Když zřízenci odvádějí domnělého blázna, Japonce Ješitu, do své sanitky, pronese bezelstně něco, co překladatel interpretuje jako těžko přeložitelnou slovní hříčku: „Doslova to zní: kolik třešní, tolik višní". Jde jen o jednu z mnoha zlidovělých hlášek z tohoto filmu. Pro mnoho lidí se však z různých důvodů stala hláškou velmi důležitou.
Jedním z nich je Jan König, zakladatel sociálního podniku, který si hlášku vetkl přímo do svého názvu. „Mně tohle sranda moudro přišlo neskutečně nosné dávno předtím, než jsem o našem start-upu přemýšlel," říká k tomu König. Pokud se nad ním má vážně zamyslet, hovoří o rovnováze a o kauzalitě. Tedy o tom, že nemůžete mít jenom třešně nebo jenom višně, důležité je mít od každého trochu. A také o tom, že každá příčina má svůj následek a naopak. Raději se však hned vrátí zpět na zem: „Nelze řešit vážný věci bez humoru a na tom moudru je nejlepší, že vlastně neexistuje."
Klíč: Jídlo, spánek, pohyb, stres
Sociální podnik Kolik třešní, tolik višní je složen ze zaměstnanců, kteří si prošli nějakou formou zdravotního znevýhodnění. Najdete zde mladé lidi po mozkové mrtvici, s bipolární poruchou, nevidomého, epileptika nebo člověka s degenerativní poruchou páteře. S pomocí zážitkových workshopů ukazují zaměstnancům velkých firem, jak se vyhnout nástrahám civilizačních chorob a jak si užívat každý den. Jan König má zkušenosti jak s marketingovým poradenstvím, tak s vedením rehabilitačního centra pro mladé lidi po mozkové příhodě a své pojetí osobního rozvoje pojímá zeširoka. Za hlavní pilíře zdravějšího životního stylu považuje jídlo, práci se stresem, spánek a pohyb, včetně sezení. Důležitá je však hlavně cesta, která k žádané změně vede.
Rituály a artefakty
S nápadem na sociální podnik přišel Jan König po zkušenosti ze svého neurorehabilitačního centra. V rámci shánění financí objížděli s klienty firmy a nabízeli jim „takový antistresový zážitkový workshop". Během workshopu si lidé mohli vyzkoušet život s různými hendikepy a potom slyšeli příběh klientů po mrtvici, kteří byli třeba vysoce postavení manažeři. „Měli jsme dobré odezvy od lidí, firmy za to rády platily, ale když jsme se jich po čase zeptali, jestli se v jejich životě něco změnilo, tak málokdy. Dlouhodobě u nich k žádné změně nedošlo." Jako vystudovaný učitel se tedy zamyslel nad tím, jak lidi udržet na cestě, kterou si sami určili. A zjistil, že to nepůjde bez rituálů a artefaktů, tedy něčeho, čeho se nám v civilizovaném světě už moc nedostává. „V rámci individuální svobody jsme se o většinu rituálů a pevných artefaktů dobrovolně připravili. Chybí nám vodítka ukazující, co opravdu chceme, kdy jsme spokojení, ale třeba i jak se vyhnout chronickému stresu. A tím si k sobě pouštíme nemoci autoimunitního charakteru."
Umění naslouchat
Kolik třešní, tolik višní přichází s tím, že informací a moudrých rad již bylo vysloveno dostatek a teď je čas začít sklízet plody všeho toho moudra. Některé věci ale člověk nezvládne bez pomocné ruky, která ho tou sklizní provede. Sklízecí nástroje jsou zážitek, strukturované informace a rituály a artefakty. Nejdříve tedy pomocí silného zážitku docílí toho, aby si lidé uvědomili, co potřebují změnit. Poté jim dají k dispozici informace formou e-learningu, aby si to všechno mohli zopakovat. „A paralelně s tím musíte zařídit, aby na to měli motivaci a prostor těmi rituály a artefakty. Dáte jim tam míče na sezení, přemalujete kuchyňku, aby věděli, že tohle je to místo, kde chcete tu změnu realizovat. Rozjedete rituál meditace u kávy... těch věcí může být tisíc. A nejlepší je, že skoro vždycky si to nejlépe vymyslí ti zaměstnanci sami," doplňuje König. Umění naslouchat totiž považuje za klíčové: „Jakmile máte znalosti a zkušenosti v té oblasti, pak už potřebujete mít jen velké ucho. A ještě potřebujete vidličku, abyste ty lidi popíchnul a oni vám řekli pravdu."
