NP č.609 > Prodejci NPMůj hudební vesmír
Zpěvačka Lenka Dusilová versus prodejkyně Alenatext: Monika Dvořáková, foto: Monika Dvořáková

Byl to jeden z těch rozhovorů, kdy téměř nepoznáte, kdo má být v roli novináře a kdo v roli zpovídaného. V jedné z pražských kaváren se obě dámy spontánně začaly bavit o tom, jaké mají léto. A zjistily, že je spojuje nejméně jedno krásné téma: vandr.

Alena: Já jsem jezdila na vandry s Osadou Vydra ze Šumavy.

Lenka: Aha! Tak tu neznám. Já jsem z Karlových Varů, takže jsme jezdili spíš Karlovarsko a Sokolovsko. Na město moc ráda nevzpomínám, ale vandry byly můj únik z komunistické šedi a dneska mám moc pěkné vzpomínky na to okolí, na les, řeku…

 

Alena: Sice jsem patřila pod Osadu, ale jezdila jsem spíš jako samotář.

Lenka: Já taky! A jakou jste měla přezdívku?

Alena: Lasička. A vy?

Lenka: Zářivka prcková. Ta trampská tradice u nás v rodině byla, mám o deset let staršího bráchu, který jezdil na vandry už od nějakých sedmnácti let. Zná všechny zříceniny, hrady a jejich příběhy. Pamatuju si, že když mě tahal s sebou, od nějakých mých tří nebo čtyř let, tak mi vždycky na těch místech vyprávěl příběhy, to bylo skvělý.

 

Alena: Živíte se hudbou od malička. Kdo vás k ní přivedl?

Lenka: Já myslím, že mě hodně inspiroval můj brácha. Tím, že je o deset let starší, tak se o mě musel od malička starat, protože máma chodila do práce. A on měl strašně moc zájmů, včetně té historie, hrál na kytaru a také miloval básně, které zhudebňoval. U něj jsem poprvé viděla hru na kytaru, kdy nepoužíval klasické akordy, ale souzvuk z toho, že pouští prázdné struny, a to vytváří zvláštní napětí. Mě to hrozně bavilo, a tak jsem se po něm začala opičit.

 

Alena: A v jedenácti letech jste začala zpívat v Bambini di Praga.

Lenka: To ano, ale začala jsem už dřív. S mámou jsem se přihlásila do jedné pěvecké soutěže a vyhrály jsme třetí místo. Hrála jsem tenkrát písničky od táboráku, ale podařil se nám nacvičit takový pěkný dvojhlas. Dokonce jsme pak s mámou a bráchou založili kapelu – Rodinné sdružení Prcek.

 

Alena: Takže maminka taky měla blízko k hudbě?

Lenka: Jo. Maminka se narodila ve čtyřicátém šestém roce a vyrůstala jenom se svou babičkou v Klášterci nad Ohří. Do nějakých svých čtrnácti let hrála intenzivně na housle a zpívala, pak hrála i v divadle, asi do svých devatenácti let. Ale když neplánovaně otěhotněla, musela se vdát. Byla opravdu hodně talentovaná, ale bohužel se tomu nikdy nemohla věnovat.

Zhruba až do mých sedmnácti let jsme tady bydlely po různých ubytovnách a stavbách. 

Alena: Tak asi i proto jí záleželo na tom, abyste se hudbě mohla věnovat?

Lenka: S mámou jsme bydlely v Karlových Varech a v jedenácti letech jsem měla možnost zpívat v Bambini di Praga. Mámu tenkrát ve Varech už nic nedrželo, tak nás sbalila a jely jsme do Prahy. Zhruba až do mých sedmnácti let jsme tady bydlely po různých ubytovnách a stavbách. Po dvou letech jsem pak v Bambini di Praga skončila a začala zpívat s kapelama.

 

Alena: Jak tehdy ubytovny vypadaly?

Lenka: Když jsme v těch mých jedenácti letech do Prahy přijely, já nejdřív bydlela u známých, asi pět měsíců, než se mámě podařilo všechno zařídit a sehnat bydlení. Dělala ubytovatelku na kolejích, a tam to bylo docela fajn. Měly jsme takovou dvougarsonku se starší paní, se kterou jsme sdílely kuchyň. Jinak tam byla spousta vysokoškoláků. Já jsem byla taková malá a drzá, tak jsem si tam našla i partičku kamarádů. Pomáhali mi s doučováním a tak… Pak jsme se stěhovaly a bydlely třeba na dopravních stavbách, někde s inženýrama. Nejbizarnější asi bylo bydlení pod mostem v buňce na stavbě. Ale mě by zajímalo, jak to s bydlením máte vy?

