Co všechno se dá v Austrálii – potažmo její tropické části – sníst?
To je dobrá otázka. Většinová současná australská společnost moc neví, co se v přírodě dá jíst. Má k ní respekt, protože se tam vyskytuje mnoho jedovatých druhů, a udržuje si tedy od přírody určitý odstup. Samozřejmě záleží i na tom, o které části Austrálie mluvíme, protože je to kontinent s mnoha různými typy klimatu a velkou rozmanitostí. Obecně ale není zvykem, že by lidé chodili do lesa jako u nás a věděli, že v létě mohou hledat borůvky, na podzim šípky a podobně. Běžní Australané nevědí, co v buši mohou a nemohou sbírat. Nicméně právě Aboridžinci, a především ti starší, kteří žijí tradičním způsobem života, ještě vědí, co kdy lovit, které bobule jsou jedovaté, kdy je sezóna jakých druhů. Toto vědění se ale postupně vytrácí.
Touto otázkou jsem začala záměrně, jelikož se v rámci svého doktorského výzkumu zabýváš tím, jak se dají znalosti o přípravě jídla využít v předávání původních aboridžinských jazyků a kultur dalším generacím. Kde se tento nápad zrodil?
Já jsem žila v Sydney a jeli jsme do Darwinu a okolí na dovolenou. Moc se mi tam zalíbilo, protože je tam ještě taková netknutá a liduprázdná příroda. A jako antropoložka a lingvistka jsem se tam poprvé setkala s lidmi, kteří ještě používají aboridžinské jazyky přímo na ulici, což ve většině Austrálie není.
Mám dojem, že o Aboridžincích v Česku slyšíme poměrně málo. Můžeš nám je trochu představit?
Je těžké Aboridžince definovat jako jeden monolit, protože se v různých částech Austrálie hodně liší stylem života. Mohou se k nim řadit lidé žijící ve městech, kteří mají třeba jedinou aboridžinskou babičku. Na druhou stranu určitá část Aboridžinců žije na „outstations“, což jsou v podstatě takové velmi odlehlé vesnice v buši, kolikrát stovky kilometrů daleko od nejbližšího města, kam se lze dostat pouze malým letadlem nebo po dlouhé a komplikované cestě autem. Mnoho těchto komunit je právě v Severním teritoriu, jehož hlavním městem je Darwin, nebo ve státě Západní Austrálie.
Na svém blogu zmiňuješ, že při takové cestě člověk musí třeba autem přebrodit několik řek plných krokodýlů... Navíc ne-Aboridžinec musí požádat o povolení ke vstupu do těchto komunit. Jak tedy tyto aboridžinské vesnice fungují?
Lidé na těch outstations žijí zcela záměrně velmi izolovaně. Tak tomu je někdy od 70. let minulého století, kdy si několik aboridžinských lídrů řeklo, že nechtějí žít ve městě, kde mělo velké procento lidí aboridžinského původu různé sociální problémy, například s alkoholismem. Rozhodli se tedy vrátit zpátky na své „homelands", do zemí předků. Aboridžinci obecně totiž žijí poměrně dost ve spojení se zemí a otázky, kdo odkud pochází, jsou pro ně zásadní. Takže založili hnutí outstations, postavili tam vesnice s elektřinou, vodou, přístupy pro letadla, zkrátka takovým vybavením, aby tam bylo možné žít poměrně moderním způsobem života. A doteď tam tak mnoho lidí žije – jsou v buši, ale zároveň mají mobil s internetem. Nicméně mohou do jisté míry žít tím tradičním způsobem života.
Původní obyvatelé Austrálie, zvaní též Aboridžinci, se na australském kontinentu podle nejnovějších archeologických nálezů usadili asi před 65 000 lety. Jde tak o jednu z nejstarších stále existujících civilizací. Tradičně se Aboridžinci dělili zhruba do pěti set kmenových skupin s odlišnou kulturou, vírou, zvyky, jazyky i pravidly. Devastující zlom pro tyto populace nastal s evropskou kolonizací koncem 18. století a následnou politikou asimilace z první poloviny 20. století. Dnes se k aboridžinskému původu hlásí necelá 4 % Australanů, tradiční způsob života si ale uchovává pouhý zlomek z nich. Aboridžinci stále patří mezi sociálně nejslabší skupiny v Austrálii.
Existují v nich třeba obchody, školy a další občanská vybavenost? Čím se tamní lidé živí? Jak žijí?
