NP č.606 > Prodejci NPPravou brusli si musím obout vždycky první
Prodejkyně Broňa versus Martina Sáblíkovátext: Alžběta Ruschková, foto: Eliška Krátká

Se sedminásobnou olympijskou medailistkou Martinou Sáblíkovou se prodejkyně Broňa potkala v kanceláři jednoho z prosklených pankráckých věžáků. Nad kávou a s krásným výhledem na Prahu si povídaly o rychlobruslení, konci kariéry, ale třeba také o oblíbené zmrzlině.

Broňa: Dobrý den, Martino.

Martina: Dobrý den. Těší mě.

 

Broňa: Viděla jsem s vámi v poslední době několik rozhovorů, často mluvíte s novináři. Je vůbec možné vám položit nějakou otázku, kterou vám ještě nikdy nikdo nepoložil?

Martina: To nevím, to byste mi nejdřív musela nějakou takovou položit. (smích) Vždycky mě nejvíc zarazí otázky od malých dětí, protože se ptají na úplně jiné věci než dospělí. Třeba jakou mám nejradši zmrzlinu nebo co byla moje nejoblíbenější hračka, když jsem byla malá. To jsou otázky, na které nejsem zvyklá, člověk se pak musí opravdu zamyslet. Jsem sice milovník zmrzliny, ale musela jsem v tu chvíli přemýšlet, která je vlastně moje nejoblíbenější.

 

Broňa: A která? (smích)

Martina: No to se asi mění podle chutě. (smích) Ale nikdy nepohrdnu klasickým Míšou.

 

Broňa: Martino, závodíte už téměř 22 let, jak jste se k rychlobruslení vlastně dostala? Pokud dobře vím, tak jste původně začala s úplně jiným sportem – basketbalem.

Martina: S rychlobruslením jsem začínala, když mi bylo 11 let. Celé to vzniklo díky náhodnému setkání mé mamky a trenéra, s jehož přítelkyní se mamka kamarádila. Ze začátku to bylo náročné. Hrávala jsem basketbal, stejně jako můj táta, a tři roky jsem dělala paralelně oba dva sporty. Ale pak už to nešlo, tak jsem přešla jen na rychlobruslení.

 

Broňa: Kde a jak jste tehdy trénovala, když tu rychlobruslení nemělo příliš dobré zázemí?

Martina: Ze začátku jsme jezdili na kolečkových bruslích. Navíc před těmi dvaceti lety také ještě v zimě docela mrzlo, takže jsme mohli trénovat na rybníku. (smích) A občas jsme vyjeli na nějaké méně finančně náročné dráhy do zahraničí.

 

Broňa: No jasně, na rybníku! A na těch kolečkových bruslích je to stejné jako na ledních?

Martina: Je to hodně podobné. Samozřejmě pro závodění je potřeba jiná technika, ale my se v rámci tréninku snažíme jezdit co nejpodobněji jako na ledě. Shoduje se to tak na 85–90 %.

 

Broňa: Slyšela jsem, že na trénink doma jste měla taky takové speciální prkno. Jak si ho máme představit?

Martina: Představte si takové laminátové dveře bez kliky a pantů, které položíte na zem. Na konce dáte zarážky, nastříkáte to nějakým prostředkem, aby to víc klouzalo, nasadíte si tlusté ponožky, nejlépe upletené od babičky (smích), a kloužete se tam a zpátky ze strany na stranu.

Před dvaceti lety ještě v zimě docela mrzlo, takže jsme mohli trénovat na rybníku.

Broňa: A tím se dá nacvičovat bruslení?

Martina: Je to určité imitační cvičení. Rozdíl je ve stabilitě, protože na bruslích máte nože, které jsou mnohem užší. Ale ten posed je prakticky totožný.

 

Broňa: Trénujete na něm ještě někdy?

Martina: Ano, když jsem delší dobu doma nebo když venku prší a nemůžu na kolečkové brusle, tak jezdím na prkně.

 

Broňa: Jen z olympiád jste si přivezla sedm medailí. Víte, kolik jich máte celkem?

Martina: Já to teda úplně nepočítám, ale letos po sezóně mi bylo řečeno, že z olympiád a mistrovství světa a Evropy jich mám 51.

 

Broňa: To je hezký! Která vám dělá největší radost? Je třeba některá z nich vybojovaná víc než ostatní?

