Marek: Jste zkušená moderátorka. Kdybyste byla vlastním hostem, jakou otázku byste sama sobě položila jako první?
Martina: To jste si na mě připravili záludnost, opravdu jste mě dostali. Musím se zamyslet. Když pokládám otázky osobnostem, s kterými vedu rozhovor, většinou se týkají určité oblasti jejich života. Život je nicméně tak široký, že kdybych se ptala sama sebe, záleželo by, zda by se otázka týkala oblasti cestování, dětí, práce…
Marek: Dobře. Tak kdybyste se měla sebe zeptat na cestování…
Martina: To bych se rozpovídala. Odpověděla bych, že jsem vášnivá cestovatelka, můj muž také. V této vášni jsme se propojili a jsme nezadržitelní. Takže nás naše děti prosí, abychom už nikam nejezdili, že by chtěly být někdy doma. Přeci jen se už dostávají do věku, kdy chtějí trávit čas s kamarády. Ale jezdí s námi rády. Jsou to výborní parťáci. Vydáváme se s nimi nejen po Evropě, ale i za oceán. Jsou zvyklé na nepohodlí i na to, že cestování není jen o tom krásném.
Marek: Která země vás zaujala nejvíc?
Martina: Těch zemí je mnoho. Máme ale čerstvý a velmi silný zážitek z Kanady, kde jsme byli v létě. Tam se nám třeba stalo, že jsme při cestě autem viděli medvěda na stromě. To bylo úžasné. Nebo jsme v sedm hodin ráno postávali na terase naší chatky a sledovali vycházející slunce. A najednou se začaly ozývat podivné a velmi silné zvuky. V tu chvíli začali vycházet i ostatní ubytovaní a všichni jsme konsternovaně hleděli na vodní hladinu, kde se v zátoce objevily čtyři kosatky. Nevídané. V hotelu nám pak řekli, že je to vzácnost, prý se tam ukážou tak jednou ročně. Byl to nádherný zážitek. Uvědomili jsme si, u jaké vzácnosti jsme se vyskytli, až nám to vehnalo slzy do očí.
Marek: Slzy do očí občas divákům vhání i pořad 13. komnata, kde jste si s aktéry povídala o těžkých tématech a složitých životních obdobích. I vy sama máte za sebou těžké chvíle, o kterých se nebojíte otevřeně hovořit. Je právě tohle důvod, že tak citlivě přistupujete ke zpovídaným?
Martina: Asi ano. Protože když projdete těžkým obdobím, tak lépe rozumíte jiným lidem s podobnými problémy. Umíte se vcítit do toho, jak jim v tom asi bylo. Nevadí, že jsou to jiné situace, ale váš prožitek vám v takových rozhovorech pomůže. Není to snadné. Někdy vás respondent k sobě nechce pustit, ale pak stačí vhodně zvolená otázka a on se najednou otevře. Když se to podaří, pak mám pocit, že moje práce má smysl, takový příběh je velkou inspirací pro ostatní.
Někdy vás respondent k sobě nechce pustit, ale pak stačí vhodně zvolená otázka a on se najednou otevře.
Marek: Došla vám někdy při moderování slova? Podaří se vám vždycky člověka rozpovídat? Máte nějaký zaručený tip, který spolehlivě funguje?
Martina: V pořadu Sama doma se párkrát stalo, že na otázku přišla jednoslovná odpověď. To je noční můra moderátorů. Když tohle zažijete v přímém přenosu, pořádně se zapotíte. Měla jsem připravených asi deset otázek, o kterých jsme si měli povídat asi osm minut. Jenomže my jsme je měli za dvě minuty odbyté. A co s dalšími šesti minutami? Pokud je to rozhovor s odborníkem na konkrétní téma, nemůžete se zeptat na něco jiného, třeba na jeho koníčky. Pak taháte otázky z paty a potíte se, aby na vás asistentka už mávla, že je konec. Když to fakt nejde, tak to ukončíme dříve a jiný rozhovor protáhneme.
Marek: Je nějaká otázka, na kterou jste nikdy nedostala odpověď?
Martina: Víte, že asi ne? Vždycky jsme se k odpovědi dopracovali. Naštěstí neděláme rozhovory s politiky. Ale máme tam lékaře, umělce, osobnosti něčím zajímavé a ty velmi rády sdílí to, co znají a umí.
Marek: Jaká profese vás v tomto ohledu nejvíce nadchla?
Martina: Je tolik zajímavých profesí a tolik zajímavých lidí, kteří o své profesi nebo tvorbě vědí hodně. Já mám vlastně pocit, že pořad Sama doma je v tomto ohledu moje vysoká škola. Neustále se dovzdělávám. Jakmile se objeví nová technologie třeba v léčení, tak my o ní hned mluvíme. Díky tomu máme přehled o aktuálním dění.
Marek: Jak se připravujete na rozhovory?
