Kamila: S hrou na violoncello jste začal v pěti letech. Proč právě tento nástroj?
Tomáš: Rozhodnutí nebylo vysloveně moje, nejprve jsem nástroj okukoval, když na něj hrál můj starší bratr. Později došlo i na mě. Líbilo se mi to nejen proto, že se u violoncella sedí (smích), ale i proto, že má polohu blízkou lidskému hlasu. Od začátku jsem tušil, že to bude něco, co mě bude provázet po celý život.
Kamila: Zkoušel jste i jiné nástroje?
Tomáš: Na hudebním gymnáziu v Praze jsem hrál na klavír a později zkoušel i další nástroje, ale vždy to byly pouze experimenty.
Kamila: Vystudoval jste HAMU, pokračoval jste studii v Berlíně. Vaše kariéra následně odstartovala v roce 2006 úspěchem v mezinárodní soutěži Pražské Jaro. Jaké byly vaše začátky? Přicházely nabídky po soutěži samy, nebo bylo těžké se prosadit?
Tomáš: Ta soutěž byl opravdu zlom, dalo mi to mnoho koncertních příležitostí a já následující sezóny jen hrál. Do toho přišly další nabídky, stal jsem se stipendistou německé nadace Villa Musica, následně členem Berlínské filharmonie jako stipendista Karajanovy akademie, kde jsem strávil dva velmi inspirativní roky. Zároveň jsem si v té době uvědomil, že chci dlouhodobě pracovat nejen na hudbě, ale rozvíjet také další projekty, které dodnes doplňují mou sólovou hru.
Kamila: V současnosti žijete v Berlíně, ale koncertujete po celém světě, nedávno jste strávil několik měsíců v New Yorku a často působíte samozřejmě i v Čechách. Kde se vám hraje nejlíp? Liší se publikum vážné hudby zemi od země?
Tomáš: Nejlépe se mi hraje v Čechách, protože ať jedu kamkoliv, vždy za mnou po koncertě přijdou lidé, kteří mě znají, nebo pokud hraji s orchestrem, mohu si popovídat s jeho členy. Hraní na domácí půdě je tudíž vždy specifické a krásné. Pokud bych měl zmínit další zemi, kde vystupuji rád a často, tak to je Japonsko, kde – sám nevím proč – je mi to něčím blízké. Japonci milují českou hudbu a k interpretům vážné hudby mají velkou úctu, člověk na koncertech místy zažívá něco, jako prožívali Beatles během svého turné. A po koncertě na vás čekají desítky i stovky lidí na podpis zakoupeného CD. (smích)
Kamila: Měl jste někdy krizi, kdy jste s hraním chtěl skončit a začít dělat něco jiného?
Tomáš: Nespočet. Momenty, kdy bych raději cello odložil do kouta, se střídaly se světlými momenty – většinou, když se mi podařilo něčeho dosáhnout. Tyto fáze jsou důležité, aby se člověk posouval. Kdyby byl stále v komfortní zóně, tak by to nebylo možné. Ale nikdy jsem nechtěl úplně přestat hrát na violoncello, to pro mě nebyla varianta, spíš jsem někdy víc trpěl a jindy si víc užíval.
Kamila: Máte velmi široký repertoár, od barokní hudby až po současnou vážnou hudbu. Máte nějakého oblíbeného autora či hudební styl?
Tomáš: Je obtížné si vybrat konkrétního skladatele či skladbu. Snažím se uchovat si jakousi šíři, ačkoliv vnímám, že je v dnešní době velmi důležité mít znalosti a schopnosti v určitém úseku. Ale snažím se rozšiřovat si obzory, občas nakouknout do autentické hry barokní, tu se něco přiučit od „soudobkářů“, protože si myslím, že se máme od sebe všichni co učit a hudba je svým způsobem univerzální. Postupy, které se používají v baroku, se dají často využít v hudbě nové a naopak. Důležitá je pro mě tedy pestrost.
Kamila: V tomto čísle našeho časopisu se věnujeme tématu talent. Je podle vás talent primární k tomu, aby se z člověka mohl stát špičkový hudebník?
Tomáš: Talent je velmi důležitý v začátku. Pokud člověk nemá třeba pohybový talent pro ten daný nástroj, tak se s ním bude trápit. Ale to se pozná poměrně záhy. Oproti tomu hudební talent se dá rozvíjet. Určitě je dobré ho mít, ale o to větší zodpovědností pak je s ním pracovat. Vidím studenty, kteří talent mají, ale neumí ho ukočírovat, a pak zase jiné, kteří ho tolik nemají, ale dorovnávají to svou pílí. Je to jako se vším jiným v životě. (smích)
Kamila: Velkou část svého profesního zaměření věnujete výuce a práci se studenty. V Čechách jste založil Akademii komorní hudby, která podporuje mladé talenty právě v oblasti komorní hudby. Vybraní stipendisté pak spolu se špičkovými lektory pracují na programu, který následně představí na několika koncertech. Jak se tento nápad zrodil?
Tomáš: Já sám jsem tento koncept zažil jako student v Německu, takže jsem jej rozvinul i do České republiky. Vlastně u všech mých projektů se jedná o něco, co jsem sám zažil, co se mi líbilo, v Čechách chybělo a dle mě stojí za to předat dál. Velmi rád jezdím do České republiky a rád tímto české kultuře přispívám a vracím, co jsem zde v mládí dostal. Navíc jsou to věci, které mě ohromně baví, protože potkávat mladé lidi na vzestupu, kterým člověk může alespoň malým dílem pomoci v jejich kariérách, je krásný pocit.
