Fotit zastávky je pro mě synonymem úplné svobody času i prostoru. Když jedu delší trasu, třeba z Moravy do Čech, a nemusím spěchat, tak si jedu, jak chci, vezmu to oklikami, na křižovatkách odbočuju zcela náhodně, jedu prostě za nosem. Podívám se tak na místa, kam bych se za jiných okolností nedostal."
Honza tráví čas při cestách za focením zastávek úplně jinak, oproti běžným dnům, kdy je většina momentů v každodenním koloběhu řízena povinnostmi zvenčí.
„Stane se, že na pěknou zastávku narazím třeba každé tři čtyři kilometry, tak se cestování protáhne. Když nějakou objevím, tak zastavím, vypnu motor, vystoupím z auta a rozhlídnu se, snažím se vnímat okolí, vnímat zastávku v širší souvislosti s krajinou – ať už je to les, pole, nebo vesnice."
Po sedmi letech cestování a focení těch nejzajímavějších zastávek jich Honza nasbíral dostatečné množství, a tak mu o nich nedávno vyšla kniha, kterou David Vávra doplnil básní.
„Při bližším ohledání jsou pro mě nejzajímavější starší zastávky, mám rád ty z plechu. Materiál v detailu je popraskaný, přetíraný, různě deformovaný a to jsou opravdu nádherné struktury. A právě plechová zastávka je v určitém smyslu i intimní místo, kromě tradiční funkce čekárny se v ní například dost často schází místní omladina. A tak se po stěnách zastávek často objevují různé vrypy, nápisy, vzkazy, telefonní čísla nebo obrázky, tagy..."
Samotný výběr zastávek není nijak strukturován – lokálně, časově ani architektonicky. Soubor vzniká spontánně stejně tak, jak probíhá samotná cesta.
„Jedu si, jak chci, zastavím, kde chci, a vyfotím, kterou chci, je to vlastně taková road movie."
