Úspěšný podnikatel Heřman Volf zůstal po nehodě na lyžích v roce 2006 na invalidním vozíku. Brzy po úrazu začal zkoušet různé sporty pro vozíčkáře, například monoski, tedy speciálně upravené lyže, nebo handbike, což je kolo poháněné rukama. Právě na něm se rozhodl splnit si svůj dávný sen, a to dojet na kole z Prahy do Paříže. Tato výprava, symbolicky nazvaná Cesta za snem, se stala základním kamenem dnešní organizace, jež nese její název.
Dnes Cesta za snem pořádá celou řadu zážitkových i benefičních akcí, mezi které patří například Albertovský den, tedy den sportu a pohybu pro pacienty po úrazech mozku a jejich blízké, nebo letní a zimní kvadriatlon, Metrostav handy cyklo maraton a další podobné sportovní závody. Za účelem pomoci handicapovaným ženám vyrovnat se se svým životem, zvednout hlavu a jít sebevědomě dál vznikla také iniciativa Lvice.
Kromě toho se organizace zabývá i pohybovými trenažéry. Před léty totiž chtěli její členové parasport představit široké veřejnosti, ale trenažéry na vyzkoušení sportů handicapovaných neexistovaly. Rozhodli se je proto sestrojit sami. Postupem času sehnali partnery – české inženýry, firmy a šikovné ruce, kteří pomohli nápad dovést do cíle – a v současné době vyrábí tři druhy pohybových a rehabilitačních strojů. Rozhovor o působení Cesty za snem nám poskytl její zakladatel Heřman Volf.
Organizaci jste založil téměř před dvaceti lety. Jak hodnotíte vaše dosavadní působení?
Počátky Cesty za snem se nesly ve znamení punku a času stráveného s přáteli. Za dobu naší existence už jsme se museli přesunout k větší organizovanosti a našimi projekty prošly, nebojím se říct, tisíce účastníků. Mnohým z nich to změnilo život. A mě neskutečně baví sledovat jednotlivé osudy, které nabraly ten správný směr, protože ti lidé zjistili, že i přes četné překážky mohou pokračovat ve své životní cestě dál.
Na co jste ve své práci nejvíce hrdý?
Na to, že se nám daří propojovat lidi zdravé a handicapované do jedné společnosti. A že už jsme spoustě lidem ukázali, že handicapem život nekončí. Těm zdravým zase pomáháme si uvědomit, co je v životě to opravdu důležité a že lidé na vozíku nebo s protézou jsou úplně normální lidi.
Lidé se bohužel stále zdráhají propojení s lidmi s handicapem, pak ale zjistí, že o nic nejde, a naopak je zážitky z projektů Cesty za snem často velmi obohatí.
Přejete si v rámci organizace udělat něco, co se vám zatím nepodařilo?
Rádi bychom o sobě dali vědět širší společnosti a do našich projektů přizvali lidi, kteří o nás ještě neslyšeli. Lidé se bohužel stále zdráhají propojení s lidmi s handicapem, pak ale zjistí, že o nic nejde, a naopak je zážitky z projektů Cesty za snem často velmi obohatí.
Změnil se za dobu existence organizace přístup k zdravotně znevýhodněným lidem?
Změna v přístupu k handicapovaným je za tu dobu určitě znát, stále je ale na čem pracovat. Došlo k řadě legislativních změn, bezbariérový přístup už je také častější než před dvaceti lety, stále je ale nutné narovnat podmínky tak, aby se handicapovaní mohli naplno zapojit do aktivního života a nebyli za svou snahu normálně fungovat znevýhodňováni. Můžeme být přínosem pro společnost, jen nám to musí být umožněno.
Jaká přání nejčastěji plníte zdravotně znevýhodněným, například v projektu Lvice?
Často je to nějaký adrenalinový zážitek, na který by si holky kvůli svému handicapu samy netroufly. Letos to byl například tandemový skok z letadla.
Podle čeho vybíráte účastnictví, třeba do již zmíněných Lvicí?
Lvice jsou projekt, kterým chceme veřejnosti přiblížit, že i lidé s handicapem mohou vést aktivní a naplněný život. Účastnicím zase ukázat, že mají na víc, než si možná myslí. Vybíráme je tak, aby se v týmu vzájemně doplňovaly, mohly využít silné i slabé stránky jednotlivých handicapů a z projektu si odnesly posílené sebevědomí a často i přátelství – dost možná na celý život. V týmu tak často bývá mix žen na vozíku, s amputací, zrakovým postižením či jiným omezením.
