Proskurník je trvalka s dlouhým vřetenovitým kořenem. Rostlina může být vysoká až 180 cm. Bílé pětičetné květy jsou podobné ibišku, s nímž je rostlina příbuzná. Rostlina porostlá plstnatými chlupy k nám přišla pravděpodobně ze Středomoří. U nás se druh vyskytuje vzácně a je ohrožený. Má rád dostatečně vlhká a teplá stanoviště a vcelku ochotně prospívá v zahradách.
Co s ním v kuchyni
Proskurník je znám jako léčivka, avšak k léčebným účelům se používá kořen, o němž je řeč dále. Na kulinární dekorace se hodí jenom květy. Nemají vlastní výraznou chuť, zato výraznou „šťavnatou“ strukturu. Tu si dokážou udržet i v takovém počasí, jaké panuje letos. Korunní plátky, které mají tvar srdíčka, je třeba před použitím vytrhat z chlupatého lůžka. Stejně se dají používat květy i dalších příbuzných: všechny topolovky zvané slézové růže (Alcea) a také slézy (Malva), slézovce (Lavatera) i slézovky (Malope) a samozřejmě ty zmíněné ibišky.
Co se o něm povídá
Slizovité látky, které jsou ve slézovitých obsažené, zklidňují sliznice. Z kořenů proskurníku slazených medem se dělaly již od antiky léky proti nejrůznějším katarům dýchacích i močových cest. Na začátku 19. století se léčiva chopili cukrovinkáři, kteří med nahradili cukrem a směs trochu našlehali, aby získali větší objem. Byla to dřina vyžadující zvláštní know-how. A tak vznikly první „maršmelouny“. Bylo to v Paříži. Za pár desetiletí se receptura obohatila ještě o vaječné bílky, želatinu a škrob. Aroma dodala růžová voda. Proces mohl být snadno mechanizován. Dnes je obliba cukrovinky zřejmá, ale málokdo si asi dovede představit, že o ně škemral v jednom ze svých dopisů i markýz de Sade. V roce 1779 psal své ženě z vězení ve Vincennes, aby mu nějaké „pâte de guimauve“ poslala.
