„Byla to svým způsobem anomálie, něco nepředpokládaného, co ve světě koncentračních táborů samozřejmě vůbec nemělo mít své místo,“ říká o většinově nelegálních divadelních aktivitách v nacistických táborech francouzská badatelka a odbornice na scénické projevy vznikající v extrémních podmínkách Claire Audhuy. Všechny umělecké aktivity vězňů byly totiž oficiálně v celém systému zakázány. Jedinou výjimku tvořila občasná vystoupení organizovaná pod tvrdým dohledem táborových dozorců a SS v rámci nacistické propagandy. I přesto se divadlu v koncentračních táborech nadmíru dařilo, jak dosvědčují dochované prameny i sami přeživší. Vězni společně recitovali a tajně inscenovali klasické hry, oblibě se těšila též pásma zaměřená na různé svátky a tradice, programy v jidiš nebo loutková představení pro děti. Vedle toho ale vznikaly i hry nové, které mnohdy s až mrazivou přesností, ale i humorem, notnou dávkou fantazie a velkým nadhledem popisovaly každodenní život vězňů a absurditu nacistického režimu.
Tyto ilegální divadelní aktivity představovaly pro všechny, kdo se jich účastnili, velké nebezpečí a nejednou byly potrestány smrtí. I tak se mnozí z nich rozhodli riziko podstoupit a společně bojovat proti všudypřítomnému strachu, nacistické mašinérii i za záchranu vlastní identity. Marný boj? Vzhledem k tragickému osudu, který většinu uvězněných potkal, by se z dnešního pohledu mohlo zdát, že ano. Podle Audhuy ale nic není dál od pravdy: divadlo pro mnoho z nich totiž mělo, možná víc než kdy jindy, terapeutické účinky. „Zpíváním a hraním riskovali, aby pomohli svým zničeným spoluvězňům. A někdy to, že jim poskytovali určitou morální vzpruhu, mohlo skutečně zachraňovat životy,“ vysvětluje vědkyně, která divadlu v koncentračních táborech zasvětila svou disertační práci i značnou část dalších výzkumů.
Divadlo ve sprchách i v nemocnici
Moc kolektivní fantazie se ukázala hned v samých začátcích „koncentračního divadla“. Už v srpnu 1933, nedlouho po zavedení politických represí Třetí říše, připravili vězni z německého pracovního tábora Börgermoor – tehdy ještě s oficiálním svolením komandatury – představení Zirkus Konzentrazani. To až provokativně humorným způsobem znázorňovalo svět pracovních táborů skrze nejrůznější popěvky, klaunská čísla a vystoupení akrobatů či bojovníků. Premiéry se zúčastnilo asi 900 lidí z řad internovaných i nacistických dozorců. „Ale jakmile dozorci pochopili sílu divadla, všechna další vystoupení zakázali,“ vypráví Claire Audhuy. Netušili nicméně, že je to teprve začátek: vězni se začali organizovat tajně, scházeli se na zkouškách a pořádali další a další reprízy, tentokrát už bez jejich vědomí.
Podobné ilegální divadelní skupiny, složené z ostřílených divadelníků i úplných amatérů, začaly postupně vznikat i v dalších táborech. Jak moc se divadelním aktivitám nejrůznějších stylů a forem v daném místě dařilo, záleželo podle Audhuy především na složení vězňů, kulturním zázemí, se kterým do tábora přijeli, i velikosti samotného tábora. „V malých táborech se všichni znali a byli pod vzájemným dohledem. Naopak ve velkých táborech, jako byly Osvětim, Buchenwald nebo Ravensbrück, kde bylo internovaných mnoho politických vězňů, umělců a intelektuálů, mohlo nepozorovaně vzniknout i několik divadelních scén zároveň,“ pokračuje badatelka.
Samostatnou kapitolu z hlediska divadelních aktivit tvoří i terezínské ghetto.
Hrálo se ve sprchách, ve skladech nebo třeba na „marodce“. Právě v nemocničním prostředí se v táboře Osvětim-Monowitz v roce 1943 utvořilo i velmi plodné Theater im Krankenbau (Divadlo na ošetřovně), jehož vznik podpořili i samotní lékaři. „Neměli totiž pro pacienty dostatek léků. Skrze pořádání divadelních představení se je snažili povzbudit, aby neklesali na mysli a nacházeli vůli přežít,“ popisuje Claire Audhuy. Většina prezentovaných her měla protirežimní nádech, kolem ošetřovny se tak utvořil opravdový umělecký odboj. V Buchenwaldu pak v jedné z obytných budov vězni dokonce vytvořili i „skutečné“ divadlo s pódiem a osvětlením. Jednotlivých představení se účastnilo i 500 diváků.
