Na některých z nich je vidět, že je Vánoce ještě neopustily. Jsou plné rodičovské lásky, cukru, pohádek a otázek, kdy už budou Velikonoce a čokoládový zajíček.
„Nějakou dobu to ještě potrvá," snažím se uklidnit situaci.
„Do oběda?" zeptá se hned jedno.
„Ano, ale rozhodně ne do toho dnešního," odpovím nejednoznačně, protože je dobré jim ta zklamání servírovat postupně.
Vůbec je dobré po Vánocích začínat se vším tak nějak pomalu. I když je pro většinu obyvatel stacionáře, o které se během roku starám, čas poměrně relativní pojem, moc dobře si uvědomují, že opět utekl jeden rok. Co všechno to pro ně znamená, netuší a netuším to přesně ani já.
Někteří z nich ve škole letos postoupí do vyšší třídy, jiní školu ukončí. Bydlí tu i tací, u kterých bych byl rád, kdyby jejich dovednosti zůstaly alespoň tam, kde jsou teď. To všechno přináší čas.
Stejně tak jsem i já zvědavý, jaký bude můj nadcházející rok. Trochu doufám, že bych taky mohl postoupit do vyšší třídy a být ve své práci lepší. Vidím na sobě spoustu rezerv. Věřím, že mé okolí jich vidí ještě daleko víc. Nebo si snad udržím aspoň to, co jsem se naučil doteď. Protože končit ještě nehodlám...
„Cos dostal pod stromeček?" zeptám se dospívajícího autisty.
„Dývídýčko Ramba..." odpoví. Patrně ho dostal od staršího bráchy. „... jedničku," dodá spěšně.
„Ty jo, ta je ještě dobrá."
„Jo, není vůbec poškrábaná."
Při téhle odpovědi mi dojde, že už zas musím volit slova, jinak se vůbec nedomluvíme. I mně by se měla servírovat práce postupně. Musím se chytat toho, co znám.
Děti to mají stejně. Postupně usedají na svá místa, berou do ruky své oblíbené hračky (knížky, dálkový ovladač, tablety, čokoláda...) a snaží se opět přivyknout si prostředí. Na první pohled by se mohlo zdát, že jen leží a flákají se, ale opak je pravdou. Adaptace je pro autistu práce jako jakákoli jiná.
„Co budeme dělat odpoledne? Půjdeme se někam projít?" zeptám se dětí naivně.
„Ne," ozve se z gauče.
„Můžeme jít třeba hledat toho velikonočního zajíčka..."
Některým se najednou zablýskne v očích.
„Bude to na dlouho?"
„Asi na čtyři měsíce," odpovím popravdě.
