Jak jsi, Richarde, spadl na dno?
Jako hodně mladej, bylo mi osmnáct devatenáct. Tenkrát byla tuhá totalita, dělali jsme revoltu, mysleli jsme si, že budeme jako feťáci něčím zajímaví, nebudeme chodit do práce, na všechno prostě sereme. Puberta, no. A najednou jsme se všichni probudili a zjistili, že jsme každý totálně v hajzlu. Doma tě nechtěj, jenom ty kamarádi ti zbydou. Tak co? Tak jdeš za kamarádama. Zavřou tě podruhý, potřetí, střídáš kriminál, soud, drogy, kriminál, soud, drogy...
Jak ses rozhodl z toho šílenství vymanit?
Trápil jsem se s tím vždycky, chtěl jsem přestat, několikrát jsem se léčil, chodil jsem hromadu let do Drop Inu – ráno dostaneš najíst, dáš si čaj, posedíš... Ale já tam i prodával drogy a šmelil, byl jsem jeden z nejstarších návštěvníků, každý mě znal.
najednou jsme se všichni probudili a zjistili, že jsme totálně v hajzlu...
A pak najednou, před dvěma lety, jsem přišel z basy a už jsem tak žít nechtěl, chtěl jsem jít na metadon. V Drop Inu mě navigovali na Terezu, sociální pracovnici. Tereza se mnou vytrpěla jako pes. Byl jsem idiot, několikrát jsem nepřišel na schůzku, dělal jsem jí naschvály... Naštěstí jsme se dopracovali k vyzvednutí mojí občanky a karty pojištěnce, což je při substituci nejdůležitější.
Kde je ten bod, že člověk řekne „a dost" a změní úplně životní styl?
U mě byl ten moment hlavně věk, už jsem s těma lidma nechtěl být. Vyšel jsem z vězení a cítil jsem, že už to nechci. Zjistil jsem, že ty lidi stojej úplně za hovno, jedna levá za druhou.
A jak ses dostal sem, na Přestupní stanici?
Když jsem si vyřídil doklady, přijali mě na metadon. Pak mě Tereza dovedla do Přestupní stanice, že by mi dali třeba práci. Byl jsem tu na pracovním pohovoru, s Evičkou a Janou, druhou vedoucí. Na azyláku jsem napjatě čekal, jestli se ozvou a ozvaly, že můžu přijít. Měl jsem na začátku sám obavy – mám na starosti kasu, jsem v obchodě sám, mám od všeho klíče... A takovou důvěru mi dali hned po měsíci! Evička je hodně důvěřivá. (smích) Hrozně jsem se divil tomu, že ještě chodí po světě lidi, kteří jsou takhle důvěřivý a hodní. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, jak se mám chovat, hlavně neudělat průser, to by bylo ode mě hodně trapný. Říkal jsem si, že kdybych tyhle lidi zklamal, byl bych móóc velkej idiot, tak jsem to radši vzal za dobrej konec.
Co jsi na Přestupní stanici nejvíc ocenil?
Že ti dají důvěru, ať jsi, jaký jsi, kdybys byl pirát nebo zloděj, jakýkoli magor, tak ti dají šanci. To se mi líbí nejvíc. Tady na minulost vůbec nekoukají, Evička vidí, jaký jsi člověk teď, jaký budeš příště a jak se k tomu stavíš, a to je hrozně sympatický. Jsem rád, že jsem tady. Skončil jsem po sedmi měsících pracovní poměr, ale dál jsem tu jako dobrovolník. Nic za to nemám a přihlásil jsem se sám.
A čím se tedy živíš?
Povedlo se mi ušetřit nějaký peníze, dělal jsem souběžně několik prací. Práci sháním, ale jsem okleštěnej metadonem – musím pro něj dojet mezi devátou a jednou hodinou každý všední den, třikrát tam nepřijdeš a vyhodí tě, je to hrozně nedomyšlený. Nemůžu chodit ráno do práce. Musím teda vzít třeba hlídače, úklid... Práce v Praze naštěstí je, kdo chce, tak ji najde. Postupně se snažím snižovat dávky metadonu, nesmím ale moc rychle, jinak dostanu křeče, v noci nespím... Nechci na něm být celý život, chci se ho zbavit, aby mě už neomezoval v práci.
