V pražské Grébovce jsme si udělali malý piknik, aby se holky s Richardem mohly líp seznámit a pochopit, kde jsou jeho největší herecké potenciály.
„Richarde, míváš trému?“ ptá se Lucie.
Richard se zadívá do deky a vypadá to, že tady bude nějaký problém, ale pak zvedne hlavu a k překvapení všech řekne: „Ne. Chvíli jsem přemejšlel, jestli třeba nemívám aspoň malou, ale já fakt nemívám žádnou.“ Holky na sebe spokojeně mrknou.
Richard prý zdědil smysl pro humor po své babičce, která každou chvíli pronášela různé hlášky. „Ne že by moji rodiče neměli smysl pro humor, ale neventilovali ho verbálně, zatímco babička pořád něco komentovala,“ popisuje Richard kořeny své vášně ke vtipům. „Já byl odmala takový dítko zvláštního určení, protože jsem měl rád čarodějnice, upíry a strašidla a nikdy jsem se jich nebál, mně naopak byly vždycky sympatický a měl jsem z nich hroznou srandu. To mi vydrželo celej život. Dneska, když se chci pobavit, tak si pustím horor. U ničeho se nenasměju tak, jako třeba u Vetřelce.“
Nandej to tam, Richarde!
Lucie s Kateřinou postaví Richarda před improvizovaný mikrofon, sednou si na deku před něj a vyzvou ho, aby jim předvedl, co si připravil. Kateřina má pro něj ještě jednu radu, aby mu pomohla překonat počáteční nejistotu: „Na začátku je dobrý přijít energicky, sebejistě, házej úsměvy a je úplně jedno, že to děláš poprvý v životě. Hlavně to těm lidem neřikej, protože oni to nemaj šanci poznat.“
Lucie ji doplňuje: „Žádný omluvy, žádný vytáčky, ty jseš tu od toho, abys to tam nandal!“
Richard pokyvuje, přistoupí k mikrofonu, nadechne se a Kateřina zahřmí: „Richarde, ale narovnej se u toho! A ne jenom teď tady před náma, celej život buď narovnanej!“
‚To je ono!‘ říkáme si pod vousy, když to sledujeme, tady zdaleka nejde o nějakej stand-up, tady jde o mnohem víc...
Pepíček, blondýny, papež, Zeman...
Richard se vzorně narovná a usměje se.
„Bezvadný!“ řekne Lucie, vstane a postaví se za něj. „A teď se podívej na lidi a přes celou šířku toho publika si představ velký dvojitý vé. To dvojitý véčko má pět vrcholů a během celýho vystoupení bys měl svoje pohledy do publika rozdělovat tady do těchhle pěti bodů, jasný?“ Richard kývne a řekne: „Jasný.“
Jenže Lucie je nemilosrdně přísná a vysekne další dva příkazy: „A nahlas a hodně otvírej pusu.“
Richard jí pregnantně odpoví: „Dob-ře.“
„Výborně! Takhle je to ideální. To pude!“ řekne Lucie a sedne si zpátky na deku.
Richard se potutelně usměje a spustí: „S tou mojí výslovností... Já mám totiž jeden problém, já nemám zuby. Ale na druhou stranu, víte kolik ušetřím za zubní pastu?“
Holky se rozesmějou a nadšeně vykřikují: „To je vono, Richarde, skvělý, pojď!“
A Richard se rozjede a nahazuje jeden vtip za druhým – Pepíček, blondýny, papež, Zeman, policajti... A holky se baví a tleskají a my s nima.
žádný omluvy, žádný vytáčky, ty jseš tu od toho, abys to tam nandal!
Vysmát se sám sobě
„Až budeš vyprávět ten vtip s policajtama,“ ozve se Kateřina, „bylo by dobrý zeptat se, jestli v publiku není nějakej příslušník, a když tam bude, tak můžeš říct, ať je v klidu, že to stejně nepochopí.“ Richard se rozchechtá a nahazuje svoji verzi: „Koukám, že jsou tady policisté, tak já ten vtip, co teď přijde, budu říkat hodně pomalu a budu ho několikrát opakovat...“
„Ano, skvěle!“ zvolá Lucie, „a můžeš ještě říct: on vám to váš soused kdyžtak dovysvětlí...“
Vracíme se na začátek Richardova vystoupení, protože o dobrým stand-upu prý rozhodují dvě věci: jak začnete a jak skončíte. „Chce to začít nějakou nábojnicí,“ říká Kateřina, „a nejlíp se vysmát sám sobě, to je velmi dobrá zbraň každýho humoru.“
„Já jsem třeba malá,“ navazuje Lucie, „a můj opening joke je: Dobrý večer, já jsem Lucie, jak vidíte, jsem malá a je to tím, že maminka je z Moravy a tatínek je hobit...“
„To ale není vtip,“ špičkuje Kateřina. Lucie po ní mrskne okem a dodává: „A pak třeba řeknu, že kvůli tomu mám i malý prsa.“
„To ale taky není vtip,“ nedá si pokoj Kateřina, a to už se smějeme všichni.
Pointa
Než se rozloučíme, postáváme kolem vyleženého místa na trávníku a najednou se ozve věta, ve kterou jsme strašně moc doufali. „Hele, Richarde, jseš fakt dobrej, nechtěl bys s náma někdy vystoupit?“
Richard na malou chvíli strne, snad se mu i zamží zrak, a pak řekne: „A víte, že chtěl?“