V těch větších komunitách ano, do malých outstations se musí vše dovážet letadlem. Z části se o ně finančně stará vláda. Lidé se ale hodně živí právě lovem a sběrem. Ze škol jsou zde většinou malotřídky, větší školy a nemocnice jsou ale ve městech. Jinak jsou Aboridžinci hodně rodinní, takže zde žijí velké rodiny pospolu. Rodina a dobré vztahy jsou pro ně tou nejdůležitější hodnotou. To je jedna ze zásadních věcí, které jsem si ze svých pobytů odnesla.
Muži a ženy obecně žijí poměrně odděleně, mají své specifické činnosti. Já jsem tedy většinu svého pobytu byla pouze se ženami, takže ani přesně nemohu říct, co muži dělají. Muži například loví větší zvířata, jako buvoly, ženy menší, jako želvy. Manželé mnohdy ani nežijí trvale spolu, každý z nich může žít se svou rodinou. Aboridžinci se zároveň často stěhují, takže se to různě mění, což je pravděpodobně pozůstatek nomádského způsobu života. Často pobývají i u dalších členů rodiny žijících v Darwinu nebo v jiných komunitách. A s ostatními hodně komunikují třeba přes Facebook.
Jak na tyto izolované komunity pohlíží většinová společnost? Jaké mají vztahy?
Překvapilo mě, že běžní Australané, ale ani třeba Aboridžinci žijící ve městech, dost často nevědí, že v některých místech země ještě žijí lidé tradičně. Co se vztahů týče, tak to je velmi těžká otázka. Můj osobní názor je, že nejsou příliš dobré. Po dlouhou dobu byly v Austrálii snahy aboridžinské kultury a jazyky potlačit a původní obyvatele asimilovat do většinové společnosti, stále ještě žijí zástupci tzv. „ukradených generací“, kde se děti dávaly na převýchovu, takže toto všechno se do těch vztahů promítá.
Rodina a dobré vztahy jsou pro Aboridžince tou nejdůležitější hodnotou.
Většinu svého terénního výzkumu jsi pobývala u jedné konkrétní rodiny v komunitě lidí Kunwinjku. Jak tě mezi sebe přijali a jak tvoje pobyty u místních běžně probíhaly?
Tím, že jsem tam jela přes univerzitu, jsem navázala na vztahy, které tam měl už můj školitel. Navíc jsme si sedli lidsky a celá rodina je hrozně milá, takže mě přijali velmi dobře. Není ale úplně moc časté, že by se spolu třeba v Darwinu přátelili Aboridžinci a ne-Aboridžinci. Jednou jsme si například dělali piknik a kolemjdoucí si nás fotili.
Pobyty probíhaly tak, že jsme ráno s dalšími ženami společně pracovaly – sedly jsme si k místnímu rybníku, udělaly si piknik, čaj s cukrem, povídaly jsme si, kreslily, procházely fotky, věnovaly se tomu tématu jídla. A odpoledne to záleželo dle sezóny – chodily jsme do buše rybařit nebo lovit želvy, které mají hodně rádi (a musím říct, že jsou fakt dobré, to maso není třeba ani solit!), občas něco cestou sbíraly. Lidé tam také rádi dělají ohně a povídají si. Většinou se přes den hodně odpočívá, protože je tam v tropech dost horko, a komunita ožívá večer, kdy se poslouchá hudba a podobně.
Vraťme se ještě na moment k jídlu – jak je na tom aboridžinská kuchyně?
Kuchyně se točí kolem masa, které je pro ně nejhodnotnějším jídlem, takže ryby, husy, kachny, želvy, klokani, buvoli – kteří tedy nejsou původní, ale byli sem zavlečeni asi v polovině 19. století. Nejvíc si cení tuku, bylo to i jedno z mých prvních lokálních slov. (smích)
Závěrem budu opět citovat tvůj blog. V jednom textu se zamýšlíš nad tím, že „v místních jazycích je hodně znalostí, které západní věda ještě neprozkoumala“. Co nám podle tebe tedy v dnešní době může studium aboridžinských jazyků a kultur přinést?
Strašně moc. Třeba to, jak se v Austrálii starat o přírodu. Velkým tématem jsou například požáry, které mají důležitou roli pro místní ekosystémy, protože třeba semena některých rostlin se otevírají pouze díky ohni. Po příchodu Evropanů se ale mělo za to, že požáry jsou špatné, takže byla snaha o to, aby žádné nebyly, což tu přírodu úplně změnilo. Dnes společnost postupně zjišťuje, že v určité frekvenci jsou potřebné. A právě podobné znalosti Aboridžinci ještě stále mají.
Nezkrácenou verzi rozhovoru naleznete přímo v časopisu. Ten si můžete také předplatit a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
