Inspiraci k vytvoření nástroje payfriend jste získali v norském Bergenu. Co bylo to, co vás na službě nejvíce oslovilo, že jste se rozhodli ji přenést do ČR?
Nejvíce nás oslovil koncept podpory dětí a mladistvých, která je poskytována na vrstevnické úrovni. Tento přístup, který funguje jako doplněk odborné pomoci v rámci sociálních služeb, umožňuje mladým lidem najít oporu a porozumění v jejich vlastní generaci, což může významně přispět k jejich motivaci a otevřenosti k odborné pomoci. Podpora mezi vrstevníky může často zjednodušit komunikaci a vybudovat důvěru, což je klíčové pro úspěšnou intervenci a zlepšení životních podmínek dětí a mladistvých. Zároveň nám byl velmi sympatický fakt, že takovou službou podporujeme všechny, kteří se okolo mladistvého klienta nachází.
Prvoinstančně je to klient samotný, služba payfriend zároveň ukazuje mladým lidem, kteří by se třeba rádi věnovali nějaké pomáhající profesi, jak to vlastně funguje, dáváme jim praxi a právoplatné místo v multidisciplinárním týmu. Ulehčujeme rodičům, kteří pro veškerou péči o dítě nebo mladistvého v duševní tísni častokrát zapomínají sami na sebe. Služba zároveň funguje jako přechod mezi hospitalizační a ambulantní péčí, kooperujeme tak i s psychiatrickým oddělením. A v neposlední řadě payfriendi obohacují tým jako takový svými názory a vhledy stran mladého člověka.
Payfriends vaše klienty doprovází do školy či na kroužky, podnikají s nimi také výlety. Jak se člověk může stát takzvaným placeným kamarádem? Jaké jsou na tuto pozici nároky?
Máme jistě nějaké obecně platné požadavky, jako je věk minimálně 15 a maximálně 23 let, zdravotní způsobilost. Základním předpokladem je také komunikativnost a odhodlání. Lze ale říci, že nároky na payfrienda nejsou nijak přísné. Vycházíme z předpokladu, že každý náš mladistvý klient je individualitou, a stejně tak jako si já nebo vy nesedneme s každým, tak je to i u našich klientů. A my to samozřejmě respektujeme. U dospívajících je klíčové, aby si payfriend a klient „osobnostně sedli“, protože vzájemná kompatibilita a důvěra v tomto vztahu hrají zásadní roli pro efektivitu práce. Nerada hovořím o efektivitě jako takové, efektivitu v tomto smyslu chápu jako dát dítěti naději na běžný život. Ve většině se totiž shodneme na tom, že v pubertálním věku děti potřebují především mít možnost objevovat své zájmy, hodnoty a postoje a zároveň rozvíjet vlastní autonomii, která jim pomůže v budoucím rozhodování, potřebují pozitivní vzory, budovat přátelské a zdravé vztahy. Sociální interakce a pocit sounáležitosti jsou klíčové pro rozvoj sebeúcty a emoční pohody. Na tom stavíme. Vlastně dáváme mladistvým, kteří se potýkají s úzkostí, depresí nebo sebepoškozováním, to, co v tak náročné situaci ztrácí většinou jako první – přátelství.
Abychom dokázali správně nastavit péči o klienta a navázat tak důvěrný vztah klient–payfriend, musíme znát jeho preference a hranice. Pomocí osobnostního dotazníku nám payfriendi dopředu pomohou s tím, abychom je lépe poznali a měli možnost si udělat obrázek o tom, jakého klienta komu přiřadit. Žádáme je hlavně o naprostou upřímnost. Nejčastěji se nám hlásí studenti zdravotnických, pedagogických nebo jinak humanitně založených škol. Pro ně je to praxe, pro nás efektivní způsob navazování důvěrného vztahu mezi klientem a sociální službou.
Jakým způsobem jste oslovili první zájemce o práci payfriends? Jak probíhá jejich výběr a školení?
Klasicky tak, jako to děláme u jiných pracovních pozic, přes inzeráty. Postupně jsme začali oslovovat studenty napřímo skrz naše preventivní programy v rámci projektu Bloom together. Později nás díky velkému dopadu sociálních sítí projektu začali studenti oslovovat sami.
Výběr probíhá prvoinstančně jako klasický pohovor, ptáme se ale víc na dřeň. Například: „Jak bys řešil situaci, kdyby ti klient řekl, že chce spáchat sebevraždu?“ Je pro nás důležité vědět, že payfriend umí přiznat, že něco neví, a obrátí se přímo na klíčového pracovníka daného klienta nebo na našeho krizového interventa nebo terapeuta. Pochopení toho, že payfriend není terapeut, je stěžejní. Payfriendi u nás procházejí základní krizovou intervencí a školením psychiatrického minima. Zároveň jsou od první chvíle právoplatnými členy multidisciplinárního týmu, mohou čerpat jeho podporu, kdykoliv volat, radit se, účastní se všech porad, supervizí i intervizí.
