Velmi staré, původně folklórní příběhy, které vznikly před rozšířením písma. Běžní lidé pohádky původně předávali slovně z generace na generaci. Tuto tradici v Evropě změnili až němečtí bratři Grimmové, kteří klasické lidové pohádky začali sbírat a publikovat v tištěné podobě. Původně sloužily pro pobavení nejen dětí, ale i dospělých. Na dětské publikum se zaměřily až v posledních pár stoletích. Kvůli dětem byly často upraveny i některé jejich zvláště kruté detaily. V původním znění například zlá čarodějnice ze Sněhurky musela tančit v rozžhavených botách až do smrti, zatímco tu z Perníkové chaloupky zaživa upekli v peci.
Pohádky jsou krátké a nepříliš detailní příběhy zaměřující se na osudy hrdinů, kteří vykračují ze svého běžného života a ve svém dobrodružství se střetávají s jiným, magickým světem. Obvykle v nich najdeme také konflikt dobra se zlem, elementy nadpřirozena a také všechny univerzální lidské emoce, jako jsou láska, nenávist, odvaha, laskavost a krutost. Právě zdánlivá univerzalita pohádek napříč kulturami po celém světě je jednou z jejich fascinujících charakteristik. Skoro každá kultura má vlastní tradici pohádek vyprávěných po staletí a tyto pohádky jsou si podobné jak formou, tak konkrétními motivy, postavami a příběhy. Například pohádku o Červené karkulce nalezneme v 70 různých variacích od Francie přes Írán a Čínu, a dokonce i v několika zemích na africkém kontinentu. Prakticky celosvětově univerzální je také příběh o Popelce.
Existují dvě hlavní teorie o tom, jak k této univerzalitě došlo – buď daný pohádkový příběh vznikl na jednom místě a následně se v průběhu staletí rozšířil, nebo pohádky zaznamenávají motivy a zážitky, které jsou lidstvu společné, a jsou tak jakýmsi oknem do lidské zkušenosti.
Dalším společným znakem pohádek je jejich zasazení do neurčitého času i prostoru, které bývají uvedeny ustálenými a opakujícími se frázemi specifickými pro danou kulturu. V Česku nebo Polsku se setkáváme s: „Za sedmero řekami a sedmero horami“, v indickém jazyce telugu používají: „Jak se říkává, říkává a říkává“. Typická korejská pohádka se uvádí slovy: „Jednou v dávných časech, když ještě tygři kouřili“ a Španělé zase pohádky začínají větou: „Jednoho dne v části světa, kde měl každý nos“. Zajímavé je, že některé fráze se používají ve velmi odlišných kulturách. Obdobu českého „Bylo nebylo“ například nalezneme i v arabské literatuře.
Právě zdánlivá univerzalita pohádek napříč kulturami po celém světě je jednou z jejich fascinujících charakteristik.
Podobně variabilní jsou i konce. Ruské pohádky často na závěr do děje zahrnou samotného vypravěče: „A na jejich svatbu jsem přišla i já. Napila jsem se s princeznou medoviny a nacpala si plné břicho buchet.“ Pohádky z německého prostředí končívají slovy: „A jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes“, zatímco obyvatelé Islandu příběhy typicky uzavírají větou: „Kočka v údolí přišla o ocas a tím skončila pohádka“, která se ale v originálním jazyce rýmuje.
Pohádky po celém světě navíc sdílejí i podobná témata a poučení. Typické jsou hrdinné cesty za sebepoznáním a překonáním nepřízně osudu, konflikt dobra a zla nebo příběhy o lásce a sebeobětování. Obvykle se v nich setkáváme také s archetypálními postavami, jako jsou chudý, ale odvážný hrdina, lstivý prosťáček, krásná týraná dcera, zlá čarodějnice, dobrotiví skřítci, nelítostný drak, žárlivá macecha, kouzelný les, chamtivý král, zakletý hrad, kouzelný plášť nebo sedmimílové boty. Hrdinové pohádek také často hledají odpovědi na hluboké existenční otázky. Co je pravda a proč bychom za ni měli bojovat? Jakou roli v našich vztazích s ostatními hrají nesobeckost a sebeobětování? Nebo jakých různých podob nabývá odvaha?