Martina: Dostáváme podklady a scénáře, které důkladně prostudujeme. Zároveň si procházíme rozhovory, které konkrétní osobnost už někdy poskytla. Pokud jsou to odborníci, tak nám často předem sami píší o nových postupech, abychom se mohly s kolegyněmi připravit. Dobrý scénář je základ.
Pořad Sama doma je moje vysoká škola. Neustále se dovzdělávám.
Marek: Obvykle jste na straně zpovídající. Jak se cítíte v roli zpovídané?
Martina: Výborně. Mám se tady s vámi skvěle. Hezky se nám sedí v kavárně, piju dobré kafe, mám skvělou společnost a někdo mě poslouchá. Co víc si můžu přát?
Marek: Moderátorské zkušenosti jste na začátku kariéry sbírala i ve Španělsku. Vnímáte nějaké rozdíly v tom, jak se moderuje na jihu a u nás?
Martina: To gró, ten základ, který musíte odpracovat a natočit, je asi stejný. Rozdíl vidím v tom, co se odehrává před natáčením a po něm. Ve Španělsku jsem spolumoderovala pořad podobný našim Zázrakům přírody. A třeba se nám stalo, že jsme přišli na místo natáčení, ale zjistilo se, že není objednané studio a tam, kde jsme měli točit, je plno. Před námi celodenní práce. My bychom byli ve stresu, ale Španělé byli v klidu, prostě „maňana“, pohoda. Když se něco děje, jsou to „salámisti“. Nějak se to udělá.
Marek: V době svého španělského působení jste také uváděla pořady v České televizi coby hlasatelka. Chybí vám dnes hlasatelé?
Martina: Už asi ne. Všechno se posunulo. Je jiná doba. Kdyby se dnes objevil hlasatel, tak by vysílání zpomaloval. Nikdo už nestojí o to, aby mu někdo říkal, co si má myslet o filmu. Diváci si svůj oblíbený program najdou v iVysílání a sledují ho, kdy se jim to hodí. Nepotřebují hlasatelku, která je povede.
Marek: Pořadem Sama doma provázíte diváky už dlouhých dvacet tři let. Máte ráda jistoty?
Martina: Svým způsobem ano.
Chtěla bych hledat dobré cesty.
Marek: Co je pro vás takovým pilířem jistoty?
Martina: V životě není nic jistého. Zvlášť tato doba je hodně o nejistotách. Jediná cesta je hledat jistotu uvnitř sebe. Já na tom intenzivně pracuji. Našla jsem si uvnitř sebe místo, kam se při jakémkoliv nekomfortu odeberu. Mám ho v srdci, kde to tepe, je to takový bubeník v našem těle. Přenesu se do něj, posílám tam dech. Srdce je vždy o lásce. Ta láska se mi pomocí dechu začne roztahovat a úzkosti odcházejí. Pro mě je to jediná cesta, jak se cítit lépe.
Marek: Lidé, kteří prodávají Nový Prostor, o mnoho jistot přišli. Jak vnímáte tento projekt?
Martina: Vnímám ho velmi pozitivně. Lidé musí sami něco udělat pro to, aby dostali peníze. Nenatahují jen ruce, ať jim někdo něco dá. Ale opravdu si to odstojí, musejí se prosadit třeba v prostoru metra, musejí na sebe upozornit. Když to jde, tak je podpořím. Je zajímavé, že někdy člověk jde a ví, že si časopis koupí. Jindy jdu zahloubaná sama do sebe a nevnímám. Ale většinou prodejce ráda podpořím.
Marek: Vy jste teď s nadsázkou řečeno také o jednu jistotu přišla. Po letech vám ze Sama doma odešla parťačka Jana Havrdová. Jaký je to pocit?
Martina: No, musela jsem si to zpracovat. Jana byla zvolená viceprezidentkou Hospodářské komory. Samozřejmě o tom se mnou mluvila, čekala jsem to, ale bylo to rychlé. Je to, jako když vám po osmnácti letech odejde někdo, s kým jste sehraní. Teď mám novou kolegyni a sžíváme se, to také zabere nějaký čas. Musíme najít tu chemii, která mezi námi bude při moderování fungovat. S každým člověkem je jiná. Ale vím, že Janu neztrácím. Je to kamarádka. Potkáváme se dál.
Marek: Zdá se, že se vám po všech životních peripetiích splnily sny. Je to tak? Nebo ještě máte nějaký tajný sen?
Martina: Žádný konkrétní nemám. Ale chtěla bych hledat dobré cesty. Pro mě, pro rodinu, pro práci, které se věnuji. Aby děti byly dobrými lidmi a v životě obstály, abych dělala práci, která mě nejen baví, ale která má i přidanou hodnotu a jiným lidem přináší něco smysluplného. A abych poznala, když mě někdo bude potřebovat, a byla tam pro něj.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
