Taky bychom neradi, aby to vyznělo jako další z pokračování lehce povýšených paternistických gest, které Češi ke Slovákům stále ještě s oblibou vysílají. Stále asi ještě máme trochu pocit, že Slováci jsou takoví ti naši mladší, lehce zpovykaní bratříčci, které máme shovívavě podporovat v tom jejich legračním snažení o vlastní zemi. Což je strašně blbý stereotyp.
Proto je třeba říci, že v případě následujících stran je slovo závist skutečně na místě. Není to závist ani nepřející, ani ironicky povýšená, ani otcovsky chlácholivá. Je to prachyobyčejný obdiv při pohledu východním směrem. Když se nás nějakých sedm na poradě snažilo dát dohromady věci, které na současném Slovensku obdivujeme, padaly nejdříve takové ty obecně známé věci. Tatry, brynza, Kiska, hezké holky a jejich švitořivá slovenština.
S tím jsme se ale nechtěli spokojit. Nechtěli jsme další propagační leták na zjevné kvality Slovenska. Šli jsme hlouběji a hlouběji a začalo to být osobní a prožité. A tehdy se právě ta původně problematická závist začala měnit v cosi kreativního. Když sejdeme z obecného na osobní, závist přestává být souborem stereotypů, ale něčím, co nás může motivovat, bavit a inspirovat. Tehdy jsme si řekli, že jsme na to přišli, na to, jak psát o krásách Slovenska a přitom nepůsobit ani profesorsky, ani nudně.
A tak vás na dalších stránkách čeká výčet dvaceti více či méně osobních zpovědí našich redaktorů a spolupracovníků. Každý podle své nátury, dle svého zájmu, každý zcela osobně o tom, čím v něm Slovensko zapaluje jakýsi vnitřní oheň obdivu a inspirace. Ano, najdete ty zde předpokládané Tatry, ale není to text z letáku cestovky. A najdete zde i řadu věcí, které naši slovenští přátelé, když jsme s nimi konzultovali náš seznam, ani sami neznali.
Protože se neumíme a nechceme brát úplně vážně, najdete tu i pár osobních přiznání k lásce k velmi bizarním věcem, na které asi sami Slováci až tak pyšní nejsou. Ale to je v pohodě. To si, bratia, tak neberte.
To je jenom takový sourozenecký škádlení...
