Na cestě se objevuje tolik překážek či neprůchodných ploch, že odrazuje i pouhá představa takové procházky. Zcela jsme si zvykli na naše sídla, rekreační plochy a další místa, kde nám v pohybu skoro nic nebrání, a ty propojujeme pavučinou stezek, cest a silnic, kudy se řítíme s minimálním odporem.
Naší krajinou se však pohybuje celá řada jiných organizmů, které podobně jako my musejí zdolávat spoustu různých překážek. Některé tu byly odjakživa, jiné jim do cesty velmi rychle stavíme my. Někdy je lze obejít, jindy s obtížemi překonat, ale mnoho z nich je zcela neprostupných. Není proto divu, že i většina živočišných druhů (zvláště těch s vysokými prostorovými nebo migračními nároky) vnímá naši krajinu jako soustavu ostrovů. Celá krajina je totiž doslova rozkrájena hustou sítí téměř neprostupných bariér – v takovém případě mluvíme o tzv. antropogenní fragmentaci krajiny. Její míru můžeme popisovat pomocí zavedených ukazatelů, tzv. metrik, které můžeme vyjádřit i mapově.
V kulturní krajině střední Evropy tak můžeme rozlišit dvojí souostroví: jednak mozaiku přírodních či přírodě blízkých habitatů, propojených třeba liniovou vegetací – té říkejme zelená síť. Pak tu máme místa a plochy obydlené a intenzivně využívané člověkem – sídla, skladová a obchodní centra, průmyslové zóny či rekreační areály, které propojujeme pavučinou komunikací. Tuhle soustavu nazývejme šedou sítí. Obě sítě mají sice charakter souostroví propojených mosty, ale zatímco u té šedé její velikost a počet propojení neustále roste, zelená síť na řadě míst přestává být sítí a rychle se mění na soustavu izolovaných ostrůvků. S rostoucím počtem bariér, jež v krajině vytváříme, se pak navíc snižuje jejich velikost a rostou vzdálenosti, které mezi nimi musí živočichové překonávat.
Celá krajina je doslova rozkrájena hustou sítí téměř neprostupných bariér.
Zkusme si pro názornost ilustrovat fungování krajinné mozaiky na příkladu lesního druhu s velkými teritoriálními nároky – rysa ostrovida. Ten se u nás ve větších počtech trvale vyskytuje jen v Beskydech a na Šumavě, ale jeho stopy či jiné pobytové znaky dnes můžeme nalézt i v mnoha dalších oblastech. Jeho domovem jsou lesy, především ty bohatě strukturované v pestrém reliéfu s různými skalními výchozy.
Z oblastí trvalého výskytu se mladí jedinci často vydávají hledat nová teritoria. Na takovou cestu se před lety vydal i rys Benjamin a jeho příběh byl díky telemetrickému sledování detailně popsán. Vydal se z rodné Šumavy přes Český les do vnitrozemí, až se ocitl v Brdech. Odtud se snažil zřejmě dostat dál na Křivoklátsko, ale nedokázal překonat dálnici D5. Podobně se mu vedlo i na strakonické rychlostní komunikaci, proto se ocitl uvězněn mezi nimi právě v prostoru Brd. Cestou ze Šumavy musel ovšem překonat množství dalších překážek – obcházel lidská sídla a oplocené pastevní areály, přecházel frekventované silnice a železnice, hledal potravu ve smrkových plantážích téměř bez života a překonával polopouště orné půdy.
Každá taková cesta migrujícího jedince může být nadmíru dobrodružná, ba dokonce přímo nebezpečná. To jasně dokládají statistiky živočichů usmrcených na silnicích – jde řádově o statisíce jedinců všech možných druhů. Všichni jsme již jistě někdy viděli sražené lišky, zajíce či ptáky nebo alespoň slyšeli o případech přejetých vlků či usmrcených losů. Míru problému a jeho geografické rozložení pěkně ilustruje aplikace www.srazenazver.cz. Když k tomu připočteme obrovské počty dalších druhů hynoucích na intenzivně využívané zemědělské půdě nebo třeba tisíce ptáků usmrcených na sloupech elektrického vedení, zjistíme, že běžná kulturní krajina, která nás obklopuje, není ani zdaleka idylickým místem k životu, jak by se možná z okénka auta mohlo zdát.
Mnohem spíše je souostrovím větších či menších plošek vhodných pro život, které obklopuje často čím dál nepříznivější okolí, a leckdy je od sebe izolují vysloveně neprostupné bariéry. Aby tato zelená soustava zůstala alespoň minimálně propojená a dokázala tak uspokojit základní požadavky migrujících organizmů, musíme její propojení chránit – např. pomocí navržených koridorů nebo tzv. zelené infrastruktury. Jinak bychom mohli být svědky jejího postupného zániku, kdy by se ostrovy života doslova utopily v šedém oceánu naší lidské sítě.
Článek vznikl ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy. RNDr. Dušan Romportl, Ph.D. působí na katedře fyzické geografie a geoekologie PřF UK.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
