Příběh, který zastíní tvorbu
Vyprávět příběh Julien Baker by bylo chybným, nebo minimálně neproduktivním rozhodnutím. Přestože by tak byl vyprávěný narativ chytlavý, zároveň by nutně vyzněl jako klišé žánru, či jemněji řečeno: jako mnoho jiných podobných vyprávění o mnoha jiných písničkářkách, jejichž hudební smutek se stává autentickým vyjádřením jejich nelehkého životního osudu či existence samotné. Julien Baker totiž určitě není první písničkářkou z menšího města, v jejím případě z amerického Memphisu, která se v dětství poflakovala po lokálních skateparcích, ale také každou neděli chodila do kostela, v němž ji okouzlila nejen pravidelná setkávání s vírou, ale rovněž strhující a „hluboká" gospelová hudba. Dokonce není ani první písničkářkou, která někdy brala drogy či jí život změnil první a další poslech alb Elliotta Smithe nebo Jeffa Buckleyho.
V případě Julien Baker – ženy věřící v Boha – pak lze mluvit o hudbě vyvěrající z niterně prožívané spirituality
V žádném případě ale rozhodně není první písničkářkou, která, prostřednictvím psaní smutných písní, našla tzv. sebe samu, tedy která prostřednictvím vlastní tvorby objevila osvobozující útěk ze svého osobního chaosu, tj. duševní stabilitu. Zda je první písničkářkou, která miluje latinskoamerickou beletrii nebo zaníceně čte filozofii Sørena Kierkegaarda, ještě stále ověřeno nebylo, ale rovněž také o tom lze pochybovat. Zde jde vlastně pouze o to, aby její životní příběh, který z hlediska vzorce opakuje mnoho jiných životních příběhů, v konečném důsledku nezakryl magickou sílu jejích alb, která se, minimálně v současnosti a pro současnost, jeví neopakovatelně, výjimečně a nezastupitelně. Pouze proto je vhodnější nemluvit o jejím životě, nýbrž o její hudbě samotné.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
