Kousíček za starým Bohumínem najdete na dost nepravděpodobném místě – přímo uprostřed dálničního uzlu – unikátní vojenskou stavbu. Už z dálky je tak mohutná, že připomíná spíše obří ponorku, která se zasekla do dálničního náspu jako velryba vržená příbojem na břeh. Unikátnost téhle stavby není jen v jejím rozsahu, ale také v tom, že šlo o jeden z prvních pěchotních srubů celého československého opevnění, které se v průběhu roku 1936 začalo stavět v reakci na sílící válečné mručení ze sousedního hitlerovského Německa. Oficiální označení bunkru je MO-S5 Na trati (Moravská Ostrava, Srub číslo 5, krycí název Na trati) a už od roku 1999 se o něj stará bohumínský Klub vojenské historie.
Mrazivá válečná realita
Na prahu betonového monstra nás vítá Pavel Bílek, který stavbě zasvětil posledních dvacet let života. Je tu od deváté třídy základní školy, kdy mu bylo patnáct let. Dnes je mu pětatřicet a v šedivém bunkru zná každý kout a spáru. Es pětka, jak se mu zkráceně říká, zůstala velice dobře zachovaná díky několika povodním, jež zatopily spodní patro a za minulého režimu voda odradila nenechavce, kteří si běžně z okolních vojenských objektů odnášeli domů vzácné vybavení. „Třeba unikátní vzduchotechnika, kterou lidi z ostatních bunkrů rozkradli, nám tady z osmdesáti procent zůstala,“ vypráví Pavel. Právě zachovaná vzduchotechnika byla impulzem, proč se pustit do celkové rekonstrukce zrovna Es pětky Na trati. Za posledních dvacet let se tady udělalo hodně práce. Zkuste si ve fotogaleriích na webovkách (www.bunkr-bohumin.cz) porovnat fotografie ze 70. let s těmi dnešními. Detaily, s jakými jsou zrenovované všechny vnitřní prostory, berou dech a ukazují válku v opravdu mrazivé a dokumentární realitě. „Co se týče vnitřního vybavení, něco je originální, jinak děláme přesné kopie chybějících předmětů a nábytku. Máme v Bohumíně pronajatou garáž, máme svářečku a vybavení a tím se bavíme ve volném čase,“ říká Pavel. Uvnitř už prý k dokonalosti chybějí jenom detaily, ale i tak je to pro šest kolegů z Klubu vojenské historie ještě práce na roky.
Samotná betonáž trvala pouhopouhých čtrnáct dní a je tvořena více než čtyřmi tisíci kubíky betonu
Přišel Mnichov a bylo po boji
Vstupujeme dovnitř. Z třiceti letních stupňů je náhle podzimních jedenáct. „Tloušťka stropu je dva a půl metru, čelní stěny mají dva a tři čtvrtě,“ vyjmenovává Pavel, zatímco procházíme vstupními silnostěnnými dveřmi, které byly dokonce plynotěsné – po zapadnutí všech západek se kolem zárubní přitisklo i speciální kožené těsnění. Návrh celé stavby, její vnitřní uspořádání i vybavení je z dílny Čechoslováků, armáda ale mnoho věcí konzultovala s francouzskými poradci, kteří měli bohaté zkušenosti s budováním Maginotovy linie. Samotná betonáž trvala pouhopouhých čtrnáct dní a je tvořena více než čtyřmi tisíci kubíky betonu, který se míchal přímo na místě a ručně se vozil do obřích bednění. „Pokud to měl být monolit, muselo se to dělat takhle rychle,“ říká Pavel a dodává, že s betonem tu lítalo kolem dvou set chlapů.
Uvnitř měla posádka o čtyřiceti pěti mužích vydržet bez cizí pomoci dva až tři týdny nepřetržitého boje. Polovina mužstva vždy bojovala, druhá spala. Na otázku, jestli bunkr zažil ostrý boj, odpovídá Pavel trochu smutně: „Spíš ne. Přišel Mnichov a bylo po boji. Ale našli jsme pamětníka, už bohužel zemřel, který tady sloužil. Byl ročník 1915 a dělal podavače munice u kanónu. Říkal nám, že si objekt ve své aktivní službě nikdy ani neprošel celý, že bylo vše tajné a on mohl být jen u zvonu, do kterého podával tu munici při cvičných střelbách.“
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