Alena: Já jsem po rozvodu skončila nejdřív v azylovém domě, potom na ubytovně. A nějakých osm let jsem žila po ubytovnách. Pak jsem si sehnala pronájem zahradní chatky, kterou jsem si postupně dávala dohromady, ale majitelka mi zničehonic ohromně zvedla nájem, a já na něj byla sama. Takže jsem to musela pustit a vrátit se zpátky na ubytovnu.

Lenka: A revanšovala se ta majitelka za to, že jste tu chatu zrekonstruovala?

Alena: Ne, to bylo všechno na moje náklady s jejím souhlasem.

Lenka: To teda nebylo moc fér!

Alena: Nebylo, nedala mi na to nic. Tak jsem se pak vrátila zpátky na ubytovnu… Po několika letech na ubytovně jsme s manželem začali shánět podnájem a loni se na nás konečně usmálo štěstí, máme malinkaté 1kk. Máme to jen díky tomu, že nám Nový Prostor a naši zákazníci pomohli zaplatit kauce a ušetřit na první nájem. Teď se ho snažíme zuby nehty udržet.

 

Lenka: A co se stalo, že jste skončila v azylovém domě?

Alena: To se stalo během prvního manželství… Odešla jsem od manžela, protože tam bylo psychické týrání, potom se přidalo i fyzické. Já jsem si to hrozně dlouho dávala za vinu, omlouvala jsem ho, ale pak už to nešlo. Tak jsem vzala dcery a odešly jsme. Nejdřív jsme byly kousek od bydliště, což nebylo dobrý, potom nás převezli do Prahy. Tam se mi zase rozjela další nemoc a já skončila v nemocnici. Tím pádem holky skončily v dětském domově. Když mě pustili, šla jsem na ubytovnu a nechtěla jsem, aby mezi těmi lidmi žily. Taky tam byli štěnice, krysy, švábi…

 

Lenka: Takhle to na těch ubytovnách dneska vypadá?

Alena: Ano, i proto mě zajímalo, jak to na ubytovnách vypadalo, když jste tam s mámou bydlely.

Lenka: Máma se vždycky v rámci možností snažila hledat bydlení, kde měla pocit, že je to bezpečné. Ale ona měla jinou výchozí pozici. I když jsme bydlely na Palmovce pod tím mostem, tak jsme bydlely v rámci dopravních staveb, které byly bezpečné.

 

Alena: Spolupracovala jste se spoustou kapel. Jak vzpomínáte na spolupráci třeba s Čechomorem?

Lenka: Zažili jsme spolu hodně silných šest let. Měla jsem štěstí, že jsem jim v roce 2000 nazpívala vokály na desku. Byla jsem u jejich vstupu do velkých hal a prostorů. Bylo to skvělý, zažila jsem s nimi vlakové turné, byli jsme spolu v Americe. Pro mě to byla velká a důležitá osobní zkušenost. Taky jsem se díky nim dostala do povědomí publika. Dodneška se mnou některé ty písničky žijí, i když je ve svém sólovém repertoáru nemám. Nepřijde mi to fér, abych zpívala jejich písničky. Moje autorské věci nebo věci, které dělám s jinými lidmi, jsou úplně jiný hudební vesmír a ten mě táhne víc.

Je dobré vědět, že i cesta lidí, kteří třeba něco dokázali, mohla být lemovaná různými průšvihy a chybami…

Alena: Pak tu je ale jeden obrovský skok, kdy jste také na něčem spolupracovala s Danem Landou.

Lenka: Vesmír je pestrobarevnej, svět je různorodej a nikdy nevíte, co vás kam zavede. Já jsem se s ním potkala v době, kdy jsem měla docela velké problémy s drogama. Nebyla jsem na jehlách, to jsem nikdy nezažila, ale měla jsem osobní problémy, které jsem řešila sebedestruktivním způsobem. Nevěděla jsem si s tím rady. Jeho jsem potkala, když jsem byla na dně a myslela jsem, že už hudbu dělat nikdy nebudu. Ale nějak mě oslovil a nazpívala jsem písničky na jeho desku Smrtihlav, která byla o příbězích outsiderů, takže lidí, kteří mají problémy s drogama nebo jsou třeba závislí na automatech… Nejdřív jsem to zpívat nechtěla, ale pak jsme se setkali a pro mě to byla tenkrát obrovská pomoc. Byla jsem obklopená prostředím, které mě tahalo dolů, ale on mi podal pomocnou ruku. A nebyl to jen on, byli i další.

