Podobný tón jako bych slyšel při četbě nového románu Petry Hůlové Stručné dějiny hnutí (vydal Torst). Není to poprvé, kdy autorka použila princip jakési samomluvy, vnitřního monologu, který postava vede především sama se sebou. Protistrana jako by ani nebyla zapotřebí.
Jestliže postava dívky ztělesněná ve Vorlově krátkém filmu byla vykreslena jako oběť sebestředného frajírka, v románu Petry Hůlové se všem ženám dostalo za podobná příkoří mocného zadostiučinění. Představte si svět, ve kterém se hnutí MeToo (nejde prostě nepomyslet na tuto souvislost) strašlivě vymklo z rukou. Ženy sdružené v mohutné mezinárodní Hnutí si řekly, že nerovnou končetinu zlomí a narovnají po svém.
Dystopický svět blízké budoucnosti tu vysvítá postupně, prostřednictvím líčení běžných denních procedur vypravěčky Věry, která je zasloužilou pracovnicí Instituce. Pečuje o blaho svých klientů a připravuje je na jednotlivé fáze zkoušky, po jejichž absolvování je možné ústav, jenž býval dříve masokombinátem, opustit. Pravda vychází najevo po kouskách. Klienty jsou muži, kteří svým myšlením uvízli ve „starosvětě" a přežívají v nich macho pudy. Ačkoli je jim neustále namlouváno, že se vše koná pro jejich dobro, nejsou v Instituci tak úplně dobrovolně. Buď je sem napůl omámené přivezly jejich nespokojené manželky, nebo byli sebráni jako zatoulaní psi rovnou na ulici a dovezeni násilím v antonu.
Oficiálním účelem převýchovy je zbavit muže starého pohledu na ženy. Ve skutečnosti jsou z nich pomocí nejrůznějších metod vyráběni bezpohlavní jedinci s do země zadupanou sexuální apetencí. Mohou se ukájet jedině při pohledu na plakáty zralých žen s povislými tkáněmi, aby si pavlovovským reflexem osvojili, že pravá krása ženy je ta vnitřní. Vzpurnější jedince, kteří převýchovu nepochopili, čekají měsíce ve smrdutých samotkách nebo elektrošokové helmy na hlavu. Čas od času to někdo nevydrží a spáchá sebevraždu nebo se uškvaří na elektrickém ostnatém drátu nataženém kolem zařízení.
„Přemýšlím, co by mi ve světě mimo masokombinát chybělo nejvíc. A je to moc nad osudy zapřáhnutá do dobré myšlenky," říká si uspokojeně Věra.
představte si svět, ve kterém se hnutí meetoo strašlivě vymklo z rukou...
S naší zkušeností s komunismem není možné nespojit si frustrovanou, omezenou protagonistku s kádry, které přistřihovaly osudy lidí v komunistickém Československu. Podobně jako v knize Strážci občanského dobra z roku 2010 používá Hůlová trik, že příběh vypráví z pohledu těch „špatných", čímž mu dodává zvláštní, jakoby podvratný podtón. Tato (anti)feministická antiutopie funguje především na rovině jazyka. Ani ne tak ve spoře vykresleném světě, ale zejména v jazyce, v těch zvláštních, zašmodrchaných a často téměř nesrozumitelných souvětích můžeme číst veškerou hrůzu znásilněného myšlení. V podivné směsi intelektuálních pojmů (zvlášť oblíbený je „diskurs") a zupácké mluvy, v blahosklonném pohledu na internované muže, jenž je nedovede vnímat jako dospělé tvory, ale spíše jako zlobivé děti. Věra, která sama žádné děti nemá a která si ani nedokázala udržet žádného partnera, našla v této práci „vrchní bachařky" dokonalou substituci rodinného štěstí.
Podobně jako Jiří Gruša ve svém románu Mimner (Listy z Kalpadocie) ukazuje Hůlová, že násilí často začíná právě v jazyce. Ohýbáním slov se ohýbá realita. Ohýbáním reality se ohýbá člověk. Jen ve Stručných dějinách Hnutí jde spíše o to, jak jazyk ohnutou realitu reflektuje, než aby sám instrumentálně sloužil k její úpravě. Petra Hůlová se však vydala nesnadnou cestou, protože pokřivené myšlení vede k pokřivenému stylu, takže je kniha poměrně těžko stravitelná. Pokud ale přistoupíte na tento autorčin úmysl a budete číst román s určitým jazykovým a kognitivním odstupem, zjistíte s překvapením, že je to kniha nečekaně a nesmírně vtipná.