Nejbližší koncert Akademie komorní hudby se uskuteční v neděli 17. září v pražském Rudolfinu v rámci festivalu Dvořákova Praha. Mladý orchestr doplněný o světoznámé sólisty a lektory Akademie – houslistu Josefa Špačka, klavíristu Romana Rabinoviche i violoncellistu a uměleckého vedoucího uskupení Tomáše Jamníka – zde představí bohatý program, ve kterém posluchači uslyší koncerty Bohuslava Martinů a Ernesta Chaussona i světovou premiéru nové skladby Ďábelský rozmar z pera soudobého českého skladatele Jiřího Gemrota.
Kamila: Kromě Akademie komorní hudby stojíte také za projektem Ševčíkovy akademie, která se koná vždy v první polovině srpna v západočeských Horažďovicích. Čím se od sebe tyto dva projekty liší?
Tomáš: Ševčíkova akademie se věnuje i výuce techniky hry. Významný český houslista Otakar Ševčík zanechal jednu z nejslavnějších a dodnes uznávaných nástrojových metod světa a my se ji tímto způsobem snažíme přibližovat lidem. Sjedou se tam vybraní špičkoví houslisté, violisté, cellisté, kontrabasisté. Máme i pěveckou třídu a vždy přizveme nějakého mladého dirigenta. Vše to směřuje k tomu, abychom složili poctu Otakaru Ševčíkovi, který je sice známý, ale málo se toho o něm ví. Snažíme se v rámci našich aktivit tedy také mapovat informace o jeho životě, abychom dali světu najevo, že v Čechách nemáme jen slavné skladatele, ale vznikla tu i tato světoznámá metoda.
Kamila: Dlouhodobě se také snažíte vážnou hudbu propagovat široké veřejnosti. Konkrétně mám na mysli Vážný zájem – projekt domácích koncertů. Jak funguje?
Tomáš: Pro ty domácí koncerty jsme se opět inspirovali německým konceptem. V rámci projektu Vážný zájem se posledních sedm let snažíme přilákat lidi k vážné hudbě, ale ne podbízivým způsobem. Ty domácí koncerty jsou naprosto úžasné. Může tam být i jen deset posluchačů, může jich být třeba třicet, maximálně jsem jich zažil sedmdesát. Klíčovou postavou je „pořadatel“, který koncert svolává, vybere muzikanty, pozve publikum. Posluchači pak dávají dobrovolné vstupné a vše se odehrává na nenucené bázi. Hudební zážitky z těchto koncertů jsou opravdu silné, protože divák může vidět každý pohyb prstů a každou kapičku potu, která hráči upadne, čímž se ten celkový dojem umocní. Po každém koncertě následuje pohoštění a hosté se mohou s hudebníky bavit. Je to strašně jednoduchý koncept, uspořádat takový koncert může prakticky každý. Ten formát skvěle funguje a projekt oslovuje stále nové a nové publikum.
Japonci milují českou hudbu a k interpretům vážné hudby mají velkou úctu.
Kamila: V Čechách je v současnosti mnoho nadějných talentů, kteří se věnují klasické hudbě a prosazují se i ve světě. Vzpomněla jsem si na rčení „co Čech, to muzikant“. Stále to platí?
Tomáš: Určitě. Bezpochyby bych dal ruku do ohně za to, že čeští studenti, se kterými pracuji, mají náskok před ostatními v hudebnosti a talentu. Ale to, v čem se to potom liší, je systematická podpora. V tomto ohledu Češi zaspali a je to chyba. Čím víc se dostanete na Západ, tím je podpora kultury lepší. Lidé tam vnímají, že kultura je něco, co nás po staletí definuje. Uvedl bych jeden smutný příklad: V ČR máme jedinou sbírku nástrojů, a ta je v současné době nepoužitelná. To je ohromná ostuda. Když se podíváte do zahraničí, tak třeba Němci takových sbírek mají desítky, studenti se k nim skrze konkurzy dostávají, mohou je používat, a stávají se tak nositeli té tradice. I jen na tomto příkladu je vidět, že u nás ta systematická podpora chybí. Naštěstí už vznikají alespoň nějaké talentové programy, ale mělo by toho být mnohem víc. Takže ano, lidské zdroje tady jsou velmi schopné, ale chybí systém, který by je využíval a připravoval na konkurenceschopnost se světovou špičkou. Ale myslím, že se to postupně malými krůčky mění, člověk se musí z těch drobných změn těšit.
Kamila: Vaše žena je výborná houslistka, máte dvě děti. Vedete je k hudbě?
Tomáš: Ano, vedeme. Tobiáš i Josefínka zpívají ve sboru a oba hrají na nástroje. Rozdělilo se to poměrně nepřekvapivě: syn hraje na violoncello a dcera na housle. Slyší to od nás každý den, takže mají perfektní intonaci a zatím je to baví. Asi se nevyhneme tomu, že budeme hudební rodina, ačkoliv se je snažíme rozvíjet i jinými směry. Ale samozřejmě záleží, kam se ta štěstěna v jejich případě vrtne.
Kamila: Máte nějaký hudební sen?
Tomáš: Přál bych si, aby česká hudební společnost opět zažila období kulturní hojnosti, jaké už v minulosti zažívala. Mám pocit, že teď zažíváme divnou krizi, a mým snem je, aby se to navrátilo tam, kde by to mělo být, kde kultura není na úbytku a je středobodem společenského konání.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
