Bezdomovectví ve veřejném prostoru je často něco, od čeho lidé odvracejí zrak. Platí to i pro jeho zobrazení v médiích?
Ano, rozhodně bych řekla, že ano. Obecně platí, že mediální prostor a fyzický veřejný prostor, i když nejsou totožné, nejsou ani zcela odlišné reality. Ovlivňují se navzájem. Myslím, že se k tomu ještě dostaneme, ale je zřejmé, že bezdomovectví není tématem, které by se v mainstreamových médiích pravidelně objevovalo. Takže i média, když použiji váš výraz, od bezdomovectví odvracejí zrak. Důvodů je několik. Jedním z nich je, že se jedná o problém marginalizované části populace, což pravděpodobně nepřinese příjmy z reklamy. To je nějaký pragmatický aspekt. Dalším důvodem je, že se to dotýká sociální nerovnováhy, která v nás jako ve společnosti vyvolává určité nepohodlí. Společnosti, přinejmenším na Západě, jsou považovány za relativně bohaté nebo bohatší než v minulosti. Přesto bezdomovectví přetrvává, a v mnoha místech dokonce roste.
A kde se to nepohodlí bere? Nemám pocit, že by se média nepříjemným tématům vyloženě vyhýbala. Někdy je to dokonce to, co lidi zajímá. V čem je téma bezdomovectví jiné?
Je to nepohodlné v tom smyslu, že nás to konfrontuje s tím, že se máme lépe než jiní. Má to podle mě psychologický rozměr na individuální úrovni. Nutí nás to uvědomit si, že jsme na tom lépe a že existují lidé, kteří trpí. A na základě hodnot a ideálů, na kterých jsou naše společnosti postaveny, se od nás očekává, že s tím něco uděláme. To ale není z různých důvodů jednoduché. Nebo nás to téma nezajímá dostatečně na to, abychom něco udělali. Takže s tím ve výsledku moc neděláme. A ta konfrontace s naší nečinností je nám nepříjemná.
Potřebujeme reprezentace, které lidem bez domova znovu „vrátí“ jejich lidskost.
Jak byste popsala dominantní mediální obraz bezdomovectví?
Neexistuje jen jeden způsob, jak je bezdomovectví zobrazováno. Různá média se liší, ale můžeme pozorovat určité vzorce. Často se lidé bez domova zobrazují jako jednolitá, anonymní skupina. To je hlavní součást jejich identity. Jsou vnímaní především – nebo dokonce výhradně – jako „bezdomovci“. Nemluvíme o jednotlivých životních příbězích, během kterých se v určitém bodě daní lidé ocitli bez domova nebo v nevyhovujících podmínkách. Pro většinu médií bude naše identita vyjádřená jen tím bodem, kdy jsme se ocitli na ulici.
Dalším stereotypním zobrazením je například to, že jsou lidé bez domova slabí, líní, pasivní nebo někdy agresivní, potenciálně nebezpeční. Jsou vykreslováni jako břemeno pro společnost a obecně jako méně hodnotní nebo nehodní občané. V angličtině pro to existuje pojem, který popisuje občany s omezenými právy ve společnosti – „denizen“. Myslím, že společnost často vnímá lidi bez domova jako takovéto „denizeny“. Takové stereotypy se odráží nejen v mediálním zobrazení, ale i ve veřejné politice. Jedno podporuje druhé. Ale stejně důležité je i to, co jsem zmínila dříve – jedním z dominantních způsobů zobrazení je absence.
Jaký dopad to má na duševní pohodu lidí bez domova?
Tyto negativní nebo stereotypní reprezentace mohou být škodlivé, protože usnadňují pokračující diskriminaci lidí bez domova. Ovlivňují jejich každodenní život – to, jak se k nim chovají ostatní lidé, stát, instituce a společnost jako celek. Zároveň ovlivňují i možnosti, které lidé bez domova mají, aby mohli zlepšit svůj život a vymanit se ze života na ulici.
Jaké nové reprezentace bezdomovectví potřebujeme v rámci veřejné debaty?
Myslím, že potřebujeme reprezentace, které lidem bez domova znovu „vrátí“ jejich lidskost. Tedy takové, které jim vrátí jejich vymazané identity a jedinečnost, které člověka vidí komplexněji, a nejen skrze homogenizující nálepku „bezdomovec“. Musíme do těchto reprezentací přinést hlasy a perspektivy samotných lidí bez domova – ne jen novinářů nebo expertů, kteří mluví o nich a bez nich.
