Kde jste se s rodinou Hučkových seznámili?
Martin: S Hučkovými jsme se seznámili v souvislosti s bytovou krizí, která ve Varnsdorfu nastala během pandemie a v rámci které došlo k náhlému vystěhování několika rodin z jedné místní „vyloučené lokality“. Město jim nedokázalo zprostředkovat adekvátní bydlení, pomoc v nouzi jim nabídla Marie se svojí rodinou. Když jsme se o situaci dozvěděli, rozhodli jsme se tam vydat s tím, že by tato situace mohla být nosná pro film.
Viděli jste v tom tedy ihned vhodný námět pro natočení dokumentárního filmu?
Martin: I když jsme záhy začali natáčet, nebylo zatím úplně jisté, jestli situace vydá na celovečerní film. Celé dění bylo hodně nepřehledné. V jednu chvíli to vypadalo, že u Marie a její rodiny budou bydlet jejich příbuzní dalších několik měsíců. To by pak pravděpodobně na film o delší stopáži vystačilo. Záhy ale přišlo rozhodnutí, že se odstěhují za týden. Původní představa se nám tedy nevydařila, ale rozhodli jsme se protagonisty sledovat ještě nějakou dobu a počkat, co jejich příběhy přinesou. A krátce nato se Marie ujala jako pěstounka dvou dětí svojí mladší sestry, která se o ně nebyla nadále schopna postarat a jejímž dětem hrozilo umístění do dětského domova. Řekl bych, že v tu chvíli skutečně začíná náš příběh. Takže z původně plánovaného filmu o segregaci a krizi bydlení je to nakonec film o příbuzenském pěstounství. Ta první etapa natáčení, kdy jsme si k protagonistům vytvářeli blízkost, nám ale zajistila velice intimní vhled do života rodiny a jejich domácnosti, což se pak výrazně podepsalo na výsledném filmu.
Jak těžké bylo se adaptovat na to, že v tomto případě nelze nic předvídat? Bylo to poprvé, co jste něco takového v roli režiséra zažil?
Martin: Přiznám se, že to pro mě ze začátku nebylo jednoduché. U svých předchozích filmů jsem byl zvyklý si vše chystat dost dopředu, zatímco u Dajori jsme byli vrženi do sledu nepředvídatelných událostí. To nás donutilo změnit perspektivu a zkrátka se nechat unášet tím, co se zrovna v rodině odehrávalo. Tím, že jsme vše natáčeli primárně v tandemu s Nicolasem, jsme si mohli udržet intimní blízkost k protagonistům po celou dobu natáčení. Takže nakonec si myslím, že tento nový přístup, který jsme během natáčení objevovali, nám umožnil zaznamenat velice intimní, jemné, a zároveň často nepředvídatelné situace – takové, na které bychom cestou pečlivé přípravy neměli možnost narazit.
Nicolas: Martin během celého natáčení byl i v roli kameramana a já velkou část v roli zvukaře. Toto rozvržení, kdy jsme na sebe nemohli moc mluvit nebo jsme se ani navzájem neviděli, nás prakticky donutilo být co nejvíc přítomní a zaznamenávat, co se kolem nás právě odehrávalo.
S Marií jste během natáčení strávili tři roky. Dařilo se vám pouze nezúčastněně sledovat dění okolo vás, nebo vás některé situace nutily zasáhnout?
Nicolas: Podle mě je prakticky nemožné být nezúčastněný a v jistých aspektech je to otázka morálních a etických hodnot. Pokud sledujete rodinu, která nemá na jídlo pro své děti, zasáhnete? My jsme zasáhli a ve dvou případech udělali finanční sbírku, aby se Hučkovým, ale i ostatním, trochu lépe odrazilo ze dna.
Martin: Podle mého názoru je už jenom samotná přítomnost filmaře v životě protagonistů určitou formou zásahu. Nic jako nezúčastněné pozorování podle mě neexistuje. Osobně vnímám dokumentární film jako svědectví toho, co se odehrálo mezi tvůrci a protagonisty během natáčení. To samo o sobě vypovídá o mnohém – o postojích, které filmaři vůči protagonistům zaujali, jaký vztah mezi sebou měli i jaká atmosféra vládla na natáčení. Podle mě je tedy lepší si být vědom toho, že svojí přítomností jako filmař vždycky zasahuji do života ostatních, a neustále se vystavovat kritické sebereflexi, co ten můj zásah ve finále způsobuje.
Je prakticky nemožné být nezúčastněný a v jistých aspektech je to otázka morálních a etických hodnot. Pokud sledujete rodinu, která nemá na jídlo pro své děti, zasáhnete?
Dokument otevírá i téma obchodu s chudobou. Zajímali jste se o toto téma již dříve, nebo to šlo ruku v ruce s natáčením? Jak konkrétně se obchod s chudobou dotkl rodiny Marie Hučkové?
Martin: Naším cílem nebylo rozkrývat „kauzu“ mezi městem a romskou komunitou. Takže téma obchodu s chudobou se do filmu dostává do takové míry, do jaké se týká životů protagonistů. A to samozřejmě hodně – především tím, jak těžké je pro Romy získat pronájem, a když už se to povede, tak tím, že platí velice vysoký nájem. Domov, jako místo, od kterého se odvíjí veškerý rodinný život, je tak v kontextu romské komunity něčím o dost méně dostupným, než jsme v rámci majoritní společnosti zvyklí. A tímto směrem bych i řekl, že se odvíjí životní cesty a rozhodnutí našich protagonistů – usilovně se snaží budovat domov, pevné místo, kde jim bude dobře, o což vzápětí snadno a rychle přicházejí a uchylují se jinam to budovat znovu.
