Jak se zakládá zdravotnické středisko v zemi, jíž zmítá nějaký konflikt?
Lékaři bez hranic (LBH) vždy komunikují s místními orgány, obvykle ministerstvem zdravotnictví, které musí otevření centra schválit. Není možné někam přijet a postavit nemocnici, je nutné, aby to bylo v souladu s místními zákony a zdravotnickou politikou. Ve válečných zónách je to i pro naše bezpečí. Misi jako takovou jsem nikdy nezakládala, ale rozšiřovala jsem například porodnici v Iráku. Poté, co byl Mosul osvobozen od Islámského státu, jsme zjistili, že se sem mnoho žen, které budou rodit, vrací a porodní lůžka nedostačovala. Objednávali jsme tedy nová lůžka, bylo třeba prostory rozšířit, opravit. Ve spolupráci s logistiky jsme ji tehdy vykutali vlastně od základů.
Jak probíhá zaškolení do nové role na misi?
První mise většinou probíhají v už zaběhnutém provozu, v ne tolik náročném kontextu a trvají obvykle šest až devět měsíců. Moje první mise byla v táboře pro syrské uprchlíky v Iráku, kde už byly zaučené porodní asistentky, od kterých jsem se hodně naučila. Hned po této misi jsem se sama přihlásila do dalšího iráckého projektu v Mosulu. To už byla „emergency mise“, která byla rozhodně náročná, ale zároveň super. Naučila jsem se spoustu nových věcí, poznala pro mě nový poválečný kontext. Projíždět vybombardovaným městem bez lidí, kde vidíte jen vojáky se samopaly, je silný zážitek.
Kolikrát jste na misi zažila pocit ohrožení?
Nikdy jsem se na misi nebezpečně necítila. Lékaři bez hranic vždy na bezpečnost dbají, a i když se něco stane, tak jsou schopni nás z toho vysekat. Samozřejmě je to relativní, protože jste v konfliktním regionu, nic není stoprocentní. Na misi v Etiopii se vyhodnocovalo každý den, zda pojedeme do hor poskytnout zdravotnickou péči, anebo se stáhneme, protože není jistota, že nám nic nehrozí. Důležitá zásada je nezabředávat do politických diskusí a zůstat maximálně neutrální. My jsme tady, protože tu jsou nemocní lidé, kteří potřebují ošetřit a pomoct. Na pacienta se díváme jako na člověka, ne jako na vojáka z jedné nebo druhé strany konfliktu.
Jaká je vaše náplň práce porodní asistentky na misi?
Dohlížím na všechny porodnické aktivity a spolupracuji s personálem nemocnice, který tvoří lidé z dané lokality. Mým hlavním úkolem na misi je zajistit, aby porodnice fungovala, tedy aby byl dostatek léků i personálu. Provoz porodnic nám zajišťují místní porodní asistentky, my je zaškolujeme dle přesných protokolů LBH. Tyto sjednocené standardy garantují úroveň péče, pod kterou nelze jít. Cílem naší podpory je zaškolit personál, abychom jim to po stabilizaci v zemi mohli předat.
Jak náročná je edukace místních zdravotníků vzhledem k jejich odbornosti a zázemí?
Porodní asistentky jak v Africe, tak třeba na Středním východě mají vzdělání většinou velmi dobré. Občas se v některých oblastech stane, že zaučujeme někoho od píky, ale většinou jsou tam už rozjeté školy a máme z čeho vybírat. Zdravotníci jsou mnohdy bez zaměstnání, protože v dané oblasti nejsou pracovní příležitosti. Do projektu dojíždějí školitelé, kteří učí různé mimořádné stavy jako poporodní krvácení, porod koncem pánevním, zakleslé ramínko dítěte. Když máte poporodní krvácení a nejbližší nemocnice s operačním sálem je třeba tři hodiny sanitkou, tak porodní asistentky musí znát postupy, jak matku zajistit.
Vaše práce působí různoroději, než jak si představuji práci porodní asistentky v české nemocnici. Jak moc se pozice tam a tady liší?
Na misích jsem všechno – od koordinátorky přes porodní asistentku, a když je potřeba, tak až po uklízečku. Musím být schopna zkoordinovat celý chod, ve spolupráci místních. Když někdo potřebuje pomoct s porodem nebo se porodů sejde víc, musím jít pomoct. Všechno je o týmové spolupráci a rozdělení odpovědnosti mezi námi. V Česku máme ten komfort, že u porodu je pediatr, dětská sestra, porodní asistentka, gynekolog-porodník a někde v zákulisí uklízečka a sanitář, kteří jsou k ruce, aby, když se něco děje, donesli krev nebo jiný materiál. Na misi dělají zázemí jen porodní asistentky. Na většině misí jsme ani neměli lékaře gynekologa-porodníka. Ve většině projektů totiž nemáme ani operační sál pro případ císařského řezu, a tak by pro něj vlastně nebyla práce. Lékař je u porodu cenný právě v případě komplikací vyžadujících operaci.
Takže porodní asistentky vlastně na misích zastávají i roli lékaře?
