Kde jsme vás aktuálně zastihli?
Aktuálně se nacházíme v Asii, konkrétně v Malajsii.
Jak tam vypadá váš klasický den?
Máme dvě děti, takže den musíme rozdělit na dvě části. Obecně začíná v osm hodin ráno probuzením. Pak máme zhruba dvacet až třicet minut na to, abychom stihli vyučování. Dcera chodí do školky, syn do školy. Dcera má školku maximálně do půl sedmé večer, ale nemá žádné prázdniny, což je samozřejmě rozdíl oproti škole. Naopak Saša, náš syn, má školu v pondělí až čtvrtek do tři čtvrtě na čtyři. V pondělí chodí na mentální aritmetiku, která trvá devadesát minut. Úterý, středa a čtvrtek má čínštinu, od čtyř do pěti. Potom obyčejně vyrážíme s dětmi do džungle, ale snažíme se být zpátky před setměním v půl osmé. Dáme si jídlo, pak si jdeme zaplavat nebo děti jezdí na kole s kamarády a v deset hodin večer to všechno končí. To mají děti zhruba patnáct minut na učení a domácí úkoly. Dcera jde hned potom spát, Sašu zaháníme okolo půl dvanácté. Když jsou děti ve škole a školce, my s manželkou pracujeme.
Tady z Asie vám můžu říct, že máme obavy o budoucnost západní civilizace.
Saša chodil do školky od 14–15 měsíců. Bylo pro vás důležité, aby se naučil komunikovat ve skupině a měl kontakt s ostatními dětmi? Jaké další výhody to podle vás přineslo?
Pro nás byla nesmírně důležitá socializace, a nejen ta. Tak získal spoustu interakcí a dovedností, které třeba rodiče nemají. A začali jsme hned od prvních týdnů, měli jsme okolo sebe mnoho lidí, dětí a zcela záměrně. Už od prvních měsíců jsme dávali děti někomu jinému hlídat, tak jak to lidský druh měl po celé věky. Také si člověk neuvědomuje jednu obrovskou výhodu, a tou je intenzita vztahu. Když máte dítě někde jinde a potom se k vám vrátí, tak ten vztah můžete prožít mnohem intenzivněji. Oproti tomu, když máte celý den dítě u sebe, tak už může být nějaká ponorka, a to je zásadní, vztah je silný, ale nenarušuje se denní rutinou. Ale my jako rodiče vycházíme z něčeho úplně jiného. Jsme živočišný druh, stvořený evolucí a pocházíme z historie. Protože jak vychovávali děti pravěcí lidé? Už od prvního dne děti žily ve skupině. Napodobujeme to od počátku.
Také jsem navštívil spoustu kmenů po celém světě, žil s nimi, a když se podíváte na jejich způsoby výchovy, je to vždy stejné. Okolo šestého roku života (zejména u mužů) nastává velká míra odpovědnosti a částečná dospělost. To dítě se normálně zapojuje do běžného života, jen nemá takovou sílu a zkušenosti, pořád se učí. Ale už to není dítě, jako ho vnímáme my. Díky tomuto přístupu mají potom děti rozvinuté sociální dovednosti, orientaci v čase a prostoru, dokážou dokonale pochopit prostředí, ve kterém žijí, pohybují se neuvěřitelně rychle, orientují se podle hvězd, znají tisíce rostlin a živočichů, hmyzu… Jsou v realitě. Tomu věříme. Opakem toho je názor, že děti nemají něco dělat nebo že se má s něčím čekat. To je klíč neúspěchu mnoha dětí a celé společnosti. Takže bych rád všem vzkázal, ať na nic nečekají a děti všestranně rozvíjejí od prvních dnů, týdnů.
Máte zkušenosti s asijskými a evropskými školami. Dokážete popsat hlavní rozdíly a plusy a minusy na každé straně?