Nicolas: Obchod s chudobou jde ruku v ruce s diskriminací a rasismem. Je to obrovské téma, které by si zasloužilo samotné zpracování. Hodně romských rodin bydlí v naprosto otřesných ubytovacích prostorách, které nejsou mnohdy ani k bydlení určené. Město pak třeba disponuje sociálními byty, které jsou ale často příliš malé, a tak je ani ze zákona nemohou nabídnout rodině s dětmi. Byt pak spíše připadne člověku, který jde třeba z výkonu trestu.
Když jste se dozvěděli, že se Marie s manželem rozhodli přenechat svůj dům a sami se odstěhovat, překvapilo vás to?
Nicolas: Překvapila nás rychlost, s jakou to udělali. Hučkovi byli již ke konci velmi vysílení. Starali se o všechno a prakticky o všechny. Problémy ostatních tak padaly na jejich bedra a oni se museli rozhodnout a postarat se hlavně o svoji rodinu.
Mělo jejich společné bydlení v domě nějaká pravidla?
Nicolas: Bydlení v domě spíš představovalo táborový režim. Každá rodina se starala o sebe, ale ve spoustě případů spadla starost na Marii s Enricem. Marie tak vydávala třeba i 15 porcí k obědu.
Nastala u Marie někdy situace, že by vůbec zvažovala, že své rodině nepomůže?
Nicolas: Tohle se Marii stát nemůže. Ona vždycky pomůže. Byli jsme svědky toho, že pozvala úplně cizího kluka bez domova v našem věku k sobě domů a pohostila ho obědem, u toho si s ním povídala a snažila se mu poradit. Tehdy jsem se sám před sebou zastyděl, že nejsem něčeho takového schopný.
Byli jsme svědky toho, že pozvala úplně cizího kluka bez domova a pohostila ho obědem. Tehdy jsem se sám před sebou zastyděl, že nejsem něčeho takového schopný.
Dokument je natočený, i když nakonec možná trochu jinak, než jste si na začátku plánovali. Jaké poslání a myšlenku chcete předat divákům?
Nicolas: Bohužel stále žijeme ve společnosti, která je plná předsudků a často je vedena politikou strachu. To má vliv na nás všechny bez rozdílu. I já sám sebe musím neustále konfrontovat se stereotypním myšlením. Film nám nabízí pohled na různé podoby lásky, a ačkoliv to zní jako klišé, je to podle mě to nejlepší, co každý z nás můžeme světu nabídnout.
Byla to vaše první zkušenost s časosběrným formátem? Co vám tento způsob natáčení přinesl/přináší?
Nicolas: Pro mě je to i první zkušenost s takhle velkým projektem. Určitě vám to nabídne větší rozsah pozorování, ale je to dvojsečná zbraň. Musíte hodně krátit a spousty zajímavých témat i opustit, protože film by pak nebyl kompaktní. Tady se ukázaly zkušenosti Martina i střihače Matěje Berana jako naprosto zásadní.
Martin: Myslím si, že časosběr je jedna z nejsilnějších a nejdůležitějších forem dokumentárního filmu. Žádné jiné médium nedokáže tak přirozeně zaznamenávat proměnu lidí v čase. V případě Dajori jsme sledovali proměnu dětí v Mariině pěstounské péči. Zatímco Anabel se během filmu rozmluví, Samuel vstupuje do puberty. Právě díky nim, proměně, kterou ve filmu projdou, můžeme film nazývat časosběrem, i když jsme ho natáčeli „jenom“ tři roky. Takže časosběrný formát mě dost okouzlil a rád se k němu v budoucnu vrátím znovu.
Už dokument viděli Marie s manželem? Jaké byly jejich reakce?
Martin: Marii, Enricovi a jejich dětem jsme film pustili ještě před dokončením, aby měli možnost ovlivnit finální výsledek. Jejich reakce byla velice pozitivní. Pouštěli jsme si film u nich v obýváku a společně slzeli nad tím, jakou cestu za poslední tři roky rodina ušla.
Dokument nese název „Dajori“, což v romštině znamená „matka“. Je to slovo, které podle vás vystihuje Marii tak, jak jste ji měli možnost za tři roky kontaktu poznat?
Martin: Určitě ano. A nejde jenom o Marii. Téma mateřství je ve filmu přítomné z více úhlů pohledu. Obě děti, kterých se ve filmu ujímá Marie jako pěstounka, jsou obklopeny třemi ženami. Jednak je to jejich biologická matka Iveta, následně pěstounka Marie a potom i Mariina kamarádka z Prahy Renata, která vystudovala sociální práci a má tendenci Marii dávat dobře míněné rady o tom, jak má děti vychovávat. Dynamika mezi těmito třemi postavami místy výrazně posouvá děj kupředu. I když se většinou snaží jedna druhé vzájemně naslouchat, místy mezi nimi dochází k nedorozuměním. A pak je to příběh samotných dětí v pěstounské péči, kde je téma mateřství zcela zásadní. Jedna matka jim často mizí ze života, s tou druhou si na sebe zvykají.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
