Bílý strašák
„Přijď ve středu, něco vymyslíme. Vlastně už mám nějaký nápad, ale to ti řeknu, až přijdeš.“
Byl jsem zvědavý a nic dalšího jsem si nepřipravoval. A po příchodu jsem zjistil, že nápad spočívá v tom, že bych si určitě rád namaloval nějaký větší formát, a to pokud možno akrylovými barvami. Takže první zjištění z kurzu malování je, že největší nepřítel malíře je bílý papír. Jakmile obsahuje nějakou čáru nebo šmouhu, už se s tím dá pracovat. Ale čistě bílý papír je strašák, ten můj byl navíc skoro stejně velký jako já. Už jsem si pohrával s myšlenkou, že na něj začnu jen tak namátkou čmárat a inspiraci nechám náhodě. Pak přišel spásný nápad udělat návrh titulky Nového Prostoru. A jelikož aktuální číslo bylo věnováno tématu Humor, stálo za to se toho chytit. I za cenu, že do skutečné soutěže o titulní stranu se to už nedostane, protože to vyjde až v následujícím čísle.
Výtvarná posilovna
Dejvický ateliér se nachází v malém přízemním bytě o třech místnostech. Okolo sedmé hodiny večerní se tu střídám s několika dětmi, které tak trochu nerady odcházejí domů. Nebyly na žádném kurzu, prostě si přišly něco namalovat. Tak totiž Dejvický ateliér funguje. Zájemci všech věkových kategorií (jedinou podmínkou je, že musí být samostatní, co se týká příchodů a odchodů) přijdou, zaplatí za strávený čas a malují. Paní Monika je obchází a mají-li zájem, poskytne jim tu a tam radu nebo svůj názor na dané stadium jejich obrazů. V něčem jsem se neubránil srovnání s nedalekým bubenečským fitkem, akorát místo činek, bosu, TRX a rotopedů pracujete se štětci, akryly, oleji, pastely i pastelkami. Mezi cviky probíráte s ostatními, jak jde život, a cvičitel vám občas opraví držení těla.
V něčem jsem se neubránil srovnání s nedalekým bubenečským fitkem
První den – lopocení
První podvečer namaluji ústa budoucího úsměvu, vnitřek vybarvím černě a zuby prostě nechám nepomalované. V mezičasech pokukuji po pastelovém nočním zákoutí, které vzniká pod rukama slečny kreslící vedle mě, a připadám si zase jednou velmi amatérsky. Monika nicméně pokyvuje hlavou a nechává mě mému trápení. Představoval jsem si asi, že mě na kurzu malování naučí malovat a já to pak vše zužitkuji v jednom ohromujícím uměleckém díle. Jak se ale ukáže, fáze lopotného snažení byla důležitá proto, abych byl za týden schopen nějaké rady vůbec zužitkovat. Stihnout všechno během jednoho večera je totiž nereálné. Když v ateliéru zcela osiřím, domlouvám se na další týden a vyrážím domů pokročilou nocí.
Druhý den – učení
Další malovací seance už se dá nazvat lekcí. Dozvídám se, že bílé plochy je lepší opravdu vymalovat bíle, zuby že navíc vůbec bílé nemusejí být. Namíchávám okrovou barvu, k tomu trochu bílé a černé k okrajům. Pilně míchám kašičku barvy, až mě Monika zastaví. Není účelem jednolitá barva, ale volnější směs barev, se kterou si pak mohu lépe vyhrát při nanášení na papír. Stojím před plátnem, v ruce paletu z kusu kartonu a dva štětce, třetím maluji. Začínám chápat umělecké vytržení opravdových malířů. Díky ztmavení okrajů docílím snadno plastičnosti a hloubky obrazu. Efekt je okamžitý, pro laika až magický. Zanedlouho se obraz dostává na úplně jinou úroveň, než bych po prvním večeru čekal. Ale ještě tomu něco chybí.
„Co uděláme s tím pozadím?“
„Určitě bych to nedělala tělovou barvou, to by byla nuda. Co takhle dát tam modrou?“
A už natírám a mám radost, že to je přesně ono, co tomu dodá atmosféru. Modrá. Koho by to napadlo. Takže je skoro hotovo, ale ještě ztmavit rožky, dodělat horní ret, vylepšit slzy u oka… a najednou jsem v ateliéru opět poslední a kolem mě se uklízí. Čas se štětcem v ruce utíká svým rychlejším tempem.