Hanuš Hachenburg a strašidlo nacismu
Samostatnou kapitolu z hlediska divadelních aktivit tvoří i terezínské ghetto. Nacisté severočeský tranzitní tábor mezinárodnímu společenství představovali jako jakýsi „modelový tábor“, který měl ukázat, jak dobře je o Židy postaráno. Ačkoliv se jednalo pouze o maškarádu a v ghettu jinak panovaly otřesné podmínky, Třetí říše se snažila toto vyobrazení idylického židovského městečka podpořit mimo jiné tím, že zde povolovala určité kulturní aktivity, ovšem vždy pod přísným dozorem a podléhající tvrdé cenzuře. Díky těmto podmínkám mohla v táboře vzniknout například slavná dětská opera Brundibár.
Vedle této „oficiální“ kultury, která byla nacisty hojně zneužívána, ale i zde bujely početné ilegální divadelní projekty. Za zmínku stojí například satirické hry českého kabaretiéra Karla Švenka, které zcela nepokrytě odhalovaly hrůzy nacistického zřízení. Vůbec nejzajímavějším počinem je ale podle Claire Audhuy po dlouhou dobu téměř zapomenutá loutková hra Hledáme strašidlo, jejímž autorem byl teprve třináctiletý židovský básník Hanuš Hachenburg.
Hanuš nás dokázal naprosto strhnout: své příběhy a své postavy vyprávěl takovým způsobem, že jsme prakticky zapomněli, kde zrovna sedíme.
Zápletka této jen několikastránkové hry, jež vyšla v roce 1943 v časopise Vedem, tajně vytvářeném skupinou třinácti až patnáctiletých židovských chlapců, se odehrává ve fantastickém světě, kterému vládne diktátorský král Analfabet Huba I. a jeho garda Surových Salámů. Jednoho dne král usoudí, že lidé moc přemýšlí, zatímco by měli smýšlet jedině jako on. Rozhodne se tedy posbírat ve svém království všechny osoby starší šedesáti let a z jejich kostí vytvořit státní strašidlo, které má lid děsit a přivést „na správnou cestu“. Původní idea se brzy zvrátí a strašidlo je všem už jen pro smích. Jakmile ale lidé zjistí, že jim ze spolupráce s králem plynou jisté výhody, neváhají a dál poslušně odevzdávají své postarší příbuzné… „Mladý Hanuš touto hrou plnou fantazie a metafor popisuje svou vlastní situaci a vnímání terezínského tábora i Třetí říše. Pomocí černého humoru se směje něčemu, co směšné ve skutečnosti není,“ vysvětluje Audhuy, čím ji text nepřestává oslovovat, a dodává, že humor zde plní především funkci sociální: „Společně se zasmát svému neštěstí, na chvíli se od něj distancovat a oprostit, zesměšnit své katy a jejich komplice. Hanušovi se podařilo pojmenovat nepojmenovatelné, říct nevyslovitelné. To je hlavní silou této hry.“
Fantazie jako zbraň
Ačkoliv se hra v Terezíně dočkala pouze jednoho veřejného čtení a její mladý autor o pouhých pár měsíců později zemřel v plynové komoře v Osvětimi, pro Claire Audhuy je jednou z nejpřekvapivějších ukázek intelektuálního odporu v historii koncentračního divadla. A stopu zanechala zřejmě i v Hanušových kamarádech, jak o mnoho let později potvrdil jeden z mála přeživších autorů časopisu Vedem, Jiří Brady: „Hanuš nás dokázal svou fantazií naprosto strhnout: své příběhy a své postavy vyprávěl takovým způsobem, že jsme prakticky zapomněli, kde zrovna sedíme,“ píše v předmluvě k vydání hry a dodává: „Opravdu si myslím, že si Hanuš byl vědom toho, že je jeho osud zpečetěn, ale i přesto snil dál. Dědictví, které po něm zůstalo, je důkazem toho, že život nebyl marný ani za tak hrozných okolností, jaké panovaly v Terezíně.“
Koncentrační tábory jsou nicméně jen jedním z příkladů, jak takový kolektivní únik z reality, který divadlo poskytuje, může pomáhat přežít extrémní podmínky či obtížné životní situace. Scénické aktivity s cílem pozdvihnout morálku vznikaly třeba i za obou světových válek přímo na frontě.
A dnes? Jaká jsou nejpřekvapivější místa, kde se proti všem předpokladům daří nejrůznějším divadelním projektům? Odpověď Claire Audhuy je jednoduchá: „Prakticky všude tam, kde jsou lidé připraveni o svou svobodu. Ať už ve vězení, v uprchlických táborech, nebo v základnách odpůrců nejrůznějších diktatur.“
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