Martina: Všechny medaile mi dělají radost, ale samozřejmě ta první olympijská, která naplnila můj sen, bude navždy nejcennější. Obecně jsou olympijské medaile vybojovanější, protože je to hodně psychicky náročné. A pak medaile, kdy jste třeba zranění a bojujete víc než obvykle.

 

Broňa: Jak se podle vás rychlobruslení za posledních dvacet let proměnilo? Musela jste nějak výrazně uzpůsobit tréninky nebo vybavení? Proměnily se i vaše konkurentky?

Martina: Ten sport se celkově změnil, dvacet let je dlouhá doba. Dříve mohl jeden závodník jezdit od pětistovky po pět kilometrů, dnes jsou specializace na sprinty a dlouhé tratě. Tréninky se tomu také přizpůsobují. Intenzita a kostra je stále stejná, intenzivněji už to snad v mém věku ani nejde (smích), ale tréninkové metody se trochu změnily. A také se samozřejmě hodně obměnilo i startovní pole, moje generace postupně odchází a přicházejí mladší sportovkyně.

 

Broňa: Prý jste musela změnit i třeba výrobce nožů na brusle a ty nové byly jinak dlouhé…

Martina: Je to tak. Po patnácti letech jsem musela přejít na jiné nože. Tehdy byla navíc moje ideální délka nožů vyprodaná, takže jsem musela začít sezónu na o centimetr delších nožích. Ono si řeknete, že je to kousek, ale při překládání bruslí jsem se kopala do nožů, při startu jsem zavadila o led a spadla. To bylo těžké. Po dvou měsících naštěstí dovyrobili mně vyhovující délku. Ale i materiál je jiný, takže si na to musíte znovu zvykat.

 

Broňa: Dá se tedy říct, že i po dvaceti letech vás v tom sportu stále něco překvapuje?

Martina: Rozhodně. Teď třeba vymýšlejí nové kombinézy. Začínala jsem v látkových, nyní jsou potažené gumou, jsou kratší a užší, my se do nich musíme nasoukat, aby to ty svaly stáhlo. A už zas plánují nějaké lepší materiály. Takže se vyvíjí nejen ten sport jako takový, ale i materiály, kombinézy, všechno se mění.

 

Broňa: Vaše jméno u nás zná prakticky každý. Býváte i po těch letech při závodech nervózní?

Martina: Jsem vždycky nervózní. Nechci zklamat lidi, nechci zklamat sama sebe, ale zároveň se těším, že můžu jet před tím publikem. Je těžké v tom balancovat, aby vás ten stres nestáhl dolů. Někdy se mi to nepovede a pak je obtížné na ten start nastoupit.

Nemůžeme mít velkou základnu rychlobruslařů, když těm dětem nenabídneme vhodné podmínky. 

Broňa: Máte třeba nějaký rituál, který vám pomáhá se dostat do pohody?

Martina: Já mám jen jeden rituál. Musím si obout prvně pravou brusli. Občas se mi stane, že to spletu, takže si musím tu levou zase sundat a obout si je znova. Je to pro mě hodně důležité, jinak by mi to asi nejelo. (smích) Zbytek je spíš o naladění kontaktu s diváky, tam ta nervozita trochu spadne.

 

Broňa: Jaká je dnes v Čechách situace pro začínající rychlobruslaře? Dá se říct, že se podmínky zlepšují, i když rychlobruslařská hala, o jejímž vystavění se dlouhodobě mluví, stále ještě nestojí?

Martina: To je právě alfa a omega všeho a jde to ruku v ruce. Ten sport není rozšířenější, protože ty děti není kde rozvíjet. V začátku se trénuje na hokejovém stadionu, ale když začnou být větší a rychlejší, už jim to nestačí. Takže se pak vybírá jen pár těch nejlepších, které můžeme vyvézt do zahraničí, protože to stojí obrovské peníze, a je to škoda. Kdyby tady byl nějaký ovál, tak by to bylo o něčem jiném. Nemůžeme mít velkou základnu rychlobruslařů, když těm dětem nenabídneme vhodné podmínky. Já osobně mám to štěstí, že za mnou stojí celá řada sponzorů a partnerů, takže můžu trénovat v zahraničí, ale pro ty další generace je to škoda.

 

Broňa: Kolik času ročně v zahraničí trávíte?

Martina: Teď je to tak sedm měsíců v roce. Vždy se vrátíme domů na jeden dva dny přebalit a pak zase jedeme. Za celou sezónu jsme doma maximálně tak 15 dnů.

