To voni vás tam takhle zpracujou. Ale víc mě ukovat nedokázali. Surovina byla moc surová. A surová je i moje teorie o sociálněvědní povaze novověku.
V podstatě je to tak, že každých padesát let přichází jedna sociální věda do veliké módy a zdá se, že něco vyřeší. Teda, nikdy nevyřeší nic, ale člověka to zahřeje, když se na něj pán s policí plnou knih za zády usměje.
Začalo to půlstoletím velké módy filozofie. To chodili po Evropě Voltairové a Smithové a věděli, co a jak. Když se na vás usměje filozof, začnou se dít věci. I hlavy můžou začít padat. Čím záhadnější úsměv vědoucího starce, s tím větší přesností je gilotina seštelována. I irský hladomor lze dobře seštelovat, aby vypadal jako přírodní zákon.
První půlka 19. století patřila historiografii. To byla doba, kdy každý potřeboval mít dějiny. Dějiny, to bylo tehdy něco jako dnes „digitalizace". Jak jste to neměli, nebo jste o tom aspoň nemluvili nahlas v salonu, byli jste nahraní. Rodily se tehdy neuvěřitelné novoty, říkáme jim většinou národy, a ty potřebovaly nezbytně nějakou prastarou historii, aby se necítily tak naze. Skutečné novoty často nechtějí být poznány jako nové, na rozdíl od přeleštěného starého harampádí, které je na trhu vždy „horkou novinkou".
V druhé půlce století páry nás přišla zachránit ekonomie. To byla doba, kdy Karel z Trevíru stavěl Hegely na nohy, a zdálo se, že když se dobře spočítá nadhodnota, máte klíč ke světu. No, neměli jste, to se ví, ale když vám přestěhují miliony lidí ke komínům, tak tomu rád věříte. Je to úlevné. A od toho sociální a humanitní vědy máme, aby nám ulevily. Aby nás pohladily a řekly: nic se neboj, apokalypsa už brzy skončí.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