Řekl bych, že Sašova škola tady v Malajsii je z jednadvacátého století. Má odpovídající výukové metody a technické zázemí přiměřené tomu, v jakém roce žijeme. Teď je otázka, jakou školu máme v Evropě, z jakého letopočtu. (smích) Nebudeme skrývat, že u nás je krize vzdělávání a je to přesně to, kde stojí a končí celá západní civilizace. Tady z Asie vám můžu říct, že máme obavy o budoucnost západní civilizace. Nejde o úroveň univerzit, středních škol, to není problém. Problém je úroveň nejméně vzdělaných a také to, jak funguje společnost. Asijská společnost je více pragmatická, logická, spolupracující, výkonová, progresivní ve vzdělávání. Každý má pořád na mysli to, co bude v budoucnu. Odpočinek je někde stranou, prostě bez práce nejsou koláče. Naopak u nás žijeme v kultuře odpočinku, individualismu a ideologií (ve smyslu příliš častého prosazování něčeho nehledě na následky) Ta společnost tady funguje víc logicky a pragmaticky, takže se vám tu stane míň nelogických věcí a žije se komfortněji.
Ještě zpátky k tomu vzdělávání – Saša je tady průměrný, ale u nás by byl nějakými odborníky považován za geniálního, což je samozřejmě omyl, který se nezakládá na pravdě. Je to prostě stylem výchovy. Saša mluví plynně třemi jazyky, zná stovky čínských znaků, počítá v miliardách, zlomky, procenta. Zara ve třech letech je na úrovni české první třídy s tím, že také mluví třemi jazyky. Tenhle styl výchovy jede Asie, ale začíná i Afrika, třeba Tanzanie, Keňa, v Asii je nyní velký tahoun Indie… To jsou desítky a stovky miliony rodičů, kteří když seženou peníze, nasypou je do vzdělání a nečekají. Tím se prudce zvedá úroveň nejméně vzdělaných a tím celé země. Ale my tohle ideologicky odmítáme, protože máme fenomén dětství, přílišný kult matky. Děti máme odtržené od reality, první roky je nevzděláváme a jsou často izolované s minimálními posuny v rozvoji po dlouhé roky.
Pro asijské vzdělávání je typické, že se s dětmi začíná pracovat brzy. Je to tak?
Ano, třeba počítání je už od jednoho roku. Děti se učí hlavně morálku (i třeba tím, že si vaří, uklízí a pěstují rostliny, dokonce chovají třeba slepice), jak zvládat emoce, meditovat, jak se mít dobře, jak být spokojený, jak umět vycházet s ostatními. Velmi se koncentrují na to, aby nebylo ponižování, šikana. V Evropě se naopak udržuje jakýsi kult dětství, tedy názor, že dítě musí samo dospět do nějakého vývoje. V Asii je to obráceně. Dítěti se tu cíleně dávají podněty, aby se vývoj urychlil a byl v souladu s jakýmsi návodem na použití našeho druhu. Hrozně to tu zkoumají a soustřeďují se na jednotlivé oblasti, všechno mají perfektně vymyšlené a jedou po jednotlivých schodech. Soustřeďují se i na akademické vzdělávání, zejména matematiku, ve školce mají rovnou tři jazyky, dělají vědecké pokusy atd. I děti s mentálním postižením dávají do běžného kolektivu a učí je komunikovat. Díky tomu je tu i méně lidí se sociálními fobiemi. Klade se tu důraz na zvládání mentálních schopností, což se cvičí už ve školce. Naše děti normálně meditují, i dcera, které jsou tři roky. Nejsou to ty děti, které by křičely nebo poskakovaly. Neperou se mezi sebou, a když, tak je to vzácné a pak se mezi sebou musí domluvit a vyjednat smír. Díky tomu naše děti nebudou mít problém s emocemi, s domlouváním se, budou mít vhled do situací… Jediný problém, který by mohl nastat, je, když se setká s nějakou hloupostí. Při tomto stylu výchovy dítě není zvyklé na násilí, slovní výpady, šikanu - tedy běžné evropské chování… Často přemýšlíme co s tím udělat, aby byly děti schopné se aktivně bránit tomuto způsobu chování.
