Proč přestat růst?
V současnosti žijeme ve společnosti, která je posedlá růstem. Když firma jeden rok zažije obrovské zisky, tak to není něco, s čím by se spokojila, ale příští rok chce mít ještě víc, ještě víc vyrábět, ještě víc z toho prodat… Stejně tak je to pak na úrovní států – bez ohledu na to, jak bohatá země je, tak pořád chce, aby ekonomika rostla a bohatství bylo víc a víc. Velikost ekonomiky se přibližně každých 23 let zdvojnásobí. Pokud budeme dále růst tímto tempem, tak máme za 23 let ekonomiku, kde se vyrábí dvakrát tolik věcí, a to je něco, co je v době klimatické krize a ekologického kolapsu velmi problematické. Historicky platilo, že růst přispíval ke zvyšování kvality života. Nyní jsme svědky toho, že to zejména v západních zemích přestává platit. Ekonomiky rostou dál, ale kvalita života se nezlepšuje, protože z toho růstu těží jen malé procento těch nejbohatších.
Jakou alternativu tedy nabízí nerůst?
Nerůst představuje hnutí či vizi, která zpochybňuje stávající představy o pokroku a zdůrazňuje potřebu redefinovat, co tento pojem znamená pro společnost ve 21. století. Pokrok by neměl spočívat pouze v neustálém růstu a hromadění, ale především v kvalitě života a v tom, kolik lidí má přístup k důstojným životním podmínkám. Ekonomika by se proto měla transformovat tak, aby tyto nové cíle reflektovala a naplňovala. Pokrok bychom neměli měřit výhradně pomocí HDP, ale hledat ukazatele, které lépe zachytí skutečnou prosperitu a udržitelnost.
V čem podle tebe HDP nestačí?
HDP často roste i při negativních událostech. Kdybychom zítra vyrobili ze všech stromů v České republice produkty do řetězce prodávajícího nábytek, zaznamenali bychom vysoký nárůst HDP. Jenže takový krok by většina z nás nepovažovala za správný nebo přínosný. Přesto takto ekonomika často funguje – HDP totiž mnohdy vnímá destrukci jako pozitivní faktor. HDP nám tak neříká nic o tom, jak je vzniklé bohatství rozdistribuováno a kdo skutečně bohatne. Také neměří naši životní spokojenost. Ekonomika roste, ale zároveň kolem sebe vidíme nárůst úzkostí, depresí, vyhoření – a to si myslím, že je neoddělitelné od systému, který na nás neustále tlačí, abychom byli výkonnější, rychlejší či produktivnější.
Jakými jinými ukazateli by se společenský pokrok dal měřit?
Myslím si, že by to jedno číslo nemělo být nahrazeno dalším číslem, ale spíš nějakým souborem indikátorů kvalitního života. Inspirativní může být například hrubé národní štěstí, které zavedl Bhútán. Měří například to, jak spokojeni jsme s tím, jak funguje politická reprezentace, nebo jaký je poměr času, který trávíme v práci, a volného času, který máme. Sleduje také spokojenost s komunitním životem či stav životního prostředí.
Říkal jsi, že nerůst je vize, můžeš nám ji nějak detailněji přiblížit?
Na úvod bychom si měli položit otázku: „Co znamená dobrý život, který je udržitelný v rámci možností naší planety?“ Právě tato otázka tvoří jádro nerůstové vize. Odtud se pak dostáváme k politickým návrhům a ekonomickým změnám směřujícím k takové společnosti, přičemž klíčovým pojmem je dostatek. Jak můžeme zajistit dostatek pro všechny? Tato výzva má dvě roviny: zaprvé, jak zajistit, aby nikdo neměl příliš málo – tedy aby nikdo nepropadal pod základní sociální úroveň. To zahrnuje například zajištění bydlení, přístupu ke vzdělání a dostatečných zdrojů pro naplnění základních potřeb. Zadruhé, jak zajistit, aby nikdo neměl příliš mnoho. V nerůstové budoucnosti by neměli existovat miliardáři, protože vlastnictví jachet, soukromých letadel a přepychových sídel je neslučitelné s dobrým životem pro osm miliard lidí. Proto je nezbytné přerozdělit stávající bohatství tak, aby přispívalo k rovnováze a udržitelnosti. S tím souvisí i to, že potřebujeme změnit naše hodnotové nastavení z kvantity na kvalitu. Ať už hovoříme o zboží, které vyrábíme, nebo vztazích, které máme.
Z růstového ekonomického systému totiž nejvíce těží ti nejbohatší a nejmocnější, a proto skrze média, kulturu či vzdělávací instituce posilují přesvědčení, že tento systém je přirozený, správný a jediný možný.
Jak bychom tyhle hodnoty mohli převést do praxe?
Jedním z navrhovaných řešení jsou nepodmíněné základní služby, které vycházejí z myšlenky, že naplňování základních lidských potřeb – jako je zdravotní péče, vzdělávání, bydlení, energie nebo doprava – by nemělo být zdrojem obrovských zisků. Zisková orientace v těchto oblastech totiž často vede k tomu, že část lidí na tyto služby nedosáhne. V České republice už máme nepodmíněné školství a zdravotnictví, ale tuto logiku bychom měli rozšířit i na další sektory ekonomiky. Dalším návrhem je například zkrácení pracovní doby, což by nám umožnilo věnovat více času budování vztahů, péči o druhé, ekologičtějšímu způsobu života nebo účasti na demokratických procesech. Po osmihodinové pracovní době totiž často nemáme dostatek času ani energie na tyto klíčové aspekty života. Na druhé straně je klíčové zajistit, aby nikdo neměl příliš mnoho, aby nežil na úkor ostatních a nezískával nepřiměřenou politickou moc, která je neslučitelná s principy demokracie. To zahrnuje politiky progresivního zdanění, ale s tím, že nerůstová vize jde ještě dál. Navrhuje, abychom si demokraticky stanovili limity na maximální příjem nebo majetek jednotlivců, což by přispělo k vytvoření spravedlivější, demokratické a udržitelné společnosti.