 

Broňa: A co děláte, když jste doma?

Martina: Když nemusím zrovna na trénink, tak ráda čtu. A jelikož nejsem moc doma, tak věnuju veškerý čas kamarádům a rodině, protože to je pro mě nejdůležitější.

 

Broňa: Máte nějaký plán, jak dlouho byste ještě chtěla závodit? Chtěla byste jít třeba ve stopách Claudie Pechsteinové, která závodí ještě ve svých 51 letech?

Martina: Před ní klobouk dolů, to je takový extrém. Já bych chtěla pokračovat ještě do roku 2026, kvalifikovat se na příští olympijské hry. A pak s největší pravděpodobností bude konec. V té době už mi bude 39 let. Mě to na jednu stranu strašně moc baví, na druhou stranu se ten stres špatně zvládá, tělo už také není tak připravené jako ve dvaceti, objevují se různé bolístky. A navíc v životě jde taky o něco jiného.

 

Broňa: A co byste chtěla dělat pak?

Martina: To ještě nikdo neví, ani já. Tato otázka mě poslední dobou potkává hodně často, ale je těžké o tom mluvit, protože když děláte přes dvacet let nějaký sport, tak není snadné přemýšlet, co dál.

 

Broňa: Často podporujete patronstvím či jinou formou dobročinné projekty, jako je Hospic Vysočina nebo Jedličkův ústav. Vnímáte pomoc ostatním jako jednu ze svých rolí profesionálního sportovce?

Martina: Je to tak. Myslím si, že je opravdu důležité, abychom my všichni, kdo máme možnost takové projekty zpropagovat, se jim snažili pomoct. Na jednu stranu jsme obyčejní lidé, na druhou stranu ale máme obrovské možnosti v tomto směru něco udělat.

 

Broňa: Děkuju moc za rozhovor, jste opravdu moc příjemná! Ať vám to vyjde s tou olympiádou.

Martina: Děkuju moc. Snad jo, bude to náročný. Každý rok je to náročnější a náročnější, tak uvidíme. (smích)

 

 

 

Celý rozhovor naleznete přímo v časopisu. Ten si můžete také předplatit a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.


Alžběta Ruschková autor / Alžběta Ruschková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vzpomínky, co se do učebnic dějepisu nedostanou / Alžběta Ruschková > NP č.622 > Téma čísla Vypravování o dětství prožitém na venkově, zápisky neznámého dělníka nebo dopisy psané rodině a přátelům. Zdánlivě banální vzpomínky z běžného života „obyčejných“ lidí jsou mnohdy velmi cenným zdrojem informací o naší minulosti. A právě na ně se zaměřuje Databáze dějin všedního dne. Její součástí se může stát každý z nás. číst dále „Při shánění bydlení člověk čelí mnoha předsudkům“ aneb Jak se hledá domov lidem v sociální tísni / Alžběta Ruschková > NP č.621 > Socky Zlepšovat svou situaci – to je hlavním cílem prodeje Nového Prostoru. Klienti se snaží dát svůj život do pořádku a v ideálním případě i najít stabilní bydlení. Jak se ale takový „skutečný domov“ po zkušenosti s životem na ubytovně, na nocležně, či dokonce na ulici hledá? číst dále Hladovějící medvědice i švábi s mláďaty pod křídly: NEJ rodiče ze zvířecí říše / Alžběta Ruschková > NP č.619 > Téma čísla Pro některé živočichy rodičovské povinnosti končí narozením mláďat nebo nakladením vajec. I mezi zvířaty ale najdeme mnohé druhy, které se o své drahé dětičky vzorně starají – budují jim příbytky, shání potravu, chrání je před predátory a předávají jim znalosti i dovednosti potřebné pro přežití. Jaké jsou ty nejlepší a naopak nejhorší mámy a tátové zvířecí říše? číst dále Přežívat divadlem. Třeba i v pekle koncentráků… / Alžběta Ruschková > NP č.617 > Téma čísla Pro někoho pouhé rozptýlení, pro mnohé často nebezpečná snaha na chvíli zapomenout na svůj úděl a bojovat za určité hodnoty i proti psychickému zhroucení. Už mnohokrát v historii se ukázalo, že divadlo (ale i umění a fantazie obecně) může člověku přinést úlevu a povznášející pocit. A to dokonce i v tak extrémních podmínkách, jako je pobyt v koncentračním táboře. číst dále