Rodina Hulínských během dvou let nakoupila pět hektarů lesů na Sedlčansku. Všechny jejich lesy ale spojuje jedna nevšední vlastnost – chybí stromy. „Předchozí majitel většinu stromů vykácel. Aby nemusel řešit obnovu lesa, levně ho prodal,“ vypráví Lukáš Hulínský, povoláním mechatronik, ve volném čase lesník. Holina po těžbě musí být zalesněna nejpozději do dvou let. Jsou celkem dva způsoby obnovy – přirozené samozalesnění a zalesnění rukou člověka. „Tak jako tak ale musíte nejprve sklidit klestí a odpad po těžbě,“ upozorňuje Lukáš. „Mně tady můj předchůdce nechal místy klidně i metr tlustou vrstvu,“ pokračuje. Firmu lesních dělníků si Lukáš ale najímat nechce. „Rodina a kamarádi jsou levnější pracovní síla,“ směje se, a tak si brzy z rána svazuju vlasy do neúhledného culíku, nandávám půjčené montérky a pracovní rukavice, několikrát si vyslechnu připomínky na nevhodnost mé obuvi a nasedám do připraveného Bobíka, malého Suzuki s pohonem na všechny čtyři. „Mezistupeň mezi osobákem a traktorem,“ komentuje Lukáš při startování. Jinak to ale nejde, k našemu cíli se stoupá pobahnitých lesních cestách. Uvnitř Bobíka to voní jehličím, blátem a trochou benzinu, který uniká z motorové pily. Je až po strop naložený sazeničkami.
Po deseti minutách drkotání po úzké silnici odbočujeme na pole. „Otevřela bys?“ kyne rukou k elektrickému ohradníku, za kterým stojí stádo mladých urostlých býčků a za nimi krávy s čerstvě narozenými telaty. „Jinudy cesta nevede,“ krčí rameny. Pomalu se sunu z auta a otevírám bránu. Býčkové zneklidnili. Nepříjemný pohled na šest set kilo svalů přerušuje Bobík, do kterého ochotně nastupuji. U druhé brány se celá situace opakuje – studený pot, neochotné vystoupení do kravince, propalující pohled býčků, nejisté otevírání brány… a už mě zase od stáda dělí zapojený elektrický ohradník! Vjíždíme do lesa. Cesta je hrbolatá, ale naštěstí suchá. Nebýt vozík plný stromků a sudů s vodou, překlopí se. Zastavujeme u mýtiny. Jsme tu. Holina je už pro výsadbu přichystaná. Větší větve se naporcovaly motorovkou a úhledně vyskládaly ke stěně chalupy na zátop, zbylé klestí se spálilo. Z podzimu tu stojí už i plot. „Na volno se sázet nemůže, sežrala by to mlsná zvěř,“ běduje Lukáš. Celou jeho první školku totiž zahubily srny. „Jakmile tomu stromečku uštípnou špičku, buďto sejde, nebo rok neroste,“ vysvětluje. Pokud se nepostaví plot, je třeba všechny sazeničky natřít alespoň repelentní směsí a doufat, že srnkám překazíte apetit.
Už dorazil i Lukášův táta, nejzkušenější lesník z rodiny, v každé ruce nesa kýbl s vodou. „Nezapomeňte jim dát napít, než je rozbalíte a dáte do země,“ připomene a už z kufru vytahuje mohutný motorový vrták: „Jak velké chcete odstupy, pane majiteli?“ S rýčem by to trvalo dvakrát tak dlouho, i tak ale plánujeme sázet celý den. Smrčky, břízy, duby, buky, jedličky – všechny vypěstované v podobné půdě a za podobného klimatu, v jakém budou dále růst. Vyndávám jeden nasosaný bal z kýble, beru z něj trs a čekám na svou první díru. Ta musí být natolik mělká, aby do ní strom nezapadl, ale zase natolik hluboká, aby sazeničku nezáblo. Dle příručky, která mi byla dána k prostudování, má být kořenový krček sazenice minimálně dva centimetry pod zemí a k tomu ještě přikrytý hrabankou. Dávám si s hrabáním záležet. Stromek musí být zasazen rovně a u kořenů nesmí zůstat vzduchové bubliny. Zatáhlo se a začalo pršet. Shrabávám mokrou hlínu. Padají kroupy. I přes to, že mám před sebou třicet centimetrů hlubokou díru, hlíny je leda tak do jedné ruky, a tak jako krtek nahrabávám materiál vedle. Přestalo pršet, sluníčko je zpátky, první stromek zasazen. Teď už jen osm set čtyřicet devět.
Po pěti hodinách práce mě vysvobodil velký černý mrak. Zaznívá povel: „Pro dnešek by to stačilo. Blíží se něco velkého!“ Nevím jak, ale bahno se mi dostalo až na záda a na čelo. Kolena mám promáčená, špína mi zalezla za nehty rukavicím navzdory a v levé černé značkové tenisce mám novou díru. Přichází únava a společně s ní i spokojenost s odvedenou prací. Krčíme se v Bobíkovi, ukusujeme zaslouženou Horalku a ještě chvíli se kocháme novými přírůstky. „Pokud nemáš vztah k přírodě a tvrdé manuální práci, les není dobrá investice,“ odpovídá Lukáš na mou otázku ze začátku dne. Souhlasně přikyvuji a cpu si do pusy poslední sousto sušenky. Bylo to krásné a bylo toho dost. Zítra už jen tři sta dvacet stromků.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