Často se lidé bez domova zobrazují jako jednolitá, anonymní skupina.
Potřebujeme také reprezentace, které se odklánějí od narativu, že bezdomovectví je individuálním selháním, a místo toho ukázat širší sociální, ekonomické a politické faktory, které přispívají k chudobě a bezdomovectví. A musíme poukázat na komplexnost tohoto fenoménu a jeho propojení například s duševním zdravím, závislostmi a domácím násilím. Dále je potřeba představit lidskou stránku života bez domova. Nezobrazovat lidi bez domova pouze jako slabé a trpící bytosti – protože to jejich identitu zužuje jen na někoho, koho je nám líto. Neukazuje to, že jsou to lidé jako my, kteří mají dovednosti, talenty, přátele, rodiny a kteří z nějakého důvodu přišli o práci a poté o bydlení. Důležité je najít rovnováhu mezi osobním příběhem a širším, systémovým kontextem.
Další důležitou otázkou je, že nesmíme zapomínat na kapitalistický model trhu s bydlením, který vnímá bydlení jako komoditu, nikoliv jako právo, které je třeba chránit. Mnoho médií odvádí skvělou práci, ale problémem je, že jejich práce není příliš pravidelná a nedostává se jí velké viditelnosti. Téma bezdomovectví by nemělo být vyhrazeno jen pro období Vánoc.
Ve svém výzkumu se mimo jiné věnujete i street paperům, jako je Nový Prostor. Jakou roli mohou hrát při obnově hlasu a autonomie lidí bez domova?
Jedním z hlavních přínosů je samotný prodejní model těchto „pouličních novin“. Kromě toho, že poskytují příjem, což je samozřejmě důležité pro přežití, pomáhají lidem bez domova být zase aktivními činiteli ve svém životě a znovu získat sebevědomí a víru ve své schopnosti. Pomáhá jim to také se znovu propojit se společností, což není jednoduché.
Zejména fyzický prodej těchto novin ve veřejném prostoru je důležitý, protože lidem bez domova dává viditelnost. V digitálním prostoru by ten dopad nebyl zdaleka takový. Je klíčové pro lidi bez domova vytvářet příležitosti, aby byli vidět jako aktivní jedinci a běžná součást společnosti. Přispívá to k jejich rehumanizaci. Také si myslím, že by to mohlo být propojené se zvyšováním míry tolerance společnosti vůči lidem bez domova obecně.
Pokud jde o obsah, je třeba dát lidem bez domova možnost vyprávět své příběhy jejich vlastním způsobem. To jim pomáhá znovu získat hlas a autonomii. Dalším krokem by bylo zapojit je i do vyšších pozic v redakci a organizaci street paperů, což by dále posílilo jejich postavení a snížilo mocenské nerovnováhy. Neříkám, že je to jednoduché, a vybudovat důvěru potřebuje čas. Ale věřím, že to stojí za to.
Je klíčové pro lidi bez domova vytvářet příležitosti, aby byli vidět jako aktivní jedinci a běžná součást společnosti.
Jaké jsou hlavní výzvy při změně mediálních narativů o bezdomovectví z individuálního selhání na systémový problém?
Jednou z výzev jsou postupy v samotných redakcích a také návyky jejich publika. Osobní příběhy se snáze píší a také se snáze čtou nebo sledují. Je obtížnější vnést do článku komplexnější vrstvy, dlouhodobé procesy či abstraktní struktury a instituce a zároveň v něm zachovat i ten lidský aspekt. A jak už jsem říkala – bezdomovectví se špatně prodává, tudíž je těžší pro toto úsilí najít potřebné zdroje.
Už jsem také uvedla, že je to téma, které v nás může vyvolávat určité nepohodlí. Sami jsme totiž součástí tohoto systému – systému, který selhává. Upozorňování na tato selhání je z novinářské perspektivy úkolem investigativní žurnalistiky, která je velmi kritická vůči politickému systému, odhaluje pochybení či zneužívání finančních prostředků nebo navrhuje jejich přerozdělení tak, aby byly lépe chráněny a podporovány zranitelné skupiny společnosti. Kritika politických a ekonomických zájmů prostřednictvím investigativního zpravodajství s sebou nese pro novináře i média určitou cenu. Není to snadné.
Myslím, že je důležité zmínit, že k řešení těchto problémů potřebujeme širší společenskou spolupráci. Jako jednu z cest si dokážu představit spolupráci mezi mediálními organizacemi, školami a občanskou společností, protože vzdělávání a zvyšování citlivosti lidí k těmto tématům je naprosto klíčové.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
