Bylo jasné, že udělat filmem z Jana Palacha světce by byla cesta k nudné mramorizaci hrdiny. Hloubavý Sedláček (spolu se scenáristkou Evou Kantůrkovou) se spíše filmem táží: proč on, proč ne někdo jiný a proč vůbec někdo? Zdá se, že tvůrci naznačují, že mu byl tento osud nějakým způsobem souzen. Sledujeme mladého, sympatického muže, kterého skvěle zahrál méně známý Viktor Zavadil, v nejrůznějších životních situacích. Pečuje o částečně ochrnutou přítelkyni, baví se s kamarády, naslouchá koncertu Karla Kryla, kupuje na Vánoce kapra, ba dokonce odjede po srpnové invazi, když ještě byly hranice otevřené, na brigádu do Francie. Když ale víme, jak tento příběh skončí – v tom je zvláštní síla tohoto vyprávění –, máme ten luxus vnímat, jak se v Janově životě kupí ohnivá znamení, ať se jedná o hořící gatě Laurela a Hardyho z němé grotesky v kině, či o zmínku faráře na mši, na kterou Jan dorazí, zřejmě již zčásti rozhodnutý. A pak samozřejmě časopis Reportér s fotografií vietnamského buddhistického mnicha, který se na protest proti utlačování buddhistů zapálil v lotosové pozici na rušné jihovietnamské ulici.
Protiruské nápisy záhy začínají mlčenliví, starostliví muži zamazávat barvou
Je ponecháno na divákovi, co je prvotní. Zda proroky dovede k extrémnímu činu série životních zážitků, nebo zda jim již je dáno do vínku předem a ony životní události pouze předjímají, co se stane pak. Že Sedláček a Kantůrková Palacha považují za světce svého druhu, je vcelku zjevné. Kantůrková je mimo jiné také autorkou objemné knihy o Janu Husovi, proto má k tématu blízko. Sedláček o Palachovi hovoří jako o někom, kdo viděl dál než my.
Dnes StB netřeba
A tím se dotýkáme jádra celého filmu. Není to film o invazi, vlastně dokonce ani tak o Palachovi, nýbrž o normalizaci. Samotný vpád vojsk, to byl takový zásah zvenčí, za který vlastně tolik „nemůžeme". Zato následná normalizace, to je téma z nejvnitřnějších. Skutečná husákovská normalizace je ještě za obzorem ale lidé se už normalizačně chovají. Studenty v jejich stávce pracující nepodpořili. Protiruské nápisy záhy začínají mlčenliví, starostliví muži zamazávat barvou. Podstavec sochy sv. Václava, který je bezprostředně po okupaci celý pokrytý svíčkami, je o několik dnů později zahalen tmou. Krčí se na něm jen pár svíček a u nich hlídkují estébáci a kontrolují, kdo by chtěl zapálit další.
Tato snaha přetřít skutečnost barvou a tvářit se, že se vlastně tolik nestalo, byla hlavní pohnutkou k činu filmového Palacha. Spojence pro svůj extrémní krok nenašel. Věděl, že to zůstane jen na něm. Tedy když ne on, tak to neudělá nikdo. Ostatně mezi nejbližšími ani žádnou velkou podporu najít nemohl – vztah s dívkou zrovna procházel krizí, matka (Zuzana Bydžovská) měnila názory podle potřeby a situace. Nejblíže mu byli spolužáci, ale ani těm se se svým plánem nakonec nesvěřil.
Není to film o invazi, vlastně dokonce ani tak o Palachovi, nýbrž o normalizaci
Tuto psychologickou linii udrželi Sedláček i Zavadil výborně. Problematičtější je vizuální stránka snímku. Působí podivně učesaně a vyčištěně, skoro jako bychom sledovali nějakou přespříliš dlouhou reklamu. Zdá se, že režisér je natolik zaujat jádrem tématu, že řada dalších prvků filmu (výprava, výtvarná stránka, dynamika určitých scén i celého filmu) mu protékají mezi prsty.
Pro dnešní dobu je to důležitý film. Nestojí proti nám okupanti ani všemocná strana. Normalizujeme se sami podle potřeb oligarchů, manipulátorů, tvůrců plurality „pravd". Přetíráme sami sebe, ani té StB není potřeba.
