Alena: Aktuálně jste na dlouhé česko-slovenské tour. Jaké jsou největší výzvy při cestování na turné s tak velkou kapelou, zejména když máte v týmu i malé miminko? Jak řešíte organizaci a logistiku?
Patricie: Je pravda, že je to rozdíl. Náš tým se rozrostl, takže už jezdíme s větším počtem lidí a je znát větší odpovědnost. Pro mě osobně je největší změna ta, že na turné cestuji i s manželem, který se v době, kdy jsem na pódiu, stará o malou. Tomáš tak najednou zažívá můj kočovnický způsob života, neustálé cestování, ale i dobrodružství, co se s tím pojí. Zážitek byl hned na první zastávce v Českých Budějovicích. S miminkem jsme asi měsíc trénovali kojení přesně v 19:45 a potom si manžel musel poradit až do času skončení koncertu bez mého zásahu nebo bez kojení, tzn. do 22:00. Mysleli jsme si, jak to máme perfektně zvládnuté, ale miminko nás převezlo. Přímo v den prvního koncertu mlíčko odmítlo a já jsem odcházela nešťastně za holkami s tím, že vůbec nevím, co budu dělat, protože takhle dlouho malá bez prsa nevydrží. Nakonec jsem se navlékla do kostýmu, připravila jsem se na vystoupení a ještě 10 minut před začátkem koncertu za ní zašla a mlíčko nabídla. Tentokrát to vyšlo, ale koncert samozřejmě nabral trošku zpoždění, což fanoušci i kapela pochopili. V tomhle máme štěstí, jsme holky a je potřeba s tím počítat. S miminkem nejde všechno naplánovat, spíš jen doufat, že to nějak dopadne.
Alena: Asi se vás na to teď ptá každý, ale jak vám jde slaďování péče o malé miminko a práce hudebnice? Dá se to zvládnout, popř. za jakých podmínek?
Patricie: Myslím, že záleží na mnoha faktorech. Na miminku samotném, na povaze ženy, na partnerovi, na tom, jaké má žena rodinné zázemí. Hodně mi pomohla kniha Máma má práci, která rozbourává stereotypy toho, že žena musí být přikovaná tři roky doma na mateřské, jinak je špatnou matkou. Pak se mi taky líbí kniha Koncept kontinua od Jeane Lildoff, která matky nabádá k tomu, aby spíše než současným trendům naslouchaly své vlastní intuici, aby si s dítětem skrze nošení v šátku či tělesný kontakt (např. společné spaní v posteli) vypěstovaly opravdu důvěrný a láskyplný vztah a poté dítě zařazovaly do svého života, třeba ho i braly do práce. Není to přístup, kdy se vše točí kolem dítěte. Ne, dítě je nejmenší člen smečky, takže spíše zapadá do řádu rodiny a již dané hierarchie, ale má tam své bezpečné místo, a matka žije tak, jak je to adekvátní pro její postavení. To znamená, že není někde vyčleněná mimo společnost, ale je nadále součástí „kmene“, zapojuje se do života, jen u toho sleduje i potřeby dítěte. Takhle to máme i my. Nicméně… zda je to dobrý přístup, nebo ne, zjistíme až časem. Já osobně bych se při odstřižení od hudby cítila nešťastná. Ale někdo by se cítil nešťastný třeba při kloubení mateřství s prací, takže každý si tu cestu musí najít sám.
Alena: Co je největší výhodou a největší výzvou toho, že jste součástí kapely s členkou, která má malé miminko? Jak se s tímto specifickým aspektem vypořádáváte?
Tereza: Je krásné být součástí ženského kolektivu, který si nechce vybírat – buď dítě, nebo kariéru. Rády bychom ukázaly, že to jde. Jsme v tom všechny společně a navzájem se podporujeme. Neberu to tak, že jsou plusy a mínusy, ale že to patří k životu.
Markéta: Žádné nevýhody mě zatím nenapadají… Je to prostě roztomilé. Jedinou možnou nevýhodou je to, že už letos necestujeme všichni v jedné dodávce. Ale za to může i to, že jsme se rozrostli nejen o miminko, ale i co do počtu členů týmu.
Alena: V rámci turné s deskou Muzika Slavica vystupujete v osmi různých městech po ČR i na Slovensku. Je v něčem specifické jezdit koncertovat do menších měst? Jakou to má energii?
Markéta: Všechny koncerty v rámci turné, i ty v menších městech, měly zatím kouzelnou atmosféru. V tomhle máme skvělé fanoušky. Mnohem napínavější je to ve městech, kam jedeme poprvé jako součást tamního programu. Tam narazíme na lidi, kteří nás třeba ještě neznají, a nevíme, jak na nás budou reagovat – třeba naposledy v Třinci, to je pak takové dobrodružství.
