Batayporu, v jazyce domorodých obyvatel „Baťova dobrá voda“, založil Jan Antonín Baťa. Ve 30. letech 20. století totiž firma Baťa, a. s., zakládala sesterské společnosti v zahraničí, aby si usnadnila přechod na zahraniční trh a zjednodušila nákup důležitých materiálů a potravin.
Mezi lety 1931 a 1939 vzniklo 47 poboček v cizině, sídla měly například v Indii nebo právě v Brazílii.
Jan Antonín Baťa byl na začátku druhé světové války nucen opustit zemi a rozhodl se usídlit právě v Brazílii. Už v minulosti tam cestoval a tato země mu tak nebyla cizí. Podnikání jeho brazilské pobočky ale nebylo jednoduché. Ze začátku vše zařizoval z druhé strany oceánu a až po příjezdu zjistil, že na rozvoj krajiny a průmyslu je potřeba mnohem více financí, než měl k dispozici. I tak ale vypracoval plán na vybudování 10 průmyslových měst, mezi nimi šlo třeba o Batatubu, Batarassu nebo samotnou Batayporu. V každém z měst mělo bydlet na 3 500 dělníků. Kompletně se mu ale plány realizovat nepodařilo – důvodem byly především chybějící finance. Nakonec Jan Antonín Baťa založil v 50. letech 20. století města Mariápolis a Batatuba ve státě São Paulo a Bataguassu a Batayporã ve státě Mato Grosso do Sul.
Na stavbu Bataypory dohlížel vedoucí Jindřich Trachta, který po druhé světové válce uprchl před komunistickým režimem právě do Brazílie. Tam se potkal s Baťou, se kterým si vybudoval důvěrný vztah, a on mu nakonec svěřil výstavbu celé Bataypory. Řídil obchodní aktivity, výstavbu infrastruktury a zemědělství.
Jindřich Trachta byl zpočátku z nového dobrodružství nadšený. Domů psal:„Je to divná směs pocitů, když člověk jde do lesů, kde před námi nikdo nikdy nevkročil. Dnes tomu rozumím, co táhlo v dřívějších dobách dobyvatele dopředu. […] A lidský červ se neustále zavrtává do krajů, které od stvoření světa nepoznaly sekyru,“ píše v jednom z dochovaných dopisů.
Později ale jeho nadšení opadlo, a to kvůli nedostatku kvalifikovaných pracovníků, problémům s dopravou a s materiály. Vystavět bohaté město za 4 roky, jak si vysnil Baťa, se nakonec nepodařilo. Jindřich Trachta ale přesto v Bataypoře, městečku s 11 tisíci obyvateli, zůstal a založil zde rodinu, se kterou tu žil až do své smrti v roce 2000. S brazilskou manželkou měl 4 děti – Nidu, Henriqueho, Daria a Dalibora. Ti ve vesnici se svým rodinami zůstávají dodnes.
Rodina Trachtova si zakládá na vztazích s Českou republikou. Uprostřed městečka najdeme pamětní centrum Jindřicha Trachty (Centro de Memória Jindrich Trachta). Donedávna tu fungoval také folklorní taneční soubor Klenot, který založila Baťova vnučka Dolores Ljiljana Bata Arambasic. Na náměstí stojí Základní škola Jana Antonína Bati. U vstupu je plakát s informacemi o Baťovi v portugalštině, kde se dozvíme třeba to, že se narodil v Uherském Hradišti, mluvil 7 jazyky a že škola byla v roce 1974 pojmenována po něm. Od roku 2007 sem také pravidelně jezdí učitel češtiny, a to v období od března do června.
V letech 2015–2017 do Bataypory dokonce zavítali členové Klubu českých turistů, kteří zde zavedli síť turistických značek – stejnou, jako máme v Čechách. Jsou tu tři okruhy, z nichž nejdelší má kolem 50 kilometrů. Vedou například k bustě J. A. Bati na začátku města nebo k potoku Esperança(česky Naděje).
Také sem na krátkodobé dobrovolnické pobyty pravidelně přijíždějí čeští nadšenci. Kromě pomoci ve formě fyzické práce zde místním přibližují českou kulturu a tradice, třeba pomocí českých filmů nebo hudby.