Z internetových diskuzí vím, že lidé jsou často více rozhořčení představou, že někomu sebereme jachtu, než že tu za pár desítek let všichni uhoříme. Odkud pramení to, že se člověk více spatřuje v tom potenciálním miliardáři než v té mnohem pravděpodobnější představě, že naopak dopadne jako člověk, co nemá ani jachtu, ani bydlení a ani planetu, na které se dá žít?
Hlavním důvodem je podle mě síla růstové ideologie, kterou si osvojili i běžní lidé. Není náhodou, že většina považuje ekonomický růst za něco přirozeného, žádoucího, nevyhnutelného a nekonečného nebo že si ho spojuje se svobodou a pokrokem. Tuto ideologii pak často brání, i když pro ně v praxi znamená stále větší tlak na výkon, rostoucí náklady na bydlení nebo hrozbu ekologického kolapsu. Z růstového ekonomického systému totiž nejvíce těží ti nejbohatší a nejmocnější, a proto skrze média, kulturu či vzdělávací instituce posilují přesvědčení, že tento systém je přirozený, správný a jediný možný. Tento soubor mechanismů lidem zároveň podsouvá myšlenku, že právě růst je cestou, jak se dostat z chudoby. Výsledkem je, že lidé často vnímají nerůst jako něco zcela nepřijatelného – jako ohrožení jejich svobody i stability celé společnosti. Bohužel to, co v současnosti nejvíce ohrožuje naši společnost, je status quo. Pokud jej zásadně neproměníme, změní se úplně všechno. A ne směrem k pokroku, ale ke kolapsu, který mnoho zemí, obzvláště v globálním jihu, zažívá kvůli klimatické krizi už dnes. Lidé často nerůst označují za ideologii s opovržením, považují ji za iracionální a nebezpečnou. Zapomínáme však na nebezpečí současné růstové ideologie, která tvrdí, že výrobu a spotřebu můžeme neustále zvětšovat. Musíme tuto ideologii kriticky zhodnotit, zpochybnit a nahradit ji. Dalším problémem je, že mnozí mají zkušenost s jiným než kapitalistickým režimem a při debatách o systémové změně často vnímají svět jako jednoduchou dichotomii mezi kapitalismem a totalitou. Když lidé mají obavy o svou svobodu, je těžké vést konstruktivní diskuzi, protože jí emoce často stojí v cestě.
V minulosti šlo přerozdělování často proti běžným lidem, zatímco nerůst mluví o přerozdělení bohatství od úzké skupiny miliardářů k širší společnosti.
V čem se tedy nerůst liší od toho, co už jsme si tu zažili v minulosti?
Existují tu tři klíčové rozdíly. Prvním je to, že komunismus byl také růstovou ideologií, kde režim dlouho soupeřil s kapitalismem o to, kdo bude schopný vyprodukovat více. Druhý rozdíl spočívá v demokracii. Nerůst usiluje o posílení demokratických principů, což je v kontrastu s minulým režimem, který omezoval práva lidí a bránil jim v rozhodování o vlastní budoucnosti. Kapitalismus i totalitní režim mají společné to, že rozhodování o tom, co se vyrábí a kam se investuje, bylo a je v rukou malé skupiny lidí. V kapitalismu to byli majitelé velkých firem a oligarchové, v komunismu lidé ve straně. Nerůst naopak tvrdí, že demokracie nemůže být omezena pouze na volby jednou za čtyři roky, protože ekonomická a politická moc jsou úzce propojené. Demokracie by měla proniknout i do ekonomické sféry a na pracoviště. Třetí rozdíl spočívá v přerozdělování majetku. V minulosti šlo přerozdělování často proti běžným lidem, zatímco nerůst mluví o přerozdělení bohatství od úzké skupiny miliardářů k širší společnosti. Nejde o to omezit vlastnictví domů či rodinných statků běžných lidí, ale o snížení moci a spotřeby těch, jejichž majetek je pro většinu lidí nepředstavitelný.
Proč je pro společnost tolik složité mentálně vykročit mimo tu limitující dichotomii totalita–kapitalismus? Jsou k tomu nějaké důvody?
Myslím, že se velmi málo zabýváme příklady toho, jak by mohl fungovat jiný systém. V naší společnosti nepodporujeme imaginaci ani vizionářské myšlení. Naopak – ti, kteří nejvíce těží ze současného systému, investují značné prostředky do diskreditace jakýchkoli vizionářských nápadů, často je označují za nebezpečné nebo je úmyslně překrucují. Dalším důvodem je, že mnohé inspirativní způsoby fungování jsou často neviditelné, a proto se o nich v širší společnosti příliš nemluví. Mnoho lidí například neví, že Island zkrátil pracovní dobu nebo že existují neziskové firmy po celém světě, které všechny své zisky věnují na naplňování společenských nebo environmentálních cílů. Například americká firma Patagonia, která vyrábí outdoorové oblečení, využívá část svých zisků v boji proti klimatické krizi. Také je málo známé, že v americkém Portlandu zavedli model maximálního příjmu a velmi vysoké daně pro firmy, které překračují základní poměr mezi minimálním a maximálním příjmem.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