 

Alena: Vážím si toho, že o tom mluvíme.

Lenka: Myslím, že je dobré vědět, že i cesta lidí, kteří třeba něco dokázali, mohla být lemovaná různými průšvihy a chybami… Člověk opravdu může spadnout na dno. A určitě ještě hlouběji, než se to stalo mně.

 

Alena: Na hudbu máte obrovský talent. Od koho si nejvíc považujete slova chvály?

Lenka: Těžko říct, asi to už bude docela velký dav lidí. (smích) Potěší mě každá pochvala. Ale určitě mám radost, když moji práci ocení nějaká autorita nebo někdo, o kom vím, že tomu umění rozumí. Stává se ale i to, že lidé, se kterými jsem spolupracovala, mají odlišný názor na to, kam investuju svoji hudební cestu. Třeba jim i připadá, že svým talentem mrhám, protože bych mohla spíš psát hitovky. Poslední léta jsem se pustila experimentálnějším nebo alternativnějším směrem, protože mám ráda svobodu v hudbě. Ale teď opouštím existenciální témata a vracím se k písničkové formě.

 

Alena: Býváte ještě před vystoupeními nervózní?

Lenka: Někdy jo. Jak jsem v dětství nebyla moc přijímaná v kolektivu, tak jsem polovinu kariéry bojovala s pocitem, že lidi, kteří jdou na moje koncerty, se nejdou podívat proto, že mě mají rádi, ale že přišli proto, aby viděli, kolik udělám chyb a jak jsem strašná. To je nějaký můj podvědomý program, se kterým jsem musela dlouhá léta pracovat. Všechny tyhle vrstvy si ale musím postupně otevírat, přijímat je a nějak je integrovat do svého života.

 

Alena: Úplně vás chápu. Hodně mi to připomíná moje dětství, kde jsem vždycky ve třídě seděla osamocená, žádné kamarády, každý se na mě koukal skrz prsty. Táhlo se to hodně dlouho, a táhne se to dodneška.

Lenka: A co rodina? Pardon, že se tak vyptávám… Já jsem měla alespoň tu mámu s bráchou a to prostředí, ve kterém jsem se cítila bezpečně, to je hrozně důležité.

Alena: Tak to jsem tam bohužel neměla. Měla jsem dva bráchy a jako holka jsem se pro svoje rodiče cítila méněcenná. S matkou jsem měla hodně špatný vztah.

Lenka: Vůbec ty vztahy matka-dcera jsou zajímavé. Taky jsme si s mámou prošly různé fáze, ale dneska už je to v takovém míru. Ale byla to pro mě práce.

Alena: Já jsem to vzdala. Ublížila mi několikrát a pro mě už to nešlo.

 

 

 

Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!


Monika Dvořáková autor / Monika Dvořáková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

V lezení mi není nic cizí
Lezec Adam Ondra versus prodejce Michal / Monika Dvořáková
> NP č.620 > Prodejci NP S českým lezcem Adamem Ondrou se prodejce Michal setkal v kanceláři jednoho z prosklených pankráckých věžáků. Nad kávou a výhledem na Prahu si povídali o tréninku, slávě i olympijských hrách.
číst dále
Pořád v sobě něco objevuji
Prodejkyně Alena versus Martin Finger / Monika Dvořáková
> NP č.615 > Prodejci NP S hercem a uměleckým šéfem divadla Činoherní klub Martinem Fingerem se prodejkyně Alena potkala v divadelní kavárně. Nad domácí limonádou si povídali o hokeji, roli uměleckého šéfa, ale třeba i o Sherlockovi Holmesovi.
číst dále
Mám rád být ve smečce
Prodejce Marek versus Zdeněk Piškula / Monika Dvořáková
> NP č.618 > Prodejci NP V prostorách pražského denního centra se prodejce Marek setkal s hercem Zdeňkem Piškulou. Kromě herectví přišla řeč třeba i na fotbal nebo na to, proč dal Zdeněk hudební kariéru k ledu.
číst dále
„Naše děti prodělaly nějaký způsob výchovy a má to takové následky.“ / Monika Dvořáková > NP č.606 > Rozhovor Nejmladší český cestovatel, který se už v pěti týdnech ve švédské divočině setkal s medvědicí a medvídětem. Také na kole projel skrze Tibet, překonal pětitisícové sedlo a jako rodilý mluvčí se domluví česky, anglicky a čínsky. To je sedmiletý Saša, kterého můžete znát z jeho zápisků z cest, zveřejňovaných pod jménem Saša jede. O stylu výchovy, fenoménu dětství a cestování s dětmi nám povídal Sašův tatínek. číst dále