Díky cenám Apollo jsem si ověřil a stále ověřuju, že je pořád hodně lidí, pro které hudba není jenom byznys, ale hlavně vášeň a láska. A to jak třeba ze strany týmu kolem Cyrila Hořánka, který akci zajištuje po technické stránce, tak sponzorů a partnerů, ale i samotných nominovaných kapel, které jsou ochotné přijet na tuhle akci, aby si nachystaly celý koncertní set-up a nakonec zahrály jenom dvě písničky. O sobě jsem se dozvěděl, že jsem schopný zorganizovat akci, která někdy připomíná spíš pytel blech. A že i když je to někdy krátce před akcí docela nervák, je lepší snažit se vidět věci v širším měřítku, nechat to plynout a nevyšilovat kvůli každé prkotině.
Asi nejvíc hrdej jsem na Apollo byl těsně po úplně prvním předávání na Nové scéně za rok 2011. Bylo to totiž podstatně složitější, než jsem si ze začátku představoval. Tehdy jsem z té euforie žil několik dní. Byly i momenty, kdy jsem si říkal, že to takhle nejde, že asi končíme. To bylo většinou vždycky, když na poslední chvíli nějaký partner odřekl spolupráci a s tím spojené peníze, bez kterých takovou akci, zvlášť když je to nekomerční a nezávislá věc, dělat nejde. Ale naštěstí se to stalo jenom párkrát. A taky to vždycky nějak dopadlo.
Jak nominace, tak vítězství v Apollo je něco, co si kapely můžou dát bez ostychu do svojí biografie a může jim to pomoct v získávání pozornosti hudebních fanoušků i klubových a festivalových promotérů. Jestli tu budou Ceny Apollo i za deset let, to nevím. Záleží na tom, jestli budou za těch deset let, ještě pro někoho relevantní alba, za která se cena udílí, nebo už definitivně získají navrch samostatné streamované skladby a klipy. Ale pevně doufám, že to tak ještě nějakou dobu zůstane, protože udělat dobré album je přece jenom těžší než natočit jednu povedenou skladbu. Myslím, že teprve na tom se opravdu ukáže, co je hudebník nebo kapela zač a jak to vlastně myslí.