Kolik navštívených zemí má aktuálně Saša na seznamu?
47 zemí a 5 „nezemí“ – mají svoji měnu, ale nejsou samostatné. Všechno to viděl, prožil a je to v něm.
Byli jste rozhodnutí už před Sašovým narozením, že s vámi bude cestovat? Zvažovali jste nějaká pro a proti?
Ano byli, protože to je výchovná metoda. Tam, kde jsme se pohybovali, jsme Sašu dávali do školky. Byl ve školce třeba i v Kanadě, Indii, Kazachstánu, Íránu, Hongkongu či Indonésii a v Malajsii byl cíleně dokonce ve třech školkách, v Česku dvakrát ve stejné lesní školce, celkem pět měsíců. Proč to všechno? Abychom mu zajistili více interakcí, aby měl více přátel a jiné učitele, prostě prostor pro otestování a vývoj svých sociálních dovedností, samozřejmě nejenom. Trvalé vztahy přesto má, má jich velmi mnoho a udržuje je některé i přes šest let.
Saša je tady průměrný, ale u nás by byl nějakými odborníky považován za geniálního.
A změnilo se cestování s příchodem Saši? Byli jste například nuceni zpomalit, slevit z nároků?
Ani ne. Prostě jsme se jen podřídili jeho a pak dcery potřebám, jinak náš styl života zůstal stejný. Jen jsme přibrali dalšího parťáka na cesty. Je to spíš o nastavení hlavy, narodily se do toho a je to jejich přirozené prostředí. Spíš jim dělá problém někde sedět a hrát si třeba se stavebnicí, on radši něco reálného tvoří, moc rádi interagují s jinými dětmi či dospělými.
Když bylo Sašovi pět týdnů, přecházeli jste Švédsko na sněžnicích. Řešili jste reakce okolí?
My na cestě potkali jen medvědici s medvídětem, ta se nás lekla a to byla jediná reakce po cestě. Rodina už byla zvyklá a tušili to dopředu. Bylo vidět, že to Sašovi pomohlo, jak byl nošený v brutálních přírodních podmínkách. To jsou podmínky, ve kterých jsme po stovky tisíc let vyrůstali, a ty děti tomu mají být vystavené, aby se dobře rozvíjely a aby vnímaly svět jako reálný, a ne jako pohádku, která neexistuje. Hodně lidí dělá ve výchově tu chybu, že dětem vytváří neexistující svět, který jim pak vezmou. Myslím, že z toho má hodně lidí trauma a řeší to do dospělosti nebo se to už nikdy nepodaří. Nejsou usazeni v realitě.
Proč jste se rozhodli sdílet Sašovy zážitky z cest?
Když byl Sašovi rok, uvědomili jsme si, co se se Sašou během toho prvního roku dělo, proto jsme se rozhodli s tím jím na sítě, protože je to nesmírně důležité, aby se to vědělo. Byli jsme jedni z prvních, kdo začal propagovat cestování s dětmi a vystavování přírodním podmínkám jako formu brzkého vzdělávání dětí, aby se dobře vyvinul mozek, imunita, socializace a všechno dohromady. Tomu věříme a vycházíme z jakéhosi návodu na použití daného evolucí. Také je důležité říct, že naše děti nejsou geniální ani nadané, tady v Asii jsou průměrné. Strašně důležité je to říkat, protože mnoho rodičů, kteří dělají podobnou výchovu, začnou svoje děti označovat za geniální, a ono to tak není. Genialita a nadání je raritní věc. Takové děti my prostě nemáme, navíc by bylo krajně nepravděpodobné abychom měli dvě takové. Naše děti prodělaly nějaký způsob výchovy a má to takové následky.
Nezkrácený rozhovor naleznete přímo v časopisu. Ten si můžete také předplatit a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