Někde jsme měli všeobecného lékaře, který byl v případě komplikací ohrožujících matku schopen zasáhnout, ale praktici nejsou v porodech tak vycvičení, takže často jsme si musely poradit nakonec samy. Porodní asistentky musí umět dobře vyšetřit a rozhodnout, zda maminka porodí, anebo ji budeme muset odvézt do nějaké nemocnice, kde je operační sál. Jsou také schopné ošetřit a resuscitovat nedýchající miminko. V šestinedělí pečují jak o ženy, tak o miminka, která navíc očkují. To vlastně ale jsou kompetence porodních asistentek. U nás se však rozprostírají mezi celý multidisciplinární tým.
Jaká je úroveň vybavení na vašich klinikách, dá se to srovnat s českými poměry?
Mohu srovnávat se zdravotnickými zařízeními v dané oblasti. Na rozdíl od nich jsme vybaveni dostatečnými zásobami léků, což je obrovské plus, protože v některých lokalitách léky vůbec nejsou. Co se týká zobrazovacích metod, tak máme přenosný ultrazvuk, který si můžeme vzít k lůžku, máme EKG, „Dopplery“ (dopplerovská sonografie zobrazuje průtok krve arteriemi, u plodu ukazuje prospívání v děloze, pozn. red.) i vyhřívaná lůžka pro novorozence. Spolupracujeme s místními nemocnicemi, které mají vybavení, kterým my nedisponujeme. Vyšší speciální péči, jako jsou přístroje, co za miminka dýchají, už nemáme, protože i kdybychom takového novorozence dokázali zajistit, tak pro něj v těchto zemích obvykle není následná péče.
Jsou v těchto podmínkách možnosti pro záchranu třeba aspoň méně nedonošených dětí?
Na projektu v Tanzanii jsme měli neonatologii a pediatričku. Některá menší miminka, která mohla sama dýchat, se na kyslíku vypiplala. Nemůžeme ale jít za hranici toho, když novorozenec sám nedýchá. O tom, zda dítě přežije, nerozhoduje ani tak váha, jako celková vitalita. Pomáhá kojení a skvěle se nám osvědčilo i klokánkování, kdy maminky nebo jiné blízké osoby nosí miminka na nahém hrudníku.
Je pro ženy v místech, kde jste působila, běžné rodit v nemocnicích, nebo jsou tam časté domácí porody?
Ve všech oblastech jsme se snažili obyvatele edukovat o rizicích domácích porodů. Měli jsme týmy, které chodily do komunit dělat osvětu. Tam, kde jsme působili, bylo porodů doma velmi málo. A když už někdo doma porodil, tak alespoň hned přišel dítě do nemocnice nechat vyšetřit.
Místní lidé k vám mají tedy důvěru.
Ano, zpráva o nás se obvykle roznese velmi rychle a na základě doporučení k nám lidé rádi chodí. Veškerá péče je navíc zadarmo, což je důležité. V těchto zemích obvykle není nic jako naše pojištění, na ošetření v nemocnicích tak místní často vůbec nedosáhnou nebo je pro ně dost nákladné.
Přistupují tam ženy k porodu jinak než v západním světě?
Tady se jede hodně na přirozený porod, jelikož oproti nám nemají rodičky možnost třeba epidurální anestezie, aby porod nebolel. Tím, že na misích pomáháme lidem, jejichž životní podmínky jsou ztížené, tak když přijdou do nemocnice a mají tam určitý komfort, jsou neskutečně vděční. My žijeme ve vyšším standardu a ten očekáváme i ve zdravotnictví. Na druhou stranu, všude jsou maminky, které si budou za každých okolností stěžovat, a ty, které jsou prostě šťastné.
Kromě porodnictví se věnujete i péči o oběti sexuálního násilí a bezpečným potratům. Tady je asi nutný i přesah do psychologické podpory?
V rámci každé mise máme i program duševního zdraví, psychology i krizové interventy, takže klientku máme naštěstí kam poslat. Po vyslechnutí a medicínském ošetření dostane další péči podle toho, co potřebuje. Moje mise v Ugandě byla zaměřena vyloženě na problematiku sexuálního násilí, osvětu a prevenci v komunitách, na to naučit místní, jak oběti chránit. V zemích, jako je Uganda, vzhledem k blízkosti hranic válčícího Súdánu, je sexuální násilí častou válečnou zbraní. V arabských zemích jsme se s tím tolik nesetkávali, protože přijít si pro pomoc po znásilnění je tam spíše tabu, v Africe je už osvěta větší.
Když máte poporodní krvácení a nejbližší nemocnice s operačním sálem je třeba tři hodiny sanitkou, tak porodní asistentky musí znát postupy, jak matku zajistit.
Je nějaký příběh, který vás zvláště zasáhnul?
Vzpomínám na příběh ženy, před kterou jsem opravdu smekala. Několik týdnů byla držena vojáky a opakovaně znásilňována. K nám si přišla pro lékařské ošetření, pracovali jsme s ní i psychologicky, ale ona chtěla jen na události zapomenout, vytěsnit je, aby se mohla vrátit co nejdříve ke svým dětem a být tu pro ně. Ženy tam jsou opravdu silné.
Jste po návratu z misí jiná?
Když přijedu domů, tak si uvědomím, jak se tady máme báječně. Máme vlastně všechno a pak jsou země, kde není nic a lidé jsou tam spokojení. My si na všechno stěžujeme. Nedokážeme se zastavit a říct si: mám vlastně úžasný život. Nebo si uvědomit, že mám možnost zajít do nemocnice, a ač si třeba počkám, tak mě vždycky někdo ošetří. Je to nejnovější BMW opravdu to, co k životu potřebuji?
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
