Soupeření dvou měst
Mně se v Hradci i v Pardubicích prodává dobře. Za prvé, v Hradci Králové jsme jen dva prodejci, v Pardubicích jsem jen já. Pondělky, středy a pátky jsem v Hradci, úterky a čtvrtky zase v Pardubicích. Nedá se říct, že to někde jde líp, spíš se to střídá. Ale taky si užívám, že můžu mezi oběma městy přejíždět a nejsem jen na jednom místě. Naštěstí jsem bejvalej Pražák, takže jsou pro mě obě města pěkná a to soupeření vnímám jen malinko. A to hlavně v hokeji.
Když jsem ještě bydlel v Praze, odkud pocházím, tak jsem závodně hokej hrál. Za dopravní podniky. Začal jsem, když mi bylo sedm let, a hrál jsem až do devatenácti. Ale nebyl jsem moc dobrej, spíš průměrnej. Pět let jsem byl brankář, pak obránce. K hokeji mě přivedl kamarád, protože jsme se už na škole štengrovali, že chceme dělat nějaký sport. Já říkal, že mě ale fotbal vůbec nebaví, tak on vymyslel, že můžeme hrát hokej. Já na to řekl, že to je dobrej nápad. Ale hned jsme začali přemýšlet, kde na to vezmeme peníze, protože jsme si už tenkrát uvědomovali, že to stojí majlant.
Klukům na druhý straně trvalo deset minut, než si všimli, že jsem spadnul.
Tak jsme to doma oznámili rodičům a oni s tím byli v pohodě a řekli jo. Tatínek dělal v Pražských službách, tak ho napadlo, že bych mohl hrát za ty podniky. Bruslit jsem se naučil asi za dva měsíce a ze začátku mi to nešlo, ale hokej byl nádhernej. V první řadě to byl sport a ten člověk potřebuje, aby se mohl hýbat. Když jsem pak postoupil z přípravky do mladších žáků, tak jsme začali hrát i zápasy, ale hlavně jsme jezdili na týden na letní soustředění. A to bylo úplně perfektní. Jezdili jsme do Ústí nad Labem.
Škola, trénink, sběrna
Když mi bylo třináct, tak mi umřela maminka a bylo těžší za to platit. Musel jsem tátovi pomoct a začal chodit na brigády. Dobře si pamatuju, co jsem dělal. Dělal jsem u nás v Libni ve sběrnách, to už dneska dávno neexistuje. Pomáhal jsem lisařovi s papírem a tak dále. Chodil jsem do školy, pak byl trénink, a když nebyl trénink, tak byla sběrna. Pak jsem v sedmnácti začal jezdit na trampy, seznámil jsem se s partou z Hradce Králové a najednou na ten hokej nebyl čas. Tak jsem v těch devatenácti skončil. Navíc jsem nebyl tak dobrej, abych mohl vstoupit do nějaké ligy, a ty nízké soutěže už jsem hrát nechtěl, to bylo o ničem. Tak jsem s tím seknul. Naštěstí se mi vyhýbaly úrazy, ten jeden velkej se mi stal až v práci.
Po základce jsem šel na učňák a vyučil jsem se pokrývačem. Dokonce jsem si pak i dodělal střední školu a odmaturoval jsem. Pak jsem získal ještě jeden výuční list, a to na klempíře. Když jsem se doučil, nastoupil jsem do firmy, která opravuje střechy. V roce 2006 takhle v listopadu napadl sníh, a jak bylo sluníčko, tak nebylo vidět, jak je to namrzlý. Kluci z druhý strany střechy volaj, hele, nemáme ohýbačky. Tak jsem jim je chtěl hodit, provlík jsem si lano osmičkou a vůbec jsem si nevyzkoušel, že to klouže a… bum. Klukům na druhý straně trvalo deset minut, než si všimli, že jsem spadnul. Bylo to dvanáct metrů.
O mně beze mě
V kómatu jsem byl měsíc a nevědělo se, jestli půjdu do kytek, nebo ne. Pak jsem se probral. Pamatuju si, jak chci říct ‚kde to jsem‘, ale řekl jsem jen ‚chrhrhlel‘, protože jsem nemohl mluvit. Šla mi krev do mozku, měl jsem rozdrcenou kyčel a měl jsem otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Tohle celý se stalo ve Špindlerově Mlýně, nejdřív mě odvezli do nemocnice ve Vrchlabí, pak jsem byl letecky přepraven do Hradce Králové a odtamtud jsem odjel přímo do lázní. Trvalo to až do února. Byl jsem pěkně zřízenej. Takže bych dneska sice na střechu asi vylezl, ale vydržel bych tam maximálně pár minut.
Ne že bych byl na špatným místě, ale určitě si chci ještě život zlepšit.