Jaké konkrétní potřeby vašich klientů a jejich rodičů vás přivedly k zavedení této inovace?
Často se setkáváme s tím, že dítě, které projde hospitalizací na dětské psychiatrii, prochází náročným obdobím, když se navrací do běžného režimu. Ve většině přijde o přátele, má na sobě nálepku, stigma. Dají mu ji vrstevníci, učitelé a často samotní rodiče. Je pro něj pak náročné se znovu začlenit do kolektivu, vybudovat si důvěrný přátelský vztah, který by mu paradoxně nejvíce pomohl. A pokud ho okolí přijímá, nedokáže se vymanit z pocitu, že si o něm ostatní myslí, že je blázen. To ho brzdí od navazování vztahů. Dává tak stigma sám sobě. Dostává se do spirály, kdy ke zdravému vývoji a návratu do normálního fungování nemá to, co v tomhle krizovém věku potřebuje nejvíce. My mu tento vztah nabízíme, a to s někým důvěrným, ověřeným, s někým, kdo ho popostrčí k tomu, aby začal vztahy budovat i mimo zdi naší sociální služby. To je cílem – podpořit děti a mladistvé, aby v sobě znovu nalezli odvahu k sociálním interakcím.
Dáváme mladistvým, kteří se potýkají s úzkostí, depresí nebo sebepoškozováním, to, co v tak náročné situaci ztrácí většinou jako první – přátelství.
Co zpětně považujete za nejdůležitější část implementace?
Myslím, že pro nás všechny bylo klíčové, že jsme se pro to nadchli. Všichni, kdo jsme stáli na začátku naší sociálně aktivizační služby, jsme si byli jistí, že taková služba má smysl a je více než potřebná. A že implementace pracovníka, se kterým jsme se zatím v jiné službě nesetkali, má smysl. Museli jsme hlavně dát šanci mladým lidem, sami trošku otevřít vlastní oči. Člověk velmi rychle dokáže sklouznout k tomu, že si mladé lidi zaškatulkuje, má je za lemply, za ty bez zkušeností. Takže prvně to byla práce na sobě samém.
Obecně jsme samozřejmě řešili věk payfriendů, od kolika let pro nás takovou službu mohou vykonávat, právní aspekty, jaké školení je pro ně nutné a podobně.
Setkali jste se s nějakými překážkami?
Především jsme řešili, jaké požadavky budeme na payfriendy mít a kde jejich kompetence končí. Jak je ochránit, aby se nám ze zaměstnanců nestali klienti. S tímhle rizikem samozřejmě v sociálních službách pracujeme stále, ale přistupujete k tomu diametrálně odlišně, pokud jde o pracovníka, který je mladší osmnácti let. Cítíte větší zodpovědnost. Hodně jsme tohle na začátku řešili s našimi spolupracujícími psychoterapeuty. Vznikl pak soupis bezpečnosti payfrienda, kodex, kterým se každý payfriend musí řídit. Nejde jen o soupis plytkých pravidel, papír pro papír, ale jde nám skutečně o bezpečnost mladých lidí, kteří pro nás pracují.
Bezpečnost payfriendů byla tedy největším „proti“, které jste zvažovali?
Ano, to bylo největším proti. Přeci jen, našimi kolegy jsou mladí lidé, kteří jsou sami v kritickém věku. Řeší podobné trable jako naši klienti, díky čemuž dokáží navázat s klienty důvěrnější vztah. Tento fakt je ale zároveň i důvodem, proč je nutné pečlivě zvážit, zda konkrétní setkání s určitým klientem nemůže payfriendovi uškodit, způsobit mu nějakou újmu nebo stres. Na začátku spolupráce se vždy ptáme, zda je pro něj přijatelné pracovat s klientem, který vykazuje tendence k sebepoškozování, trpí depresí nebo má agresivní chování. Je pro nás klíčové, aby si payfriendi byli schopni nastavit jasné hranice ve vztahu k práci s těmito klienty a zároveň aby věnovali pozornost své vlastní péči a duševní pohodě. My je samozřejmě podporujeme uvnitř týmu, poradami, supervizemi, intervizemi. Tento přístup je zásadní pro udržení jejich dlouhodobé schopnosti vykonávat tuto náročnou roli.
V čem vidíte hlavní přínos/rozdíl této služby oproti tradičním odlehčovacím službám?
Hlavní rozdíl je v cíli poskytování odlehčovací služby jako takové. Jde o drobné, a přitom vlastně obrovské nuance. Cílem tradiční odlehčovací služby je poskytnout pečujícím osobám potřebný oddech a čas na regeneraci, zatímco o jejich blízké se postará vyškolený personál. U služby payfriend nám jde prvně hlavně o socializaci mladistvého pomocí vrstevnického kontaktu a až v druhé řadě o rodiče. Ono to jde samozřejmě ruku v ruce, my ale službu neprezentujeme jako „pohlídáme vám vašeho teenagera“. Mladistvým i rodičům aktivně vysvětlujeme pozitivní přínosy vrstevnického kontaktu, to je primárním cílem. Z mého pohledu je pak oproti tradičním odlehčovacím službám rozdíl také v tom, jak osobní, citlivou a křehkou záležitostí vztah klient–payfriend je.
