NP č.620 > Prodejci NPV lezení mi není nic cizí
Lezec Adam Ondra versus prodejce Michaltext: Monika Dvořáková, foto: Monika Dvořáková, Petr Chodura

S českým lezcem Adamem Ondrou se prodejce Michal setkal v kanceláři jednoho z prosklených pankráckých věžáků. Nad kávou a výhledem na Prahu si povídali o tréninku, slávě i olympijských hrách.

Michal: Když jsem se na tento rozhovor připravoval, našel jsem si o vás, že dbáte na zdravou stravu a často si připravujete jídlo sám. Tak se chci zeptat, co jste měl dnes k obědu?

Adam: Dneska jsem zrovna byl v kantýně. (smích) Dal jsem si kuřecí vývar a těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmazánem. Měl jsem dnes natáčení na jedné výškové budově, takže jsme potom se štábem spojili příjemné s užitečným. Ale třeba na ráno jsem si připravil ovesnou kaši.

 

Michal: V lezení je spousta pojmů, které čtenáři, kterým je tento sport úplně cizí, nemusí znát. Jaké pojmy z terminologie sportovního lezení jsou ty nejdůležitější?

Adam: Terminologii máme složitou, ale člověk se do toho dostane. Důležité je možná to, že většina nelezců říká „úchyt“, což zní pro nás lezce trochu úsměvně, pro nás je to „chyt“, ať už je to na skále, na umělé stěně, nebo chyt metr krát metr, či naopak úplně mikroskopický. Zajímavé je, že čeština má pro lezení svoji vlastní terminologii, která podle mě funguje. Ale jak to lezení neuvěřitelně roste a vyrůstá nová generace, která chodí na ty moderní umělé stěny a učí se třeba z YouTube, kde je všechno v angličtině, tak začíná používat lezecké termíny v angličtině místo té češtiny. (smích)

 

Michal: Máte představu, jakou sportovní základnu má v Česku sportovní lezení?

Adam: Myslím, že lezení obecně má v Česku dlouhou tradici. Je to jednak díky pískovcům, kde se leze přes sto let, v Československu jsme mívali Tatry, které byly výborným hřištěm pro to pěší horolezectví v horách. Na nich třeba vyrostli moji rodiče, kteří oba také lezou. Co se týče lidí, kteří se tomu věnují i závodně, tak těch jsou v dětských kategoriích stovky a tisíce a v dospělé kategorii to jsou jednotky lidí, kteří se tomu věnují naplno. V Českém horolezeckém svazu ta čísla rostou postupně a relativně pomalu, ale myslím, že v posledních dvou letech se počet lidí, kteří navštěvují ty moderní lezecké stěny, z mého hrubého odhadu zdvojnásobil, možná ztrojnásobil. To je opravdu neuvěřitelné, co se děje, jak ty stěny rostou jako houby po dešti a stejně jsou úplně plné. Samozřejmě tu máme registrované lezce, ale pak jsou tu další, kteří nejsou nikde vedení, takže to opravdové číslo může být úplně jinde.

 

Michal: A narostl počet lezců od doby, kdy se vaše úspěchy začaly více medializovat?

Adam: Těžko říct, jestli to přisuzovat mně, spíš je to boom úplně bezprecedentní, a to skoro ve všech zemích. (smích) Je to kombinace faktu, že už je to olympijský sport, a i faktu, že to lezení v hale samo o sobě se strašně posunulo. Taková průměrná stěna, jak vypadala před patnácti lety a jak vypadá dnes, to je nebe a dudy. Dřív se stěny používaly spíš jako prostředek k tréninku, dneska si myslím, že většina lidí třeba leze jenom na té umělé stěně a na skály ani nejde, protože je to buď složitý, nebo je to vlastně ani moc nezajímá. Na umělé stěně je to všechno zařízeno tak, aby to bylo lákavé, pohodlné, dostupné… Dáte si tam kafe, zákusek, zatímco na skály musíte dojet, dojít, může pršet, skála je někdy špinavá, zarostlá, musíte to vyčistit…

 

Michal: A můžu lézt po skalách, když nejsem nikde registrovaný?

Adam: Oficiálně, abyste mohl lézt na skalách v chráněné krajinné oblasti, což jsou skoro všechny, které se u nás nachází, tak byste měl být registrován a měl být členem nějakého z evropských svazů.

 

Michal: Co člověk potřebuje, aby se stal profesionálem v tomhle sportu?

Adam: Myslím, že to je naštěstí pořád relativně levný a dostupný sport. Aby dítě mohlo začít lézt, potřebuje jen lezečky a maglajzák.

 

Michal: Maglajzák?