Po té nehodě se se mnou taky rozvedla manželka. Přišlo to zničehonic a bylo to o mně beze mě… Bylo to hodně špatný období a vlastně můžu říct, že tak nějak trvá doteď. Ne že bych byl na špatným místě, ale určitě si chci ještě život zlepšit. Ale i když se mi staly takovýhle věci, pořád ve mně zůstává víra, asi i chodím víc do kostela.
Po tom úrazu mě dali dohromady moji kamarádi z vojenské party, pomáhali mi se znovu učit chodit a dneska chodím jen díky nim. Znám se s nimi už od svých osmnácti let. Poznali jsme se na jednom zámku, kam jsem se jel podívat a oni tam dělali rekonstrukci nějaké bitvy. Mně se to moc líbilo, tak jsme se dali do řeči a já se zeptal, jestli to můžu dělat s nimi. Od té doby s nima jezdím pořád, děláme rekonstrukce starých bitev. Ale protože jsem zraněnej, tak chodím jen na pár bitev do roka. Jsou to moc krásný bitvy, ve kterých mám pár úkolů a pěkné role. Mám dokonce různé uniformy a repliky pušek. Dělám bitvy z mé oblíbené historické doby, a to z období od roku 1750 do roku 1945. Historie je můj obrovský koníček, taky o ní hodně čtu. K tomu zájmu mě přivedla maminka.
Umřela, když mi bylo třináct let. Celkem jsme byli tři sourozenci. Ale musím říct, že díky tomu, jak mě máma vychovala, jsem to asi zvládnul líp. Udělala ze mě samostatného člověka. Už v deseti letech jsem byl schopnej jet sám vlakem, protože mě máma brala na různý výlety. Z Prahy jsme jezdili všemi možnými směry, a to mě přivedlo k té historii, protože jsme navštěvovali hrady a zámky.
Dar od Pánaboha
Nový Prostor jsem znal už z Prahy. V roce 2010, to byl ještě táta naživu, jsem u něj bydlel. Ale moc to nešlo, protože tam bydlela ještě moje ségra s manželem a jejich dítětem. Tak jsem šel. Našel jsem si azyl v Holešovicích, ale když jsem to tam viděl, tak jsem se sbalil a odjel do Hradce Králové. Tam jsem byl nejdřív pět let na azylu, pak v náhradním bytě a pak jsem se dostal do Harmonie. To je barák s garsonkama pro lidi, kteří jsou postižení nebo hodně staří. Sice je to hodně malinké bydlení, ale já jsem tak vděčnej, že ho mám! Jsem na to hrdej, to byl dar od Pánaboha.
Když je nové číslo, celé si ho přečtu a ručně si udělám výpisky, abych věděl, co prodávám.
Od toho úrazu se nemůžu skoro hýbat a to mě hodně znevýhodňuje, když hledám jinou práci. Tak jsem strašně rád, že můžu být u Nového Prostoru. Když je nové číslo, celé si ho přečtu a ručně si udělám výpisky na papír, aby lidi věděli, o čem si tam můžou číst, a já abych věděl, co prodávám. Jsem aktivní, hodně u toho mluvím, nedokážu si představit, že bych mlčel! Vždycky slušně pozdravím a dodržuju těch sedm pravidel, které v Novém Prostoru máme. Když jsem ještě bydlel v Praze, tak jsem potkával v ulicích kameloty, kteří prodávali Večerní Prahu. A já jsem teď jako jeden z nich.
Za tu dobu, co jsem u Nového Prostoru, jsem si vypracoval síť stálých zákazníků a taky zákazníků, které zajímá, co o tom čísle vyprávím. Určitě by se dalo říct, že jsou někteří moji zákaznici moji kamarádi. Ale pořád si ode mě kupují časopis. Já jsem Novému Prostoru vděčnej za to, že jsem se díky prodeji krásně rozmluvil, protože jsem musel při prodeji komunikovat. Navíc jsem díky němu poznal různý lidi a získal úplně špičková přátelství. A taky musím všem zákazníkům poděkovat za tyhle perfektní boty, které jsem dostal z Bonus klubu. Moc děkuju všem, kdo tam poslali peníze. Strašně si jich vážím, jsou vynikající! A navíc jsou to české boty.
Do Prahy už se asi vrátit nechci, já mám totiž jeden takový velký sen. Chtěl bych bydlet na pevnosti Josefov. Mám tam vyhlídnutý dva domy ve zbytku hradecký brány, v jednom bych chtěl bydlet a v tom druhým mít muzeum vojenský historie a kavárnu s hospůdkou. Mám projekt, byl jsem s tím i na radnici, tam se jim to líbí. Jedinej problém jsou – jako vždycky – peníze. Nevíte o někom, kdo by půjčil invalidovi dvanáct milionů?!
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete online či poštou přímo do své schránky!