Bára: Myslím, že se v těch menších městech s publikem vlastně tak trochu poznáváme. Oťukáváme se navzájem – my s nimi a oni s námi. Je pro nás důležité nehrát jen ve velkých městech, ale opravdu jezdit i tam, kam se třeba tolik kapel nebo projektů nedostává. Právě tím si budujeme vztahy napříč republikou. A často nás překvapí, jak silné publikum na nás čeká.
Alena: Jaká jsou největší nebo nejčastější nedorozumění, která mezi sebou ve skupině zažíváte? Jak je řešíte a udržujete harmonii ve skupině?
Patricie: V kapele máme, řekla bych, klid a pořádek. Spojuje nás hudba a naše odlišnosti jsme se v průběhu let naučily brát jako výhodu. Občas tvrdím, že jsme jak pět elementů, jestli znáte ten film s Brucem Willisem a Millou Jovovich. Mám pocit, že je to dokonalá alchymie, kdy se naše povahy skvěle doplňují. Jsem moc ráda, že holky mi dávají prostor být lídrem, ale zároveň jsou pro mě neskutečnou oporou. Našla jsem tak pro sebe ideální kombinaci, kdy mohu psát písně a utvářet nějaký projekt, což mě neuvěřitelně baví, ale kdyby nebylo, s kým to sdílet, nedává mi to vlastně smysl.
Bára: Nějak konkrétně to asi nejsem schopná popsat. Nedorozumění samozřejmě občas nastanou – jako u každé skupiny lidí, kteří spolu tráví hodně času a tvoří něco společně. Ale vždycky si to vykomunikujeme. Máme mezi sebou důvěru a naučily jsme se říkat věci včas, než se z nich stane něco většího. Hodně si zakládáme na tom, aby nám spolu bylo dobře. Nejen jako spoluhráčkám na pódiu, ale i jako ženám, kamarádkám.
Je krásné být součástí ženského kolektivu, který si nechce vybírat – buď dítě, nebo kariéru.
Alena: Máte nějaké techniky, jak se udržujete „v pohodě“ – jednotlivě i kolektivně?
Patricie: Před koncertem si uděláme takový symbolický kroužek, kde si řekneme něco hezkého, podpůrného nebo vtipného a obejmeme se. Nejvíc nám dala zabrat asi Eurovize, tam si myslím, že si každá sáhla trošku na dno. Právě tyhle chvíle, kdy jsme se jako kapela semkly, nám pomáhají překonat náročné momenty. A zažily jsme toho kolektivně už hodně: rozchody, stěhování, hate, nejistotu ohledně kapely, můj přechod do role maminky, zdravotní komplikace. Jako kolektiv s každou takovou zkouškou rosteme. Přátelství je věc, co nás už možná spojuje víc než hudba.
Markéta: Možná je to trošku přízemní myšlenka, ale myslím, že jsou důležité pro skupinovou pohodu takové ty malé věci, jako je kafíčko, společné procházky, společné jídlo, čajík… Když se lidi neodbývají v těchto věcech, většinou se situace potom řeší s lehkostí. Zažila jsem i kolektivy, kde se tyto fyzické potřeby odsouvaly na druhou kolej, a většinou to mělo nepříjemný dopad i na celkovou atmosféru skupiny…
Alena: Vesna je jedním z klíčových subjektů, který se podílí na kampani Podej ruku bojující proti domácímu násilí. Píseň Běžela jsem lesem je dokonce jejím oficiálním videoklipem. Jak tahle spolupráce vznikla – byla nejdřív píseň a pak projekt, nebo naopak?
Patricie: Je to tak. S Míšou Studenou, hlavní tváří neziskovky Pod svícnem, jsme se potkaly na dokumentárním festivalu Jeden svět, který byl věnovaný domácímu a sexualizovanému násilí. S kapelou si každý rok vybíráme nějaké téma, kterému se věnujeme hlouběji, teď myslím charitativně. V tu chvíli jsem právě hledala námět pro klip k písni Běžela jsem lesem a přímo po festivalu mě to téma oslovilo natolik, že jsem si říkala, že se k písni perfektně hodí. Je tam metafora o tom, jak člověk běží lesem, osamocený a vysílený, ale přesto má problém si říct o pomoc a raději zatne zuby a nese tu tíhu světa sám. Další ráno jsem našla od Míši zprávu na instagramu, že by se jí líbilo s námi spolupracovat. Brala jsem to jako znamení, že se spolu máme protnout právě na Běžela jsem lesem. Ke klipu vznikla i osvětová kampaň Podej ruku, která momentálně rezonuje na sociálních sítích, je viditelná i na billboardech po celé České republice a v televizi.
Alena: Jaké jsou na klip zatím ohlasy?
