Teplice jsou sudetské město, není to jednoduché místo pro život, zároveň je tady ale obrovský potenciál. Za jaký konec jste tady péči o veřejný prostor vzali?
Takovou typickou věcí, kterou děláme, je sousedská slavnost Živé Teplice. V tuhle chvíli řeším už čtvrtý ročník, který proběhne letos v červnu. V podstatě to vychází z té známé akce Zažij město jinak.
Omlouvám se, že trošku skáču, ale vy jste z Teplic? Ono je to pro to naše povídání klíčové...
Ano, narodila jsem se tady, chodila tu na gymnázium, vysokou jsem vystudovala v Plzni a Praze. Pobývala jsem chvíli v Anglii a ve Francii. Pak jsem s manželem, který je taky z Teplic, žili několik let v Praze. Před třemi lety jsme se vrátili zpátky.
Proč?
Byli jsme trošku přepracovaní, začali jsme přemýšlet o rodině a oba dva tady máme rodiče. Takže z ryze praktických důvodů. Říkali jsme si, že až budeme mít potomka, že se nám šikne jakákoli pomoc. A teď, když máme malou dceru, se to ukázalo jako naprosto správná úvaha... (rozesměje se)
Jak se Teplice proměnily za tu dobu, co jste byli ve světě?
Musím říct, že dost. A když máte díky cestování rozhled, pak na věci koukáte o dost kritičtějším okem. První rok jsme z toho byli zničení. Říkali jsme si, co jsme to udělali, a chtěli se vrátit do Prahy, jenže se stalo, že v té době vystřelily nájmy takovým způsobem, že jsme to zavrhli a zůstali v Teplicích.
když jsem tam viděla všechny ty děti pohromadě, říkala jsem si, že moje teplická doba temna definitivně skončila
Takže jste vzali město do svých rukou?
Ano, v podstatě jsme si řekli, že zkusíme sami udělat něco, aby se nám tady líp žilo. Dneska už můžu říct, že jsme tady rádi.
Co bylo prvním krokem, který jste udělali?
Byli jsme zvyklí chodit na večeře a do kina a na vernisáže a tady nebylo vůbec nic z toho. Dalo se jít jenom do čtyřky na pivo a na fotbal. Zašli jsme za kamarádem, jestli bychom v jeho klubu nemohli uspořádat nějakou akci. Hned ta první byla naprosto neúspěšná, ale byla naprosto skvělá... (směje se) Nazvali jsme ji kulturní sudetský večírek...
No tak to se nedivte, s takovým názvem...
To byla nadsázka. Ono se to možná takhle z Prahy nezdá, ale tady opravdu pořád fungují ta stigmata Sudet, nezakořeněnost, lidi si ničeho neváží, odpadky nevyhazují do kontejnerů, ale do lesa, nikdo nemá rád Němce, demonstruje se proti Romům, a když ne proti Romům, tak proti muslimům... No a já na tu první akci získala výbornou fotografickou výstavu o místních zaniklých vesnicích a o dolu Bílina. Promítal se film Schmitke a pak byly koncerty. Bylo to hezky provázaný, já z toho byla nadšená, ale přišlo asi deset lidí...
To jsou prostě začátky a ty jsou těžké.
Je to tak, kamarád, co má ten klub, se nám smál, že jsme zlatá mládež, která si sama pro sebe dělá takovýhle monstr večírek.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
