Když si vymyslíte téma paměť, vejde se vám tam všechno, na co si vzpomenete. A tak jsme si v první řadě vzpomněli, že nesmíme zapomenout na vzpomínky z dětství. Tím jsme zatížili centrální nervovou soustavu, která zakódované a uchované vzpomínky počala vybavovat. A tady pro každou paměť nastává klíčový okamžik, kvůli němuž jsme se do tohohle tématu pustili a který je na tom všem to nejzajímavější: takto vybavený paměťový otisk není NIKDY přesným zachycením prožité reality.
Ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Miroslav Vaněk nám ve výborném rozhovoru na stranách 18. a 19. potvrdil, že paměť není knihovnou, kam se v přesných tvarech ukládá náš život, ale že jde o dynamické procesy, které s nažitým materiálem neustále pracují. Na vzpomínku má vliv nejen citové rozpoložení přímo v prožívaném ději, ale i emoční nálada v okamžiku vybavení. Mluví-li pak na záznam třeba vysoký pohlavár minulého režimu, který si uvědomuje, že se jeho výpověď může stát interpretací dějin, jeho paměť začne automaticky pracovat v jeho prospěch. Věda takovou čirou smyšlenku, ke které může dojít, nazývá falešnou vzpomínkou, vznikající bez vědomí vzpomínajícího. I Miroslav Vaněk proto odmítá pojmy jako pravda a lež, když o lidské paměti říká: „Většina lidí mluví ze svého pohledu pravdivě, jen si rozhovor konstruují podle svého přesvědčení, to je ale v určité míře vlastní každému z nás."
Vrátíme-li se ke vzpomínání na vlastní dětství, nejzajímavějším obdobím je období preverbální, kdy jsme ještě neznali slova, a všechny naše vzpomínky jsou proto uložené jen v obrazech, pocitech a atmosférických obrysech. Tato doba silně ovlivňuje celý náš pozdější život a podle psychologa Martina Hofmana vyžaduje vyvolání preverbálních otisků určité usilí, nevyplavují se spontánně jako pozdější vzpomínky, ale pomocí meditace či terapií se k nim dostat lze. Někteří z nás si tak jsou schopní vybavit i okamžik vlastního porodu, což považujeme za jednu z nejsilnějších informací tohoto čísla.
Zjistili jsme, že paměť je neuchopitelná a překvapivě klouzavá záležitost, která má přímý vliv na naši přítomnost. Buď je díky ní příjemná a snesitelná, nebo svíravá a obviňující.
A na konec jedna myšlenka anglického filozofa Samuela Taylora Coleridge, která jen podtrhuje, jak silné téma budete tentokrát číst: „Osvobodíme-li paměť od řádu, času a prostoru, není to ve skutečnosti nic jiného než fantazie."