Můžete uvést nějaký příklad, kdy se díky aktivitám vaší organizace výrazně zlepšil něčí život?
Děje se to poměrně často. Napadá mě třeba Lvice Lucka Kudrnová, která byla po amputaci nohy hodně uzavřená. Díky projektu opět našla svůj hlas, a v dnešní době je dokonce součástí našeho týmu. Také patroni týmů Metrostav handy cyklo maratonu jsou v prvním roce pouze pasivními účastníky, kterým jejich týmy svou jízdu v maratonu „pouze“ symbolicky věnují. V dalších letech už se k týmu často připojují jako aktivní cyklisti, účastní se společenských akcí, vrací se do práce…
Poskytujete i podporu pro lidi čerstvě po úraze?
Právě výše zmínění patroni týmů Metrostav handy cyklo maratonu jsou často lidé bezprostředně po úraze či vážné nemoci. Díky maratonu zjistí, že i lidé s handicapem zvládnou s týmem během týdne objet na kole celou republiku. To je často nakopne k tomu, že nemusí jen sedět doma, ale můžou hledat cesty, jak sportovat nebo znovu žít svůj život. Asi teď bude vypadat trochu jinak než dřív, ale možné to je.
Plánujete s organizací něco nového do budoucna?
Každý rok se snažíme upravovat koncept Metrostav handy cyklo maratonu tak, aby byl atraktivní jak pro dlouhodobé účastníky, tak i nové zájemce. Letos bychom proto jako vložené časovky chtěli ustoupit od cyklistiky a připravit i řadu sportovních aktivit z oblasti atletiky. Také bychom se rádi vrátili k tréninku bezpečné jízdy, neboť možnost řídit auto je pro handicapovaného člověka velký krok k soběstačnosti. Ruční řízení má však svá specifika a možnost vyzkoušet si krizové situace nanečisto je velkým přínosem.
To je často nakopne k tomu, že nemusí jen sedět doma, ale můžou hledat cesty, jak sportovat nebo znovu žít svůj život.
Jak se mohou do vašich akcí zapojit čtenáři Nového Prostoru, ať už mají nějaký typ znevýhodnění, či nikoliv?
a pokud vás některý z projektů zaujme, přijďte nás na místo konání pozdravit – nebo se rovnou registrujte k účasti. Projektů máme celou řadu a v průběhu roku se pohybujeme po celé republice. Rádi vás mezi sebou přivítáme.
Své prožitky s námi sdílel i Stanislav Zatloukal, aktivní člen Cesty za snem.
Jaké je vaše zdravotní znevýhodnění?
V roce 2019 jsem měl nehodu na lyžích, při které jsem si poranil krční obratle, a to mělo za následek ochrnutí, tzv. kvadruplegii. Od té doby se pohybuji na invalidním vozíku. I přesto, že jsem na něm už přes pět let, se snažím dál žít aktivní život a sbírat různé zážitky.
Kterých akcí jste se zúčastnil a proč?
S Cestou za snem jsem se zúčastnil dvou akcí. Tou hlavní je Metrostav handy cyklo maraton, kterého jsem se zúčastnil už čtyřikrát, a v letošním roce jsem se poprvé od doby úrazu mohl zúčastnit i kurzu bezpečné jízdy na autodromu v Sosnové. Jsem moc rád, že jsem se mohl díky Cestě za snem projet celkem třikrát kolem Česka a zároveň si i v rámci kurzu bezpečné jízdy zdokonalit své řidičské schopnosti, které se mi opravdu hodí do života.
Co vám Cesta za snem přinesla?
Díky těmto projektům a akcím jsem nasbíral spoustu nových zážitků, potkal mnoho nových přátel a hlavně si zamakal i na své fyzické kondici v rámci maratonu kolem ČR.
Můžete s námi sdílet svůj nejoblíbenější zážitek z Cesty za snem?
Nejoblíbenějších zážitků je spousta, ale nejraději mám ten, když jsem na handbiku sjížděl v 70 km/h rychlosti z kopce a zdravý cyklista, který mi na maratonu dělal doprovod, vždy pod kopcem s úsměvem nadával, že mě nemohl dohnat, a to i přes to, že pořád šlapal.
Kterou zatím neuskutečněnou aktivitu byste rád v Cestě za snem viděl?
Myslím si, že Cesta nabízí spoustu různých možností a projektů, ve kterých si každý handicapovaný najde to své. Já se účastním i dalších sportovních akcí mimo Cestu za snem, a tak mám během léta spousty aktivit. Jsem moc rád za tuto skvělou organizaci, která vytváří různé projekty a spojuje tak lidi dohromady.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