Adam: Takový pytlík, do kterého si nasypete magnesium. Je to vlastně podobné, jako to, co se používá v gymnastice, jen to má jinou strukturu, protože v lezení to musí hlavně držet, takže primárně je to něco, co zastavuje pocení těch prstů a rukou.

 

Michal: Letos se uskuteční olympijské hry. Jaké na ně pro vás mohou vést cesty?

Adam: Na olympiádu se uskuteční dva nominační závody, jeden je v půlce května v Šanghaji, druhý v půlce června v Budapešti. Z toho se nominuje nejlepších dvanáct, takže na to se teďka připravuju.

 

Michal: Je těžké se připravovat zatím „jen“ na kvalifikační závody, když se Paříž blíží? Byla by ta příprava na samotné hry jiná?

Adam: Ne, beru to tak, že kvalifikace jsou výborná příprava. Máme to trochu specifické, protože olympiáda bude v kombinaci obtížnosti a boulderu, ale vlastně samostatné Světové poháry v této kombinaci neexistují. Jsou Světové poháry buď jen v obtížnosti, nebo jen v boulderu, takže to, že si to před olympiádou budu moci ještě dvakrát vyzkoušet, je pro mě velké plus.

 

Michal: Poprvé bylo sportovní lezení součást her v Tokiu. Bude i na dalších olympiádách soutěžení vypadat stejně, nebo přijdou nějaké změny?

Adam: My bojujeme s Mezinárodním olympijským výborem, aby nám dal vícero sad medailí. Historicky máme tři disciplíny – bouldering, obtížnost a lezení na rychlost. V Tokiu to bylo takové politické rozhodnutí, že bude jen jedna sada medailí. Teď máme dvě sady, takže se logicky rozhodlo, že bude lezení na rychlost samostatně a obtížnost a bouldering v kombinaci. V Los Angeles určitě lezení bude, ale otázka je, zda budou jen dvě sady medailí, nebo jich bude víc, to se ještě neví.

 Lezec Adam Ondra

 

Michal: Jak vypadá váš běžný tréninkový týden?

Adam: Většinou trénuju tři dny v kuse, den odpočívám. Buď je to dvoufázově, nebo třífázově. Řekl bych, že samotným lezením trávím během tréninku tak sedmdesát procent času. V lezení taháte svoji vlastní váhu, takže přílišná svalová hmota by byla zátěž, proto posiluji vlastní váhou, ne že bych chodil zvedat činky do posilovny.

 

Michal: Já jsem si upřímně myslel, že je při lezení základ držet se třemi končetinami, ale pak jsem vás tady viděl na fotce, kde visíte jen za jednu ruku.

Adam: Když začnete trochu lépe lézt, pravidlo tří bodů je něco, na co musíte zapomenout. Je výborné, když lezete nějakou lehkou cestu na stometrovém útesu, odkud byste mohl spadnout. Co se ale týče nějakého lezení v převisu, tak je to vysoce neefektivní, tam potřebujete lézt spíše dynamicky.

 

Michal: V roce 2019 o vás vyšla kniha. Jaký to byl pocit, vidět svoji fotografii na obálce knihy v knihkupectví? To samé s filmem, který byl v kinech v roce 2022.

Adam: Asi jsem nad tím ani nepřemýšlel a šel jsem do toho. Jen u té knihy jsem si říkal, jestli nejsem ještě moc mladý na to, abych měl knihu. Je to příjemný pocit, navíc když vám pak někdo řekne, že se mu to líbilo a třeba ho to i motivovalo. Egoisticky můžu říct, že vlastně jen dělám to, co mě baví. A když to má nějaký takový přesah, třeba v podobě této knížky, tak je to krásný bonus.

 

Michal: Když se v Česku řekne „lezení“, naprosté většině lidí se vybaví vaše jméno. V recenzích vaší knihy zaznělo dokonce i slovo „fenomén“. Jaký to ve vás vyvolává pocit?

Adam: Tak určitě cítím tíhu zodpovědnosti, ale nějakým způsobem jsem si na to zvykl. V mainstreamovém povědomí jsem relativně krátkou dobu, ale v tom lezeckém už to nějakou dobu trvá. Na stěně mě v Česku i zahraničí poznávali už v šestnácti letech. Takže jsem měl dostatek času, abych si na to zvykl. (smích)

Nechápu, že miliardy lidí po celém světě chodí zvedat železa do posilovny a tak málo lidí leze.

Michal: Lézt jste začal už ve třech letech, dneska je vám jednatřicet. Jak se tenhle sport za tu dobu proměnil? Využívají se k tréninku třeba věci, které dřív nebyly dostupné?

Adam: Tréninkové podmínky se změnily. Asi nejdůležitější je, že ty chyty jsou daleko příjemnější, méně nás zraňují. Když jsem začínal, tak nikdo neřešil, jestli to bolí nebo nebolí.

