Dokázal byste docházet do fabriky nebo někam do korporátu?
Než jsem nastoupil k meteorologům, měl jsem asi deset zaměstnání, mimo jiné jsem pracoval i ve Spolchemii ve Velvětech u Teplic. To pro mě bylo náročný, ta pravidelnost i prostředí – na směnu i zpět jsem chodil pěšky šest sedm kilometrů, abych se ponořil do volné krajiny.
Teď máte pracoviště na hranici národního parku, čas tam plyne úplně jiným tempem.
Ano, při činnostech, jako je pozorování počasí, člověk najede na rytmus přírody, nechá se unášet děním tak, jak se odehrává třeba v lese. Ocitne se na kře, která pluje nezávisle na našem štvaném světě. Ten je rychlý, hektický a z mého pohledu i nesmyslný tím, co řeší. Při pohledu na mraky nebo na hvězdy si člověk uvědomí, jak je všechno relativní, jak jsou jeho problémy nicotné a zároveň jakou má on sám neopakovatelnou cenu. Nejdůležitější je zpomalit, zvolnit. Ve společnosti nás někdo stále popohání, ale v přírodě vše kvete a uzrává ve svůj čas. To je základní věc, kterou cítím. Když taje sníh, taje pomalu, nikdo ho nežene bičem, aby tál rychleji.
Vy můžete účinky dlouhého hledění do dáli srovnávat s psychofarmaky, máte diagnostikovanou poruchu podobnou schizofrenii. Co vám osobně z porovnání příroda versus chemie vychází?
V březnu 2011 jsem byl na psychiatrii. Dali mi maximální možnou dávku prášků na spaní, ale já prostě nespal. Když je na tom člověk psychicky špatně, nemusí to vždycky znamenat nějakou chorobu. Problém může být i v duchovní rovině, a to pak žádné prášky nezaberou.
Nejdůležitější je zpomalit, zvolnit. Ve společnosti nás stále někdo popohání, ale v přírodě má vše svůj čas. Když taje sníh, taje pomalu, nikdo ho nežene bičem, aby tál rychleji.
Uklidňuje vás počasí jako takové, nebo jen některé jevy? Třeba bouřka člověka spíš rozruší, ne?
Uvedu několik příkladů: Takový déšť nebo klidný vítr, ty opravdu zklidňují. Člověk se zaposlouchá do šumění a zklidní se. Pak přijdou vichřice, to už les nešumí, ale začne praskat a syčet. Člověk vidí, jak poryvy lomcují větvemi, to už je větší drama. Často si stoupnu na střechu meteorologické stanice a vystavuju se větru, rozpažím ruce a vnímám jeho nárazy. Je to zážitek, nabíjí energií. Potom samozřejmě existuje ještě vyšší stupeň, jako je třeba krupobití. To někdy vyběhnu ven, svlíknu se do naha a tančím, řádím s bouří, řvu s ní.
Tohle všechno vás nabíjí?
Ano, všechno je to radost. Slyšet bouřku, která přijde z ticha hor – ne jako ve městě, kde je rachot pořád, ale z toho úplného ticha –, ty první hromy, to je prostě nářez. Jindy za inverzního počasí člověk vystoupá nahoru na vrcholky a dole vidí oblačné moře. Je tak klidné, člověk může sedět hodinu a jenom se dívat, jak mraky svítí jako moře, a uvědomovat si, že pod tím vším se odehrávají tisíce lidských dramat. Ale tady nahoře jen zpívá pták a hučí les, nádhera.
Ve vaší poslední knize mě zaujal popis vaší pražské meditační oázy mezi starými otočnými jízdními řády na holešovickém nádraží. Je pro vás důležité hledat si podobná místa při cestách do města?
Určitě, když přijedu do cizího města a mám čas, tak hledám oázy a zákoutí jako hřbitov nebo parčík v centru. Já si totiž nemyslím, že by tahle místa byla míň hodnotná než Šumava. Jednou jsem na Smíchově narazil na zarostlý kus nádraží a pozoroval tam pářící se motýly. Úplně jako v národním parku, člověk jen musí vytěsnit tu špínu okolo a uvidí sílu přírody.
Za inverzního počasí vystoupám na vrcholky a dole vidím oblačné moře. Je tak klidné. Člověk sedí a uvědomuje si, že pod tím vším se odehrávají tisíce lidských dramat.
Jsou si meteorologové v něčem podobní?
Mezi námi potkáte různé povahy, ale určitě to není akční zaměstnání, takže se hodí spíš pro meditativnější typy. Představte si, že máte čtyři dny mlhu a pořád zapisujete to samé jen s drobnou odchylkou teplot. To chce člověka klidného, ale zároveň nadšence, který svou práci dělá poctivě. Ono se totiž nedá dost dobře kontrolovat, jestli zprávy píšete poctivě, je ale stavovskou ctí meteorologa odvysílat vše správně, i když mu nikdo nestojí za zády. Na ten rytmus ale není každej stavěnej. Jsou lidé, kteří nastoupili a odešli za měsíc, nedávali to.
Nudili se?
Asi ano, bylo to pro ně až moc zpomalené. Navíc člověk počasí netvoří, ale nechá se jím utvářet. Když ho dění v atmosféře nezajímá, je pro něj nudná i bouřka. Já ale sleduju ty jemné nuance a je to pro mě nekonečné drama.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
