve druhé polovině 19. století se však situace začala překotně měnit a lesní plochy poprvé po mnoha staletích přibývaly. Tento vývoj pokračuje až do současnosti a nezastavilo ho ani bouřlivé 20. století. Aktuálně tvoří lesy podle oficiální Databáze dlouhodobých změn využití ploch Česka často více než 60 procent rozlohy mnoha českých obcí.
Odsun Němců znamenal lesní boom
A co za touto změnou stálo? Odpověď ve svém článku přináší skotský geograf Alexander Mather, jenž zalesňování popisuje jako celoevropský fenomén. Podle něj bylo způsobeno začátkem využívání umělých hnojiv a pesticidů, což vedlo ke zvýšení produkce zemědělských plodin. Ta však byla vyšší než poptávka, hospodáři proto začali část svých polí opouštět a zalesňovat je.
Přírůstek lesních ploch se v posledních desetiletích soustředí hlavně do odlehlých částí země, jako je pohraničí či horské oblasti. Zalesňování akcelerovalo hlavně v souvislosti s odsunem sudetských Němců, který znamenal zánik stovek vesnic a s ním také opuštění zemědělské půdy. Na jejím místě často nejprve vznikaly louky, postupně však docházelo k samovolnému či cílenému zalesňování. Rozšiřování lesů pokračovalo i po roce 1989, kdy vlivem privatizace zemědělství a příchodu zahraniční konkurence na trhu s potravinami začala ubývat orná půda. Svoji roli sehrála také nová politika státu. Ta bere v potaz ekologickou úlohu lesů, které díky zadržování vody snižují riziko povodní, absorbují uhlík vznikající spalováním fosilních paliv, ale také zlepšují estetickou kvalitu naší krajiny.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
