Na druhou stranu sám provozuju hned několik denních rituálů, než se vypravím do práce – dám si kafe, přečtu si čerstvé zprávy a mail od mamky, kde se ve stručnosti píše, co se teď děje v Ordinaci.
Do stacionáře dorazím až odpoledne. Na pokojích je ticho. Ti starší jsou unavení z oběda, ti mladší zase ze školy. Když navštívím pokoj jednoho z nich, abychom naplánovali odpolední program, všimnu si, že mám s mými autisty společné i další zvyklosti.
„Hele, máš tu docela bordel," zhodnotím návštěvu. „To prádlo buď uklidíme do skříně, nebo dáme vyprat, co říkáš?"
„Není moje," oznámí mi chlapec, u kterého se kromě autismu začíná objevovat i puberta.
Pracuju s autistickými dětmi a často narážím na překvapení rodičů, když se jejich potomek dostane do puberty. Neustále řešili jen autismus, až zapomněli na dospívání. Ani se jim nedivím, sám jsem mnohdy překvapený.
„Vždyť ho máš tady podepsaný," ukazuju mu tričko s jeho jménem.
„Sakra!"
Odpoledne by rád jezdil po Praze tramvají. Rád se dívá z okýnka a ukazuje mi, kde všude s tátou už byl. A když mám možnost s ním mluvit, táta si jízdu tramvají taky nemůže
vynachválit. „Je to čas, kdy jsme si nejblíž," svěří se s lítostí v hlase.
Mezitím, co tričko letí do skříně, mě poprosí, jestli bychom nemohli jet třeba devítkou, která jede přes celou Prahu. Dvakrát nadšený nejsem, protože je Praha teď všude rozkopaná a cesta tramvají bude časově odpovídat cestě do Chorvatska.
„Tak si rychle ukliď, ať taky stihnem něco vidět, než se setmí," řeknu cestou z pokoje. Cestou zakopnu o školní tašku. Když už na sebe takhle upozornila, podívám se i do ní.
„Proč máš v tašce cibuli?" nechápu.
„Ve škole jsme vařili."
„Tak proč ta cibule není v nějakém jídle?"
„Nevím."
A i když jsem si jistý, že to ví moc dobře, mně to vlastně jako odpověď pro dnešek stačí. Protože nejen děti, ale i dospělí potřebují cítit, že svět pro ně představuje bezpečné místo. A tak se už raději na nic neptám.
