Do nového roku většina z nás vstupuje s tím, že bude(me) zas o kousek lepší. Ačkoli všichni tak nějak přirozeně víme, že přeměnou čísel se my ani svět okolo nás zázračně nezmění. To ale rozhodně to není důvod k zoufání. Rok 2018 mě naučil, že ty největší věci se dějí teď. Skládají se z mozaiky tisíce malých, každodenních změn a pokroků, které sice nemusí být vidět (hned), o to hodnotnější pak nesou výsledky. Jsou stabilní a jen tak je něco nerozmetá. Dějí se postupně, nikdy ne najednou. A hlavně – vždycky vycházejí zevnitř.
Síla všednosti
Celý můj předešlý rok se nesl v duchu této filozofie. Možná i proto byl jedním z nejzlomovějších roků, které jsem dosud prožila. Přestala jsem se soustředit na cíl, tvořit si v hlavě velké a obtížně splnitelné vize. Místo toho jsem se zaměřila na čistou radost a spontaneitu procesu. Na zdánlivou všednost a běžnost, ve které jsem pro svůj život i tvorbu našla tu největší sílu. Výsledkem toho je nejenom knižní projekt Mia má knihu, ale také Terapie slovem, která spočívá v jednoslovných, ručně psaných poselstvích pro náhodné lidi ukrytých na náhodných místech ve veřejném prostoru. Často vzpomínám na Sokrata, který chodil po athénském náměstí a ptal se lidí jednoduchým způsobem na to, co je to láska, svoboda nebo pravda, a tak v nich probouzel tu nejpřirozenější moudrost. Tu, kterou nosíme všichni hluboko v sobě a k tomu, abychom ji našli, stačí jen jedno jediné, obyčejné slovo.
Nepřestávejme žasnout
Štěstí totiž podle mě spočívá v tom, nepřestat žasnout, a to nejenom nad věcmi novými, ale především nad těmi, které důvěrně známe, v umění žasnout nad maličkostmi a nad tím, co se na první pohled jeví jako běžné a samozřejmé, nad tím, co pro svou ‚obyčejnost' běžně přehlížíme. Zkoumat takové věci ze stovky různých úhlů je nekonečně zábavné. Dnes je Terapii slovem věnovaná má první výstava a lidé ji mohou nosit na tričkách. „A přitom taková blbost," říká Simona Stašová v Pelíškách. Je to moje nejoblíbenější část filmu. Díky realizaci svých projektů jsem si uvědomila, že velké věci tvoří ty nejmenší a že k tomu, abychom mohli měnit svět kolem sebe k lepšímu, nepotřebujeme prakticky vůbec nic.
Krůček po krůčku
Věřím, že když člověk tvoří z čisté radosti, nežene se za velkými cíli a dělá každý den malé krůčky k tomu, aby ze sebe vydal to nejlepší, všechno začne přicházet automaticky a spontánně. A proto nepřestávejme žasnout. Překonávejme sami sebe. Dělejme to, co milujeme. Buďme v tom osobití a výrazní. Zkoušejme a experimentujme. Mějme na paměti, že fantazii se meze nekladou. Dlouze o tom nepřemýšlejme. Zdokonalujme se. Vzdělávejme se. Buďme otevření výzvám. A hlavně se nebojme. Je to ta nejsvobodnější, nejsmysluplnější a nejdobrodružnější cesta k tomu, aby pro nás byl (nejenom) rok 2019 tím nejlepším, co nás čeká.