Patricie: Tohle téma vyvolává silnou vlnu. Lidé jsou překvapení, když zjistí, že z průzkumů vyplývá, že každý pátý Čech má s domácím násilím zkušenost. A že 70 % české veřejnosti vlastně neví, jak má blízkému v této situaci pomoci. V Česku je tento projekt prvním, který oslovuje nejen samotné oběti, ale i jejich okolí. Protože cestu z takové tíživé situace najde málokdo sám. To jsme se snažily předat i v samotném videoklipu, který se po nahrání na youtube okamžitě dostal do trendů. Myslím, že se tohle téma dotýká spousty lidí.
V Česku nabourává stereotypy i to, že žena si dělá, co chce.
Alena: Jak důležitá pro vás spolupráce na projektu byla? Proč je pro vás důležité zrovna tohle téma adresovat?
Patricie: My se s kapelou tématům souvisejícím s ženstvím věnujeme dlouhodobě, ať už to bylo skrze posílení ženského sebevědomí v rámci charitativního projektu Jsem žena #jsembohyne, skrze spolupráci s Nadačním fondem Propolis, který se věnuje ženským osvětovým iniciativám, nebo právě v současnosti skrze projekt Podej ruku. Zajímají nás i témata přírody, ekologie, ale řekla bych, že dominantní je právě posila ženských témat. Možná proto, že samy si ty ženské otázky nějakým způsobem řešíme a chceme pro ostatní ženy, aby se jich to třeba tolik netýkalo.
Alena: Je politizování podobných feministických témat ve vaší tvorbě něco, co je vám blízké, a plánujete v tom pokračovat? Popřípadě je to něco, co dřív nebylo tolik přítomné, a ta potřeba to propisovat do vaší hudby narůstá s tím, jak získáváte vliv a popularitu?
Patricie: Pro mě ano, ale určitě vše vždy probíráme s kapelou a řešíme, co si řekneme jen v kapelním kroužku a co chceme komunikovat směrem k veřejnosti. Přece jen, pořád jsme „jen“ kapela a chceme lidi bavit naší hudbou, kostýmy, naší energií. Šíření nějakých myšlenek je přirozenou součástí tvorby a já myslím, že spousta lidí čte i mezi řádky a že ne vždy je cesta něco nahlas „vykřičet“. Každopádně v Česku nabourává stereotypy i to, že žena si dělá, co chce. To znamená, že si jako kapela píšeme písničky tak, jak se nám zachce, že se za sebe dokážeme postavit a vyjednat si podmínky v rámci své branže, že součástí našich koncertů je i to, že jsme či budeme těhotné nebo že jsme mámy. Za mě je to normální, ale tím, že společnost není takhle nastavená a norma to rozhodně není, tak se vlastně automaticky dostáváme do pozice, kdy jsme feministicky zaměřené, aniž si to samy takhle potřebujeme škatulkovat.
Alena: Byly byste v souladu s tím, kdyby vás lidé začali*y označovat jako feministickou ženskou skupinu? Jaké si myslíte, že by to mohlo mít klady a zápory?
Patricie: Feminismus je v Česku pro spoustu lidí sprosté slovo a zavírá to dveře. Když se ale pak někoho zeptáte, zda si myslí, že by ženy měly mít stejná práva jako muži, 99 % vám odpoví, že ano. Feministy je tedy většina z nás, ať už se k tomu hlásíme, nebo ne. Pro mě nemá smysl se nějak pojmenovávat. Dělám to, čemu věřím, a podporuju to, co má smysl, a myslím, že to má feministický přesah. Nepotřebuju ale kvůli tomu nosit tričko s hashtagem PROUD FEMINIST, přestože jsem pyšná, že podporujeme další ženy, kde se dá, že držíme při sobě, že otevíráme dveře tam, kde my samy jsme měly zavřeno. Někdy je lepší věci spíš dělat než o nich mluvit.
Bára: Témata jako ženskost, síla, autenticita nebo rovnost se v naší tvorbě přirozeně objevují, protože jsou prostě součástí našich životů. Nejde o programovou snahu být „feministické“, ale spíš o to být pravdivé – a to někdy znamená mluvit nahlas o věcech, které jsou pořád ještě trochu nedořečené nebo opomíjené. Na druhou stranu víme, že slovo „feminismus“ může v Česku stále vyvolávat různé reakce. Někdy zbytečně vyhrocené. Ale pokud to otevře dialog, pokud to někoho inspiruje k zamyšlení nebo k odvaze být sám sebou, pak je to spíš výhoda než nevýhoda. My se nechceme škatulkovat, ale taky se nebojíme, když nás někdo pojmenuje podle toho, co cítí, že z nás jde.
Celý rozhovor naleznete přímo v časopisu. Ten si můžete také předplatit a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