Je nutné pečlivě zvážit, zda konkrétní setkání s určitým klientem nemůže payfriendovi uškodit, způsobit mu nějakou újmu nebo stres.
Jak byl koncept payfriends přijat klienty, jejich rodiči a pracovníky stacionáře?
Na začátku panovaly jisté obavy, ostatně jako u každého nového nástroje, který se zavádí. Důležitá ale byla důvěra vedoucích pracovníků v to, že inovace má vážně smysl, to namotivovalo samotné pracovníky. Klienty samotnými byla služba kvitovaná prakticky hned. Představte si, že je vám 15 let, prožíváte úzkosti a panické ataky, prošla jste si hospitalizací na psychiatrii, která je sama o sobě náročná. Všude se setkáváte jen s odborným personálem, který je o patnáct dvacet let starší, ne-li o víc. A najednou vám někdo řekne, že se můžete potkávat s někým, kdo je v podobné věkové kategorii a je z pomáhající profese. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nebyli klienti, kteří se na začátku ostýchali nebo měli strach. Nicméně při seznamování payfrienda s klientem postupujeme pomalu, citlivě s respektem k oběma a hlavně individuálně dle potřeb klienta.
Rodiče tuhle službu kvitovali okamžitě, to jsme ale tušili už předem, že to tak bude.
Pokud byste s námi měla sdílet jednoho klienta, u kterého díky nástroji payfriend vnímáte změnu, jaký by to byl?
Vybrat jednoho klienta je těžké. Ale napadá mě například devítiletý chlapec, jehož rodina čelila problémům s agresivním chováním, prožíval pocit nepochopení ve škole, a to jak od vrstevníků, tak i od učitelů. Tento stav se následně projevoval v podobě agresivity vůči rodině, především vůči mladšímu bratrovi. V takových případech je nezbytné podpořit celý rodinný systém, protože důsledky této situace zasahovaly i do duševního zdraví matky. V tomto konkrétním případě se payfriend ukázal jako cenná podpora nejen pro chlapce, ale i pro celou rodinu. Chlapec měl možnost uvolnit svou nahromaděnou energii prostřednictvím sportovních aktivit, jako je cyklistika, tenis nebo míčové hry, které dělal společně s naším payfriendem. Tak se payfriend stal aktivní součástí volnočasových aktivit klienta. Kromě toho se zaměřil na rozvoj základních sociálních dovedností a učil chlapce slušnému chování. Tato kombinace vedla k výraznému snížení jeho agresivity vůči bratrovi. To přineslo úlevu nejen matce, ale i mladšímu sourozenci.
Tato podpora však byla pouze dočasným řešením následků školní situace. Bylo nezbytné pokračovat s intervencemi ve vzdělávacím zařízení, spolupracovat s třídní učitelkou a zároveň se chlapec zapojil do kompenzačních her s naší speciální pedagožkou, při nichž ho opět doprovázel payfriend. Rodina se také dostala pod péči dalších specialistů našeho multidisciplinárního týmu, včetně psychologa, sociálního pracovníka a odborníka na biofeedback, který rovněž poskytujeme. Kromě toho payfriend udržuje pravidelný kontakt s rodiči, čímž zajišťujeme kontinuální a efektivní komunikaci mezi našimi zaměstnanci a rodinou.
Jak jste tuto inovaci financovali? Byla dostupná nějaká podpora od státu, grantů nebo soukromých dárců?
Pilotní odzkoušení bylo dotováno z grantového programu Libereckého kraje. Momentálně službu financujeme z operačního programu Zaměstnanost plus v rámci našeho Komunitního centra TULIPAN.
Co byste doporučili jiným organizacím, které chtějí inovovat, ale neví, kde začít?
Sama za sebe bych doporučila především soustředit se na potřeby a přání těch, pro které tuto práci děláme – našich klientů. Největší inovace často vznikají právě z reálných potřeb, které nejsou dosud dostatečně pokryty. Začít nasloucháním lidem, se kterými pracujeme, zjistit, co jim opravdu chybí nebo co by zlepšilo jejich životy. Inovace v sociálních službách nejsou jen o technologiích nebo nových metodách, ale také o nových přístupech jak komunikovat a pracovat s klienty, jak podporovat jejich autonomii a jak propojovat různé oblasti péče, aby se dosáhlo lepšího výsledku. A je určitě důležité mít v týmu lidi, kteří jsou ochotni experimentovat, zkoušet nové věci, nebojí se neúspěchu a hledají nové cesty.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
