Jak rušno je teď před Vánocemi v nadacích a dalších neziskovkách? Platí stále, že je konec roku z pohledu fundraisingu klíčovým obdobím?
Ano, u spousty organizací představuje období od desátého listopadu do Vánoc padesát procent příjmů, Vánoce jsou pořád kulturně pevně spojené s darováním a velkorysostí. Na druhou stranu je dnes velká konkurence, kampaní běží nepočítaně, takže je stále těžší a těžší lidi oslovit a prosadit se.
Jsme my, Češi, štědrými dárci?
Před pár lety jsem zkoušel porovnat dárcovství u nás, v Rakousku a v Německu přepočtem podle parity kupní síly a vyšlo mi, že z tohoto srovnání vycházíme skoro rovnocenně.
A jak jsme na tom ve srovnání s ostatními státy bývalého východního bloku, kde byla tradice mecenášství na dlouhá léta úplně zpřetrhána?
Z toho vycházíme ještě lépe. Dárcovství u nás v posledních pár letech roste zhruba o patnáct procent ročně, což představuje obrovský pohyb.
To nabourává stereotypy o sobeckých, do sebe uzavřených Češích.
Ano, ale nemyslím si, že by Češi byli obecně štědřejší než jiné národy, důvod může být i ten, že bývají o peníze žádáni profesionálněji. V chytrém fundraisingu máme oproti Polsku, Maďarsku nebo Slovensku náskok.
Výběr, koho podpořit, je navíc poměrně široký.
I to může být důvodem, proč darovaných peněz přibývá, ve všech oblastech už existují důvěryhodné neziskovky, takže když chce člověk pomoci koňům, může pomoci koňům, když ho bere historie, je tu Paměť národa, a třeba v sociálních službách je toho na výběr mraky.
Dobrý fundraising není jen o penězích, ale o dlouhodobých vztazích, o získávání lidí pro společnou věc
Dřív platilo, že u nás většinu peněz darovaly firmy. Jak je to nyní?
Firmy byly dlouhá léta tahounem dárcovství, ale už to přestává být pravda, změnu pozorujeme od krize. Když přijde nějaké hospodářské zakolísání, tak se to projeví hlavně ve firemním dárcovství, ale v individuálním skoro vůbec, lidi naopak mají tendenci, když se nedaří, pomáhat víc. A protože nedávají obrovské částky, mohou většinou v dárcovství pokračovat. V posledních letech je to podle našich odhadů zhruba fifty fifty, čtyři miliardy ročně chodí od firem a další čtyři od jednotlivých dárců. Letos to bude víc, kdybych si měl udělat takový předvánoční odhad, tak bych řekl, že se dostaneme někam k deseti miliardám. Ta změna kurzu je normální, když se podíváte třeba do Velké Británie, která je Mekkou dobročinnosti, tak tam osmdesát procent darů pochází od jednotlivců.
Proč vlastně lidé pomáhají?
U každého člověka je to jiné, obecně ale převažují pozitivní motivy, málokdo dar bere jako odpustek na vyčištění svědomí nebo něco, čím si udělá jméno. My jsme si dělali průzkum na šestitisícovém vzorku a dvě třetiny lidí zaškrtly jako důvod „starost a zájem". Hodně lidí dobročinnost považovalo za svou morální povinnost a přes deset procent respondentů uvedlo, že je k mecenášství vede potřeba uznání, že se darováním zařazují do určité společenské třídy, určitého elitního klubu. I tenhle motiv tam tedy může být.
Existují dnes vůbec dárci, kteří zůstanou v anonymitě, nebo člověk potřebuje i veřejné uznání?
Existují, ale nejsou to tajní dárci, neznamená to, že by jejich jména neznala ona neziskovka, jen nechtějí být nikde uváděni. Běžnější je to u věřících, křesťan by měl dávat almužnu, pomáhat tak, aby se o tom nevědělo. Jsou ale i velcí dárci, kteří prostě nechtějí, aby pak za nimi chodily další a další organizace.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