Na pohádky jako zdánlivě univerzální součást lidského života po celém světě se zaměřili analytičtí psychologové, a to především Carl Gustav Jung. Ten pohádky vnímal jako skvělý nástroj pro zkoumání sdílené lidské zkušenosti a anatomie lidské duše, protože reflektují naše kolektivní nevědomí. Jung o pohádkách řekl, že v nich nalezneme archetypy lidí, věcí a zkušeností z běžného světa, ale ve velmi zjednodušené formě, osekané na jejich elementární základ. Vzhledem k tomu, že tyto příběhy vznikaly společnou představivostí lidí z venkovských a méně vzdělaných vrstev obyvatelstva a následně byly předávány z generace na generaci i napříč dalekými vzdálenostmi, z nich vymizely jakékoliv specifické osobní a kulturní vlivy a zůstal jen otisk univerzální lidské zkušenosti, díky čemuž jsou srozumitelné komukoliv na světě.
Jung a další analytičtí psychologové se zaměřovali také na účel pohádek, a to obzvlášť pro teprve rozvíjející se dětskou mysl. Podle nich se děti z pohádek poprvé učí chápat různé nevědomé ideje a symboly. Například palác je primitivním předobrazem bohatství a třídního rozdělení společnosti, les zase značí neznámo. Děti se prostřednictvím těchto symbolů učí význam neřečeného nebo jen naznačeného a také to, že vše vždy není tak, jak se zdá – jako třeba když se z nádherné barevné chaloupky z cukru vyklube past zlé čarodějnice pojídající děti. Jeníček a Mařenka a další pohádky jsou tak pro děti důležitým nástrojem pro chápání skrytých významů nejen v příbězích, ale i ve skutečném světě.
Pohádkami dětem poprvé ukazujeme univerzální lidské nešvary, ale také silné emoce.
Pohádkami dětem poprvé ukazujeme také univerzální lidské nešvary, jako jsou zrada, nespravedlnost a příkoří, ale také silné emoce, jako je láska, odvaha nebo závist. Pohádky jsou bezpečným fantazijním prostorem, ve kterém si děti tyto emoce mohou prožít, aniž by tím ovlivnily svůj skutečný život. Ačkoliv je nemusí ještě zcela pochopit, do jejich podvědomí podle psychoanalytiků zapouštějí své kořeny. A čím dříve se děti s těmito významy setkají, tím lépe se později naučí chápat svět kolem sebe.
Důležitou součástí pohádek je také důraz na etiku a morálku. Pohádky děti často učí respektovat skromné, nepodceňovat zdánlivě slabé, nesoudit lidi podle vzhledu, ale také to, že laskavost bude vždy odměněna nebo to, jaké má důsledky, když si na svou cestu zvolíme zlomyslné společníky. V pohádkách nechybí ani empatie, tedy schopnost soucítit s jinými lidmi. Díky jednoduchosti pohádkových příběhů a jejich nízké detailnosti se děti v příbězích snadno identifikují s hlavní postavou a prožívají s ní všechny její boje a emoce s nimi spojené. Jsou konfrontovány s různými morálními dilematy, čímž rozšiřují repertoár vlastních prožitků včetně empatie.
Tím možná nejdůležitějším aspektem, který pohádky předávají, je naděje. Děti se ztotožňují s protagonistovou cestou a učí se, že i když se situace zdá beznadějná, s důvtipem a kuráží se dají překonat i zdánlivě nemožné překážky. Když děti pořád dokola slýchají příběhy, ve kterých jsou problémy překonatelné a spravedlnost vítězí, tak si tento pohled nevědomky vštípí a dokážou vytrvat ve svém úsilí, i když jim skutečný život hází klacky pod nohy. Pohádky tak dětem poskytují důležité základní životní přesvědčení: všechno dobře dopadne.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
