NP č.530 > PříběhKrásná geometrieLibor Hruška

Ikonické geometrické kompozice Zdeňka Sýkory mizejí z veřejného prostoru. Jeho žena Lenka neúnavně bojuje za jejich záchranu.

Den, kdy se poprvé zatoulala k větracím komínům Letenského tunelu, si výtvarnice a historička umění Lenka Sýkorová pamatuje dodnes. S partou umělců se přes Letnou vracela z plesu a vertikální černobílá mozaika se před ní vynořila z mlhy. „V první chvíli jsem vůbec nechápala, co by to mohlo být, vypadalo to jako obrovská černobílá věž. Neměla jsem tušení, že taková realizace existuje, a navíc že jejím autorem je náš profesor. Zasáhlo mě to a vždycky si na ten okamžik vzpomenu," vypráví rodačka z Plzně Sýkorová. Psal se rok 1978, o pět let později se za svého učitele výtvarné výchovy z Filozofické fakulty vdala.


Oním pedagogem byl malíř Zdeněk Sýkora (1920–2011), který u nás v šedesátých letech jako první začal při tvorbě využívat počítač. Jeho plátna se dnes na aukcích prodávají za miliony, černobílé geometrické mozaiky a další díla ve veřejném prostoru ale paradoxně chátrají nebo z něj zcela mizí. Právě boji za jejich rehabilitaci Sýkorová po smrti svého manžela věnuje většinu energie. Ikonické letenské komíny jsou v bezpečí, už v roce 2003 byly prohlášeny za kulturní památku, horší je ale situace ve městech na severu, odkud měl Sýkora v šedesátých a sedmdesátých letech nejvíc zakázek. Jeho ženu mrzí hlavně necitlivá rekonstrukce koupaliště litvínovského Koldomu, při níž byly Sýkorovy geometrické obrazce na budově šaten přetřeny na bílo. „Byl to jeden z úžasných příkladů, jak může vypadat naprosté souznění architektury s výtvarným dílem, a také typický příklad stavby z konce padesátých let, ve které ještě doznívaly funkcionalistické principy. Šatny teď úplně zmizí a na jejich místě vyroste nový bazén. Pokusy integrovat Sýkorovy panely do této nové architektury však ztroskotaly. Ukazuje se, že některé věci jsou nepřenosné a nelze je mechanicky spojovat s architekturou, pro kterou nebyly určeny," říká Sýkorová.


Téměř každá ze Sýkorových realizací ve veřejném prostoru má svůj smutný příběh – sgrafito v lounském hotelu Union pohřbil sádrokarton, černobílý chodník v Litvínově chátrá, geometrická opona lounského divadla skončila při rekonstrukci ve sběrných surovinách a mozaiková stěna v Praze v Jindřišské je dnes v rámci asijské nudlárny rozříznutá vedví patrem. „Očekávala bych úctu, vstřícnost a spolupráci, při ztrátě opony také omluvu a pokoru, setkávám se spíš s neinformovaností, tradiční českou závistí, neúctou, leckdy i ignorancí," mrzí Sýkorovou, která s městy i soukromníky jedná z pozice dědičky autorských práv. Alespoň do Loun, kde se Sýkora narodil a tvořil, se letos jeho dílo vrátí, byť v jiné formě. Černobílou kompozici ze ztracené protipožární opony přenesli architekt Josef Pleskot a Lenka Sýkorová do horizontální polohy, na plochu piazzetty před divadlem. Říká se, že příklady táhnou. Uvidíme.


autor / Libor Hruška VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Ultimátní ghetto / Libor Hruška > NP č.491 > Téma čísla Ještě koncem raného novověku mrtví běžně sdíleli prostor se živými – bezprostředně po smrti byla těla vystavována v domech a i ve městech se pohřbívalo kolem kostelů nebo přímo v nich. číst dále Sen o české Africe / Libor Hruška > NP č.495 > Téma čísla Po 1. světové válce někteří Češi podlehli imperiálním choutkám. Co kdybychom po poraženém Německu získali Togo? Pokud se o tom mezi evropskými diplomaty kdy jednalo, tak pouze v kuloárech. Historik a spisovatel Pavel Kosatík se ale zamýšlí, jakými bychom byli koloniálními správci a jak by to ovlivnilo naše další dějiny. číst dále Příští stanice: Petržalka / Libor Hruška > NP č.498 > Téma čísla I Bratislava měla mít své metro, budovat se začalo v roce 1988, ale po pádu režimu se práce zastavily. Stopy projektu jsou dodnes k vidění na sídlišti Petržalka. „Bratislava si na svoji druhou šanci mít metro bude muset ještě dost dlouho počkat. V nejbližších 15 letech to určitě nebude,“ říká Peter Martinko, odborník na historii i současnost bratislavské hromadné dopravy. číst dále „Vůbec neradíme příchozímu do Prahy, aby s sebou psa bral.“ / Libor Hruška > NP č.527 > Téma čísla První pejskaři to ve městech neměli jednoduché. Platilo to hlavně pro chovatele takzvaných psů luxusních, jejichž chov nepřinášel žádný hospodářský užitek. Jak se Praha před půl druhým stoletím rozhodla regulovat jejich počty a kde udělali autoři filmového Švejka chybu. číst dále
celý archiv