 

Michal: V jednom z rozhovorů jste říkal, že nejvíc pyšný jste na to, že jste v roce 2017 vylezl jako první nejtěžší cestu světa a tím jste zavedl nový stupeň obtížnosti (9c). Tu stejnou cestu doposud nikdo nezopakoval – čím myslíte, že to je?

Adam: Ta cesta samotná je hodně specifická, má pohyby, které jsem možná nikdy jindy nedělal, i tím asi odrazuje zájemce. Myslím, že je o mně známo, že mi v lezení není nic cizí a snažím se kombinovat všechny styly dohromady, což se mi povedlo zúročit v téhle cestě.

 

Michal: Rád posouváte hranice. Jsou ale dnes ještě nějaké, které se u vás dají posunout?

Adam: Lezení je hrozně multidisciplinární. Můj sen je posouvat tu obtížnost na nějakých vyšších stěnách, popřípadě v menších horách.

 

Michal: Hodně si zakládáte na technice a říkáte, že když jdete lézt, snažíte se, aby technické provedení bylo dokonalé. Jak pak snášíte, když se to v soutěži nepovede?

Adam: Beru to jako součást hry. Vím, že abych v závodech měl šanci, musím jít do rizika a to znamená, že i počítáte s tím, že je jakási pravděpodobnost, že uděláte chybu. Pak mě spíš štve to, že jsem třeba udělal vícero chyb, které jsem nemusel, tak jsem nespokojený sám se sebou, i kdybych třeba vyhrál. Určitě je ale potřeba přiznat, že určitý podíl role hraje i náhoda, s tím nic neuděláte. Musíte mít strašně moc nalezeno, což si troufám říct, že asi nikdo nemá nalezeno tak jako já, ale stejnak musíte mít vybudovanou intuici, která vám řekne „za půl sekundy to udělej takhle“, a vy do toho jdete. Nebo spoléháte na to, že máte ten fyzický fond tak obrovský, že tam budete viset a vymýšlet. Ale takovým způsobem nemůžete nikdy vylézt nic na hranici možností.

 

Michal: Může být lezení pro každého?

Adam: Myslím, že ten boom ukazuje, že může být skoro pro každého. Je to vidět i na těch umělých stěnách, kde se potkávají tříleté děti a sedmdesátiletí lezci. Možná to vypadá složitě, ale když přijdete na tu stěnu, tak tam jsou cesty různých úrovní, navíc se nemusíte nic zdlouhavě učit. Unikátní je také to, že tam neustále jsou správné výzvy, které se objevují před nosem, nemusíte je vymýšlet. Vždycky říkám, že nechápu, že miliardy lidí po celém světě chodí zvedat železa do posilovny a tak málo lidí leze. Já vím, jsem zaujatý. (smích)

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!


Monika Dvořáková autor / Monika Dvořáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

V lezení mi není nic cizí
Lezec Adam Ondra versus prodejce Michal / Monika Dvořáková
> NP č.620 > Prodejci NP S českým lezcem Adamem Ondrou se prodejce Michal setkal v kanceláři jednoho z prosklených pankráckých věžáků. Nad kávou a výhledem na Prahu si povídali o tréninku, slávě i olympijských hrách.
číst dále
Pastoral Brothers: Máme nevyčerpatelný a nekonečný příběh / Monika Dvořáková > NP č.614 > Rozhovor Nápad točit videa dostali v hospodě u piva, dnes je na sociálních sítích sledují tisíce lidí. Jakub Helebrant a Karel Müller jsou evangeličtí faráři, známí především z YouTube a platformy X, kde různými formami řeší víru a vyjadřují se k aktuálním tématům. O tom, jak dnes vypadá mediální obraz faráře nebo jestli může umělá inteligence psát kázání, jsme si povídali s Pastoral Brothers. číst dále Pořád v sobě něco objevuji
Prodejkyně Alena versus Martin Finger / Monika Dvořáková
> NP č.615 > Prodejci NP S hercem a uměleckým šéfem divadla Činoherní klub Martinem Fingerem se prodejkyně Alena potkala v divadelní kavárně. Nad domácí limonádou si povídali o hokeji, roli uměleckého šéfa, ale třeba i o Sherlockovi Holmesovi.
číst dále
Mám rád být ve smečce
Prodejce Marek versus Zdeněk Piškula / Monika Dvořáková
> NP č.618 > Prodejci NP V prostorách pražského denního centra se prodejce Marek setkal s hercem Zdeňkem Piškulou. Kromě herectví přišla řeč třeba i na fotbal nebo na to, proč dal Zdeněk hudební kariéru k ledu.
číst dále