Poslouchat Björk je stále více výlučná a elitní záležitost. Ponořit se do jejích skladeb totiž znamená do značné míry se oddělit od okolního světa. Tato separace má pak dvojí podobu. Jedna se vztahuje k samotnému zážitku z poslechu: charakter skladeb islandské umělkyně je totiž natolik sugestivní a intenzivní, že posluchače, který se na dané písně napojí, „obsadí celého" a úspěšně jej odřízne od jeho okolí. Druhá popisuje vztah Björk ke zbytku soudobé hudební produkce. Toto téma pak lze shrnout následující zkratkou: nikdo dnes ani v minulosti nezněl a nezpíval jako ona.
Netvoří intelektuální stereotyp. Pátrá po absolutnu.
Přestože tvorba Björk utváří zvláštně izolovaný prostor, nebo jinými slovy vlastní svět, tak je nutné strukturu tohoto prostoru určitým způsobem rozčlenit či rozrůznit. Nejjednodušší způsob, jak něco takového provést, je načrtnout tendenci, kterou lze vysledovat, pokud procházíme všemi devíti řadovými alby islandské umělkyně. Otázka koncepčního uchopení jakékoli desky Björk pak zní: Jak moc jsou její písně písněmi a jak moc představují spíše vrstevnaté a těžko prostupné zvukové koláže? Pokud jakékoli album Björk pak osciluje někde mezi těmito póly, tak povětšinou platí, že čím novější je konkrétní kolekce, tím hůře zařaditelné formy vlastně nabízí.
Zároveň ale platí, že styl Björk samoúčelně nenaplňuje stereotyp „intelektuální" umělkyně. Její tvorba se nevyvíjí tak, aby byla schválně méně a méně přístupná. Islandská umělkyně se spíše pokouší na každém svém dalším albu zase o trochu více rozpracovat ty prvky své estetiky, které jsou pouze její vlastní, které nikde jinde neuslyšíte. Důsledkem toho je, že z jejích skladeb se postupně vypařují chytlavé motivy, které jsou stále více překrývány vrstvami zvukového pátrání po absolutnu.
Neukončená cesta. Proces neustálého sebeobnovování.
Její nejnovější album se pak jmenuje Utopia. Proces hudebního hledání Björk je na něm stále neukončeným „stáváním se". Islandská umělkyně se pokouší najít polohy, které by mohly být totálním a konečným vyjádřením její estetiky, například zde zapojuje nečekané množství rozličných píšťal a dalších nových nástrojů. Tuto totalitu ovšem začíná nacházet v utopickém obrazu přirozenosti. Každá snaha o postižení přirozenosti pak ale zároveň představuje určitý odklon od technologie. Tento krok pak ve výsledku rezultuje v potlačení zvukové vynalézavosti, a naopak v překvapivé posílení zpívání písní, které mohou vykazovat rysy zapamatovatelnosti. Ale protože tyto písně mají více spirituální než popový účinek, nereprezentují návrat ke kořenům Björk, k divnému alternativnímu popu, ale naopak jsou pokračováním jí nastíněné cesty: k poznání a následnému rozpracování sebe samé. Pokud se pak ovšem Björk na svém devátém albu očistila a odhalila, těžko předpokládat, že došla konce. Naopak: v budoucnu čekejme další ponor do chaosu. Hlavním bodem jejího hledání po vlastním absolutnu je totiž proces samotný. To znamená, že je důležité hledat, obnovovat sebe samu, ale nikdy neustrnout. Pocit nalezení se, dosažení konečnosti, by pak znamenal uzavření se ve stereotypu. Tedy uměleckou smrt.
Björk: Utopia
Vyšlo 24. 11. 2017
One little indian records
